Fidel Castro:
 
               Internacionalismus je nejkrásnější květ lidství
 
 
 

      Tento soubor obsahuje část z prací - zamyšlení Fidela Castra v období od jeho nemoci - od roku 2006.


Datum příslušného textu uvedeno u každého článku, omlouvám se za případnou neúplnou diakritiku (důsledek překladu), Zadr.

Úplatní lháři

Zamyšlení Fidela Castra Ruz, 27. srpna 2013

Ke psaní mne vede fakt, že se velmi brzy odehrají závažné události. V našich časech nemine deset či patnáct let, aniž by byl náš živočišný druh reálně ohrožen vyhlazením. Ani Obama, ani nikdo jiný by nedokázal zaručit opak, to říkám jako realista, neboť jen pravda nám může poskytnout o trochu více blahobytu a špetku naděje. Pokud jde o znalosti, dosáhli jsme plnoletosti. Nemáme právo klamat jiné, ani sebe.

Naprostá většina veřejnosti vcelku dobře ví o novém riziku, jež nám klepe na dveře.

Nejde jen o prostý fakt, že rakety s plochou dráhou letu jsou již zaměřeny na vojenské cíle v Sýrii, nýbrž o to, že tato statečná arabská země ležící v srdci více než miliardy příslovečně bojovných muslimů vyhlásila, že se bude jakémukoli útoku na svou zemi bránit do posledního dechu.

Všichni vědí, že Bašár Asád nebyl politik. Vystudoval medicínu, kterou absolvoval v roce 1988 se specializací na oftalmologii. Politickou roli převzal po smrti svého otce Háfize Asada v roce 2000 a poté, co jeho bratr zemřel při nehodě dříve, než se mohl tohoto úkolu ujmout.

Všichni členové NATO (bezvýhradní spojenci USA) a nepočetné ropné státy (spojenci impéria ve středovýchodní oblasti) zajišťují světové dodávky paliva rostlinného původu, nashromážděného za více než miliardu let. Nejméně 60 let potrvá, než bude k dispozici energie pocházející z nukleární fůze vodíkových částic. Po kolosálních investicích do technologií a zařízení tedy bude dál rychle přibývat skleníkových plynů.

Na druhé straně v roce 2040, za pouhých 27 let, mnoho úkolů, jako vyměřování pokut aj. které dnes přísluší policii, bude prý prováděno roboty. Dovede si čtenář představit, jak těžké bude diskutovat s robotem, který je schopný provést miliony výpočtů za minutu? Před pár lety to bylo ještě nepředstavitelné.

V pondělí 26. srpna, jen před několika hodinami, se zpravodajství klasických agentur dobře známých svými vybranými službami pro Spojené státy, věnovalo šíření zprávy, že Edward Snowden musel zůstat v Rusku, protože Kuba ustoupila tlaku Spojených států.

Není mi známo, zda někdo někde řekl, či neřekl něco Snowdenovi, protože není mým úkolem to vědět. Pokud mohu, čtu zprávy, názory a knihy publikované ve světě. Obdivuji odvahu a přesnost Snowdenových sdělení, kterými podle mého názoru udělal světu službu, neboť odhalil odporně bezectnou politiku mocného impéria, které lže a klame svět. S čím bych nemohl souhlasit je, aby někdo, bez ohledu na jeho zásluhy, mluvit za Kubu.

Placená lež. Kdo to tvrdí? Ruský deník Kommersant. Co je to za plátek? Jak uvádí sama agentura Reuters, deník cituje zdroje blízké americkému Státnímu departmentu: „Důvodem bylo, že v posledním okamžiku Kuba úřadům sdělila, že nepovolí Snowdenovi nastoupit na let společnosti Aeroflot.“

„Podle deníku, (...) Snowden strávil několik dnů na ruském konzulátu v Hong Kongu, aby dal najevo svůj záměr odletět přes Moskvu do Latinské Ameriky.“

Kdybych chtěl, mohl bych mluvit o těch věcech, o nichž mám široký přehled.

Dnes jsem se zvláštním zájmem sledoval záběry prezidenta Bolívarovské republiky Venezuela Nicoláse Madura při návštěvě ruské vojenské vlajkové lodi, která po zastávkách v Havaně a Nikaragui navštívila Venezuelu.

Velmi na mne zapůsobilo několik záběrů z návštěvy venezuelského prezidenta na lodi. Jedním z nich byl rozsah pohybu jeho četných radarů, schopných kontrolovat operační aktivity lodi v jakékoli situaci.

Zajímali jsme se také o činnost prodejného periodika Kommersant. Svého času bylo jedním z nejzrůdnějších médií ve službách extrémní kontrarevoluční pravice, která je potěšena tím, že konzervativní vláda londýnských přisluhovačů vyšle své bombardéry na leteckou základu na Kypru, kde budou připravené svrhnout bomby na vlastenecké síly hrdinné Sýrie, zatímco v Egyptě označovaném za srdce arabského světa jsou tisíce lidí vražděny strůjci sprostého státního převratu.

V takovém ovzduší se námořní a letecké síly impéria a jeho spojenců chystají zahájit genocidu arabských národů.

Je zcela zřejmé, že Spojené státy se budou vždy snažit vyvíjet tlak na Kubu, stejně jako na OSN nebo jakoukoli veřejnou či soukromou institucí ve světě. Patří to k charakteristice vlád této země a od jejích vlád se nedá čekat nic jiného. Však ne nadarmo odoláváme bez oddechu 54 let – a tolik dalších, kolik bude zapotřebí – a čelíme zločinné ekonomické blokádě mocného impéria.

Naší největší chybou je, že jsme se nedokázali naučit mnohem víc za mnohem méně času.

 

POVINNOST ZABRÁNIT VÁLCE V KOREJI

Před několika dny jsem se zabýval velkými výzvami, jimž dnes lidstvo čelí. Inteligentní život vznikl na naší planetě přibližně před 200 tisíci lety, alespoň pokud nové výzkumy neprokážou něco jiného.

Nezaměňujme existenci inteligentního života s existencí života, jehož nejelementárnější formy vznikly v naší sluneční soustavě před miliony let.

Existuje prakticky nekonečné množství forem života. Ve špičkových pracech nejpřednějších vědců světa se již objevila myšlenka reprodukovat zvuky, které následovaly po Big Bangu, velkém třesku, k němuž došlo před více než 13 miliardami 700 miliony let.

Tento úvod by byl příliš dlouhý, kdyby nesloužil k osvětlení závažnosti tak neuvěřitelné a absurdní skutečnosti, jakou je situace, která vznikla na Korejském poloostrově, v zeměpisné oblasti, kde žije téměř 5 ze 7 miliard lidí obývajících v současnosti planetu.

Jde o jedno z nejvážnějších nebezpečí nukleární války od Karibské krize kolem Kuby před 50 lety, v roce 1962.

V roce 1950 se tam rozpoutala válka, jež stála miliony životů. Sotva 5 let po dvou atomových pumách, které vybuchly nad bezbrannými městy Hirošimou a Nagasaki a během několika minut zabily a ozářily statisíce lidí.

Atomové zbraně chtěl na Korejském poloostrově použít proti Korejské lidově demokratické republice general Douglas MacArthur. Ani Harry Truman mu to nedovolil.

Tvrdí se, že Čínská lidová republika ztratila milion statečných vojáků, aby zabránila nepřátelské armádě usadit se na hranicích jejich vlasti s onou zemí. SSSR poskytl zbraně, leteckou podporu, technickou a hospodářskou pomoc.

Měl jsem tu čest, že jsem znal Kim Ir Sunga, historickou, velmi statečnou a revoluční osobnost.

Pokud by tam vypukla válka, národy na obou stranách poloostrova budou strašlivým způsobem obětovány, aniž by to komukoli z nich přineslo nějaký užitek. Korejská lidově demokratická republika byla vždy přátelská vůči Kubě a Kuba vždy byla a dále bude přátelská vůči ní.

Nyní, kdy ukázala svůj vědeckotechnický pokrok, jí připomínáme její povinnost vůči zemím, které jsou jejími velkými přáteli. Nebylo by spravedlivé zapomínat, že taková válka by velmi speciálním způsobem poškodila více než 70 % populace planety.

Kdyby tam vypukl konflikt takového druhu, vláda Baracka Obamy by byla během jeho druhého mandátu pohřbena pod záplavou obrazů, jež by z něj činily nejvíce neblahou osobnost v historii Spojených států. Povinnost tomu zabránit leží i na něm a na lidu Spojených států.

 

Fidel Castro Ruz,

4.dubna 2013

 

 

67. výročí vítězství nad nacismem a fašismem

Zamyšlení Fidela Castra (10. května 2012)

Žádný politický jev nemůže být posuzován odtrženě od doby a okolností, za nichž se udál. Nikdo nezná ani jedno procento fantastické historie člověka, avšak díky ní známe události, které překračují hranice našich představ.

Dostalo se mi výsady, že jsem poznal lidi a dokonce místa, v nichž se odehrály některé události související s tímto historickým bojem, a to posílilo můj zájem, s nímž jsem očekával letošní oslavy.

Kolosální tažení bylo výsledkem hrdinství společenství národů, které revoluce a socialismus svedly dohromady a propojily, aby skoncovaly s brutálním vykořisťováním, jež svět snášel celá tisíciletí. Rusové byli vždy hrdí na to, že stáli v čele této revoluce, i na oběti, které byli ochotni při jejím uskutečňování přinést.

Mimořádně významné výročí tohoto vítězství nebylo možné chápat pod jinou vlajkou a s jinými jménem, než tím, které vedlo hrdinství bojovníků Velké vlastenecké války. Zůstalo cosi nepochybně nedotknutelného a nesmazatelného: hymna, s jejímž nezapomenutelnými tóny se postavili smrti miliony mužů a žen a rozdrtily agresory, kterí chtěli celému lidstvu vnutit tisíciletou nacistickou říši a holokaust.

S těmito myšlenkami v hlavě jsem hodiny s potěšením sledoval nejorganizovanější vojenskou přehlídku, jakou jsem si kdy dovedl představit a jejímž aktéry byli lidé, vychovaní na ruských vojenských univerzitách.

Američané a krvelačné armády NATO si dozajista nemohli představovat, že zločiny páchané v Afganistánu, Iráku a Libyi, útoky na Pakistán a Sýrii, výhrůžky Iránu a dalším zemím Středního východu, vojenské základny v Latinské Americe, Africe a Asii by mohly projít zcela beztrestně a aniž by si svět neslýchanou a nesmyslnou hrozbu uvědomil.

Jak rychle zapomínají impéria na poučení z historie!

Vojenská technika, jež se představila 9. května v Moskvě, je dokladem úctyhodné schopnosti Ruské federace čelit vhodným a různorodým způsobem nejsofistikovnějším konvenčním i atomovým prostředkům imperialismu.

Byl to akt, jaký jsme při příležitosti slavného výročí sovětského vítězství nad fašismem očekávali.

 

 

Jak Obama ví

Zamyšlení Fidela Castra, 27. dubna 2012

     Nejdrtivější článek o Latinské Americe, který jsem v těchto chvílích viděl, napsal profesor Národní pedagogické univerzity v Bogotě Renán Vega Cantor a před 3 dny ho zveřejnil na webové stránce Rebelion pod titulem „Ozvěny summitu Amerik“.

     Je krátký a nebudu pracovat s jeho verzemi. Lidé zabývající se studiem tématu si ho mohou dohledat na uvedené webové stránce.

     Nejednou jsem již zmiňoval hanebnou dohodu, kterou USA nadiktovaly zemím Latinské Ameriky a Karibiku v době vzniku Organizace amerických států, na jednání ministrů zahraničí, které se konalo v Bogotě v dubnu 1948. Čirou náhodou jsem se tam tehdy pohyboval v rámci propagace latinskoamerického studentského kongresu, jehož hlavními body byly boj proti evropskému kolonialismu a krvavým tyraniím dosazeným na naší polokouli Spojenými státy.

     Jeden z nejbrilantnějších politických předáků Kolumbie, Jorge Eliécer Gaitán, který stále pevněji sjednocoval nejpokrokovější společenské kruhy Kolumbie odmítající americký paskvil a o jehož volebním vítězství nikdo nepochyboval, nabídl studentskému kongresu podporu. Byl úkladně zavražděn. Jeho smrt vyvolala povstání, které trvalo přes půl století.

     K sociálním střetům docházelo po tisíciletí, kdy lidé prostřednictvím války získávali přebytky produkce k uspokojení základních životních potřeb.

     Jak je známo, doba fyzického otroctví, nejbrutálnější formy vykořisťování trvala v některých zemích až do časů něco málo před sto lety, jako tomu bylo v naší vlasti v závěrečné etapě španělské koloniální moci.

      V samotných Spojených státech trvalo otroctví potomků Afričanů až do nástupu prezidenta Abrahama Lincolna. Ke zrušení této brutální formy vykořisťování došlo sotva o 30 let dříve,  než na Kubě.

     Martin Luther King snil o rovnosti černochů ve Spojených státech ještě před nějakými 44 roky, když byl v dubnu 1968 podle zavražděn.

     Naše epocha je charakterizována rychlým rozvojem vědy a techniky. Ať si to uvědomujeme či nikoli, právě to rozhoduje o budoucnosti lidstva. Jde o zcela novou etapu. Tím, co se prosazuje ve všech koutech globalizovaného světa, je skutečný boj našeho druhu o vlastní přežití.

     V bezprostřední budoucnosti ovlivní všechny Latinoameričany a zvláště naši zemi proces, odehrávající se ve Venezuele, kolébce Osvoboditele Ameriky.

     Ani nepotřebuji připomínat to, co znáte: těsné vztahy našeho lidu s lidem Venezuely, s Hugem Chávezem, předákem bolívarovské revoluce a Sjednocenou socialistickou stranou, kterou založil.

     Jednou z prvních akcí, které bolívarovská revoluce podpořila, byla lékařská spolupráce Kuby, pole,  na němž si naše země vydobyla mimořádnou vážnost, kterou  dnes světová veřejnost oceňuje. Bolívarovská vláda zřídila k péči o svůj lid tisíce středisek vybavených špičkovou technologií. Chávez sám si k péči o vlastní zdraví nevybral nákladé soukromé kliniky. Vložil ho do rukou stejných lékařských služeb, jaké nabízí svému lidu.

     Naši lékaři pak věnovali část svého času přípravě venezuelských lékařů v posluchárnách řádně pro tento účel vybavených vládou. Venezuelský lid začal nezávisle na svých osobních příjmech využívat odborné služby našich lékařů,  stal se jedním z těch, o jehož zdraví je ve světě nejlépe pečováno, a jeho zdravotní ukazatele se začaly viditělně zlepšovat.

     Obama toto všechno velmi dobře ví a komentoval to některému ze svých hostů. Jednomu z nich upřímně řekl: „Problém je, že Spojené státy posílají vojáky a Kuba naopak posílá lékaře“.

     Chávez, představitel, jenž za dvanáct let nepoznal ani minutu oddechu a těšil se železnému zdraví, byl však stižen nenadálým onemocněním, které odhalil přímo odborný personál, jenž se o něho staral. Nebylo snadné ho přesvědčit o nutnosti věnovat maximální pozornost svému vlastnímu zdraví. Od té doby se chová vzorně a přísně dodržuje příslušná opatření, aniž by přestal plnit své povinnosti šéfa státu a vůdce země.

     Dovolím si nazvat jeho postoj hrdinským a disciplinovaným. Své povinnostsi nespouští z mysli ani na jedinou minutu, občas až do vyčerpání. Mohu to dosvědčit, protože jsme ve stálém kontaktu a hovoříme spolu. Jeho plodná inteligence se nepřestala věnovat studiu a analýzám problémů země. Baví se nízkostí a pomluvami mluvčích oligarchie a impéria. Nikdy jsem od něho neslyšel urážky ani podlosti, když hovoří o svých nepřátelích. To není jeho způsob vyjadřování.

     Nepřítel zná nepřístupnost jeho charakteru a násobí své úsilí,  pomluvy a útoky na prezidenta Cháveze. Za sebe neváhám vyslovit svůj skromný názor, založený na více než půl století boje – že oligarche by v této zemi  již nikdy nemohla vládnout. Proto budí obavy, že se vláda Spojených států za těchto okolností rozhodla podporovat svržení bolívarovské vlády.

     Přitom vytrvalá pomlouvačná kampaň, že v nejvyšším vedení bolívarovské vlády existuje zoufalý boj o převzetí velení v revoluční vládě, pokud prezident svou chorobu nepřekoná, je hrubá lež.

     Naopak, pozoruji nejtěšnější jednotu vedení bolívarovské revoluce.

     Obamův omyl může za této situace ve Venezuele způsobit potoky krve. Venezuelské krve, ekvádorské, brazilské, argentinské, bolivijské, chilské, uruguayské, středoamerické, dominikánské a kubánské krve.

     Při hodnocení politické situace ve Venezuele je třeba vycházet z této reality.

     Chápete, proč hymna pracujících vyzývá ke změně světa a potopení buržoazního impéria?

 

VZDALUJÍCÍ SE SLADKÉ VÁBNIČKY

Zamyšlení Fidela Castra, 14. dubna 2012

S úžasem jsem dnes poslouchal projev Josého Miguela Insulzy v Cartageně. Myslel jsem, že člověk hovořící jménem Organizace amerických států bude přinejmenším žádat respektování svrchovanosti zemí této polokoule, které byly po celá staletí kolonizovány a krutě vykořisťovany koloniálními mocnostmi.

Proč neřekl jediné slovo o Malvínách, ani nepožadoval respektování svrchovaných práv bratrského národa Argentiny?

Cartagenský summit zažil těžko zapomenutelné scény. Je faktem, že si vyžádal obrovské úsilí. Ačkoli hodiny plynou, netušíme, co se dělo na obědě, kterým se Santos snažil vynahradit kolosální výdej energie, kterou účastníci do tohoto jednání vložili.

Koho to baví, bude mít v životě jen málo příležitostí pozorovat tváře více než tří desítek politických představitelů sledovaných televizními kamerami od chvíle, kdy vystupují z vozu, až tam, kde je po absolvování procházky uličkou po dlouhém koberci a po závěrečném heroickém zdolání těch deseti či dvanácti schůdků nahoru na scénu, šťastně a s úsměvem očekával hostitel. Zde se nic nedalo na mládí, věk, ploché nohy, operovaná kolena či problémy s jednou nebo oběma nohami. Byli nuceni vystoupat až na vrchol. Ať bohatí nebo chudí, museli dodržet ceremoniál.

Kupodivu jediný, kdo využil tuto cestu ke sportovnímu tréninku, byl Obama. Vzhledem k tomu, že šel sám, bylo to pro něho snadnější: zaujal sportovní postoj a nahoru vyklusal.

Ženy, jako hlavy států nebo doprovod, to zvládly nejlépe. Opět jednou dokázaly, že věci by ve světě probíhaly lépe, kdyby se politickými záležitostmi zabývaly ony. Možná by bylo méně válek, i idyž tím si nikdo nemůže být jist.

Leckdo by si řekl, že ze zřejmých politických důvodů na mne nejhorším dojmem zapůsobil Obama. Ale nebylo tomu tak. Zdál se mi zamyšlený a někdy duchem dost nepřítomný. Jako by spal s otevřenýma očima. Nikdo neví, jak moc si odpočinul před příjezdem do Cartageny, s kterými generály hovořil, jaké problémy zaměstnávaly jeho mysl. Zda třeba nemyslel na Sýrii, Afganistán, Irák, Severní Koreu nebo Irán. Samozřejmě určitě na volby, na tahy Tea Party a chmurné plány Mitta Romneyho. Na poslední chvíli, těsně před Summitem rozhodl, že daně těch nejbohatších mají dosáhnout nejméně 30 % jejich příjmů, jako to bývalo před Bushem jr. To mu samozřejmě umožňuje předstoupit před republikánskou pravici s mnohem průzračnějším obrazem svého smyslu pro spravedlnost.

Problém je však jinde: je to obrovský dluh přes 15 bilionů dolarů, který se federální vládě nahromadil a vyžaduje prostředky ve výši nejméně 5 bilionů dolarů. Zdanění nejbohatších přinese kolem 50 miliard dolarů za deset let, ale zapotřebí je 5 bilionů. Získali by tedy 1 dolar na každých 100, které potřebují. To si snadno spočítá každý, kdo chodil 8 let do školy.

Dobře si pamatujme, co žádala Dilma Rousseff: „Vztahy rovného s rovným s Brazílií a zbytkem Latinské Ameriky.“

„Eurozóna reagovala na hospodářskou krizi peněžní expanzí a vyvolala ´tsunami´, jež posiluje brazilskou měnu a poškozuje konkurenceschopnost domácího průmyslu,“ prohlásila.

Dilmě Rousseff, schopné a inteligentní ženě tato fakta neunikla a ona je dokáže vyslovait s autoritou a důstojností.

Obama, zvyklý mít poslední slovo, ví, že ekonomika Brazílie se vzedmula s obdivuhodnou silou, že spolu s ekonomikou zemí jako Venezuela, Argentina, Čína, Rusko, JAR a další státy Latinské Ameriky a světa vytyčí budoucnost světového rozvoje.

Problém problémů je, jak uchránit mír před narůstajícími riziky války, která vzhledem k ničivé síle moderních zbraní ženou lidstvo na okraj propasti.

Vidím, že jednání v Cartageně se protahují a přislazené vábničky se vzdalují. O guayaberách věnovaných Obamovi se nemluví. Někdo bude muset cartagenskému designérovi Edgaru Gómezovi nahradit škodu.

 

 

Iluze Stephena Harpera

Zamyšlení Fidela Castra, 8. dubna 2012

Aniž bych se chtěl někoho dotknout, myslím, že se tak jmenuje kanadský premiér. Vyvozuji to z prohlášení vydaného na masopustní středu mluvčím ministerstva zahraničních věcí té země. Údajně nezávislých států, které tvoří Organizaci spojených národů, jsou téměř dvě stovky. Neustále se mění nebo jsou měněny. Vážených lidí, přátel Kuby je mnoho, nelze však podrobně připomínat každého z nich.

Ve druhé polovině 20. století se mi dostalo výsady prožít intenzívní učňovská léta a ocenit, že Kanaďané, žijící na samém severním konci této polokoule, se k naší zemi vždy chovali s úctou. Investovali ve svých zájmových sférách a obchodovali s Kubou, avšak nevměšovali se do vnitřních záležitostí našeho státu.

Revoluční proces nastartovaný 1. ledna 1959 s sebou nenesl opatření, jež by poškozovala jejich zájmy. Ty brala revoluce v potaz při udržování normálních a konstruktivních vztahů s úřady oné země, intenzivně se věnující svému vlastnímu rozvoji. Ta se také nestala komplicem hospodářské blokády, války a žoldácké invaze Spojených států proti Kubě.

V květnu 1948, kdy byla vytvořena Organizace amerických států, instituce se zahanbující historií, jež zmařila to málo, co ještě zbývalo ze snu amerických osvoboditelů, do ni Kanada ani zdaleka nepatřila. Stejný status si udržovala déle než 40 let, až do roku 1990. Někteří z jejích představitelů nás navštívili. Jedním z nich byl předčasně zesnulý Pierre Elliott Trudeau, brilantní a odvážný politik, jehož pohřbu jsme se za Kubu zúčastnili.

Předpokládá se, že OAS je regionální organizace tvořená svrchovanými státy této polokoule. Stejně jako mnohá jiná každodenně slýchaná tvrzení v sobě i toto skrývá spoustu lží. Zachováme-li si bojovného ducha a naději v důstojnější svět, to nejmenší, co můžeme udělat, je, uvědomit si to.

Předpokládá se, že OAS je panamerická organizace. Ne každá země z Evropy, Afriky, Asie nebo Oceánie by mohla patřit do OAS proto, že má kolonie jako Francie v Guadelupe nebo Holandsko na Curazau. Ovšem britský kolonialismus nedokázal definovat status Kanady a vysvětlit, zda je to kolonie, republika nebo království.

Hlavou státu je v Kanadě anglická královna Isabela II. třebaže své pravomoci přenáší na generálního guvernéra, kterého jmenuje. Takže je nasnadě otázka, zda je Spojené království také součástí OAS.

Ctěný ministr zahraničních věcí Kanady se zase neodváží říci, zda podporuje Argentinu v ožehavé otázce Malvín, či nikoli. Vyjadřuje pouze nejzbožnější přání, aby mezi oběma zeměmi zavládl mír. Avšak Velká Británie tam má největší vojenskou základnu mimo své území, která narušuje svrchovanost Argentiny. Neomluvil se za potopení Belgrana mimo výsostné vody, jejichž hranice oni sami vytyčili, které vedlo k zbytečné oběti stovek mladých lidí, kteří tam vykonávali svou vojenskou službu. Bylo by třeba zeptat se Obamy a Harpera, jaký postoj zaujmou k naprosto oprávněnému požadavku navrátit svrchovanost nad ostrovy Argentině a skoncovat s jejím okrádáním o energetické a rybářské zdroje, tak potřebné pro rozvoj země.

Skutečně jsem žasl, když jsem se blíže seznámil s údaji o aktivitách kanadských nadnárodních společnésti v Latinské Americe. Věděl jsem, jaké ztráty působí kanadskému lidu Američané, kteří tuto zemi nutí těžit ropu na rozsáhlých písečných plochách impregnovaných touto tekutinou, přičemž dochází k nenapravitelnému poškozování životního prostředí této nádherné a rozlehlé země.

Neuvěřitelné škody milionům lidí však působí kanadské specializované podniky vyhledávající zlato, drahé kovy a radioaktivní materiál.

V článku publikovaném před týdnem na webových stránkách Alainet, nás autorka, inženýrka v oboru kvality prostředí uvádí podrobněji do problematiky, která byla nesčetněkrát zmiňována jako jedna z hlavních ran dopadajících na miliony lidí:

„Těžařské společnosti, v nichž má 60-procentní podíl kanadský kapitál, pracují podle logiky maximálního výnosu při nízkých nákladech a v krátkém čase, kdy jsou tyto podmínky dále zvýhodněny, pokud se v místě nainstalování platí minimální daňové odvody a existují tam velmi malé povinnosti k životnímu prostředí a v sociální oblasti....“

„Zákony o těžbě v našich zemích (...) neobsahují povinnosti a metodiku kontroly sociálních důsledků a dopadů na životní prostředí.“

„...daňové odvody, které těžařské společnosti platí zemím regionu nepřesahují v průměru 1,5% příjmů.“

„Společenský boj proti těžbě, zejména kovů, postupně sílí s tím, jak celé generace pozorují dopady na životní prostředí a do sociální oblasti...“

„Guatemala projevuje obdivuhodnou odolnosti vůči těžebním projektům díky vztahu domorodých národů k hodnotě jejich území a jeho přírodních zdrojů jako k neocenitelnému odvěkému dědictví. V posledních 10 letech však lze pozorovat následky tohoto odporu v zavraždění 120 aktivistů a obhájců lidských práv.“

V témže článku se poukazuje na vývoj v Salvadoru, Hondurasu, Nikaragui a Kostarice na číslech, jež nutí k hlubokému zamyšlení nad závažností a surovostí nemilosrdného rabování, k němuž dochází na přírodních zdrojích našich zemí a zadlužování budoucnosti Latinoameričanů.

Přítomnost Dilmy Rousseff při zpáteční cestě do vlasti s mezipřistáním ve Washingtonu poslouží k tomu, aby se Obama přesvědčil, že ačkoli se někteří snaží blýsknout medovými projevy, Latinská Amerika není ani zdaleka sborem zemí žadonících o almužnu.

Jedním z velkých témat zpravodajských agentur jsou guayabery (pozn.: lehké košile zdobené sámky, výšivkou či krajkovou vložkou, užívané v těchto zemích jako formální oděv namísto pro horké podnebí příliš teplého saka s kravatou), které bude Obama nosit v Cartageně: „Edgar Gómez (...) navrhl jednu pro prezidenta Spojených států Baracka Obamu, který si ji oblékne během Summitu Amerik“, sděluje nám návrhářova dcera a dodává: „Jde o bílou guayaberu, slavnostní a s bohatším ručním vypracováním, než je obvyklé...“

Zpravodajská agentura ihned dodává: „Tato karibská košile pochází z břehů řeky Yayabo na Kubě, proto se původně nazývala yayabera...“

Pozoruhodné je, milí čtenáři, že Kuba je na tomto jednání zakázána. Guayabery však ne. Kdo by se nesmál? Bylo by třeba Harpera urychleně upozornit.

 

 

Nutnost rozšiřovat naše znalosti

Zamyšlení Fidela Castra, 29. března 2012

Filmové záběry z vraždění v Libyi, které se začínají objevovat, vyvolávají rozhořčení naprostou absencí humanismu a hrubými smyšlenkami, jež posloužily jako záminka k invazi a ovládnutí přírodních zdrojů této země. Vojenské letectvo NATO tento monstrózní zločin podpořilo 25 tisíci bojovými misemi.

Tvrdilo se, že libyjská vláda má v zahraničí fondy převyšující 200 miliard dolarů. V této chvíli nikdo neví, kde tyto peníze jsou a co se s nimi stalo.

Volební proces provázený podvody se postaral o uvolnění prezidentského úřadu nejmocnější země pro George W. Bushe, neléčeného alkoholika bez nejelementárnějších etických zásad, který absolventům West Pointu rozkázal, aby byli připraveni zaútočit překvapivě a bez předchozího varování na 60 či více temných koutů světa.

Takový šílenec s kufříkem mohl rozhodovat o použití tisíců jaderných zbraní. Nepatrné procento z nich by stačilo k vyhlazení lidského života na planetě.

Je smutné konstatovat, že na opačném konci od americké supervelmoci jiný šílenec se třemi lahvemi vodky v žaludku ohlásil rozpad SSSR a demontáž více než 400 nukleárních stanovišť, v jejichž dosahu byly všechny vojenské základny ohrožující tuto zemi.

Ty události nebyly překvapivé. S ohledem na dlouhá léta boje, nabyté zkušenosti, sledování událostí, idejí a historických procesů nebylo namístě žádné překvapení.

Dnes se ruští představitelé snaží rekonstruovat onen mocný stát, jehož vytvoření stálo tolik úsilí a obětí.

Když měl papež Jan Pavel II. navštívit v roce 1998 naší zemi, hovořil jsem před jeho příjezdem s některými jeho vyslanci nejednou o řadě témat. Zvláště si pamatuji příležitost, kdy jsme naproti sobě seděli při večeři v malém sále Paláce revoluce s papežovým mluvčím Joaquínem Navarrem Vallsem. Napravo byl vlídný a inteligentní kněž, který přišel s mluvčím a doprovázel Jana Pavla II. při mších.

Zvědav na podrobnosti, ptám se Navarra Vallse: Myslíte, že nesmírné nebe s miliony hvězd bylo stvořeno pro potěšení obyvatel Země, když se nám uráčí vzhlédnout někdy v noci vzhůru? „Rozhodně“, odpověděl mi. „Je to jediná obydlená planeta ve vesmíru.“

Oslovil jsem tedy kněze a říkám mu: Co si o tom myslíte Vy, otče? On mi odpověděl: „Podle mého názoru existuje 99,9procetní pravděpodobnost, že existuje život na nějaké jiné planetě“. Ta odpověď neporušovala žádný náboženský princip. Vduchu jsem to číslo nevím kolikrát znásobil. Byl to druh odpovědi, který jsem považoval za správný a seriózní.

Ten kněz se později vždy choval k naší zemi přátelsky. Ke společnému přátelství není třeba společného přesvědčení.

Dnes, ve čtvrtek jistá evropská instituce s uznávanou pověstí k této problematice napsala doslova:

„Podle mezinárodního týmu astronomů by mohly existovat miliardy planet ne o mnoho větších než Země, kroužících kolem slabých hvězd v naší galaxii.“

„Tento odhadovaný počet „super-Zemí“ – planet s až desetinásobnou hmotností Země – vychází z realizovaných pozorování, která byla extrapolována, aby zahrnula populaci tzv. „hvězdných trpaslíků“ v Mléčné dráze.“

„Z našich nových pozorování s Harpsem vyplývá, že kolem 40 % červených trpaslíků má „super-Zemi“ obíhající kolem nich v obyvatelné zóně, kde může na povrchu planety existovat voda v tekutém stavu,“ řekl Xabier Bonfills, vedoucí týmu Observatoře vesmírných věd v Grenoblu, Francii.“

„Vzhledem k tomu, že jsou červení trpaslíci tak běžní – v Mléčné dráze je jich na 160 miliard, přivádí nás to k překvapivým závěrům, že jen v naší galaxii existují desítky milionů takových planet.“

„Jejich výzkumy naznačují, že „super-Země“ v obyvatelných zónách existují ve 41 % případů v rozpětí od 18 do 95 %.“

„40 % červených trpaslíků má „super-Zemi“ obíhající v obyvatelné zóně, na níž může existovat voda v kapalném stavu.“

„Vnucuje se otázka, zda některá z těchto planet je nejen obyvatelná, ale také na ní je život.“

„Tyto hvězdy mají ovšem sklon k hvězdným erupcím, jež mohou zasáhnout blízké planety rentgenovým nebo ultrafialovým zářením, což může pravděpodobnost výskytu života zmenšit.“

„Máme představu, jak nalézt známky života na těchto planetách“, řekl vědecký pracovník Observatoře v Janově Stephane Udry.“

„Dokážeme-li nalézt stopy prvků souvisejících se životem, jako kyslík, mohli bychom tedy zjistit známky života na takové planetě.“

Sama četba těchto zpráv dokazuje možnost a nutnost rozšiřovat naše znalosti, dnes útržkovité a rozptýlené.

Kéž by nás to vedlo k větší kritičnosti vůči povrchnosti, s níž přistupujeme jak ke kulturním tak materiálním problémům. Nemám nejmenší pochybnost, že se náš svět mění daleko rychleji, než si dokážeme představit.

 

Nevyhnutelný střet

(převzato z CubaDebate)

 

Nedávno jsem řekl, že svět brzy zapomene na tragédii, která se rychle blíží v důsledku více než dvěstě let trvající politiky sousední supermocnosti – Spojených států.

     Poznali jsme jejich sínusovitý vývoj i zrádné působení, prudký ekonomický růst s využitím vědecko-technického rozvoje, obrovské bohatství nahromaděné nepatrnou menšinou, která tam i v ostatních zemích disponuje neomezeným bohatstvím a užívá ho na úkor naprosté většiny pracujících doma i ve zbytku světa.

     Kdo si stěžuje stále více, když ne pracující, profesionálové, pracovníci služeb, důchodci, nezaměstnaní, děti ulice, lidé postrádající elementární znalosti, kteří tvoří naprostou většinu z téměř 7 miliard obyvatel planety, jejíž životní zdroje se viditelně vyčerpávají?

     Jak s nimi zacházejí takzvané pořádkové síly, které by je měly chránit?

     Koho bijí policisté vyzbrojení všemi možnými represívními nástroji?

     Nepotřebuji popisovat skutečnosti, které národy po celém světě včetně Spojených států mohou sledovat v televizi, počítačích a dalších masových informačních prostředcích.

     Trochu obtížnější je, rozkrýt nebezpečné plány těch, kdo mají v rukách osud lidstva a absurdně si myslí, že takovýto světový řád může být vynucen.

     O čem jsem psal v pětici svých zamyšlení, jimiž jsem zabíral prostor deníku Granma a webových stránek CubaDebate v době od 30 května do 10. června 2010?

     Základní kostky velmi blízké budoucnosti již byly vrženy a nelze je vzít zpět. Naše mysli zaměstnávají na několik krátkých dnů úžasné události Mistrovství světa ve fotbale v Jihoafrické republice.

     Během těch hodin přímých a živých televizních přenosů téměř do všech zemí světa nemáme skoro čas dýchat.

     Poté, co jsem jen šest dnů sledoval utkání nejprestižnějších družstev, dovoluji si s využitím svých nepříliš spolehlivých hodnocení vyslovit názor, že šampion je někde mezi Argentinou, Brazílií, Německem, Anglií a Španělskem.

     Vývoj na politické scéně  ve stejné době je, bohužel plný obrovských rizik.

     Jedna událost, o níž jsem již hovořil, která patří mezi ty základní, již nezvratně vržené kostky velmi blízké budoucnosti, je potopení jihokorejské vlajkové lodi Cheonan během několika minut 26. března, při kterém přišlo 46 námořníků o život a desítky jich byly zraněny.

     Vláda Jižní Koreje nařídila vyšetřit, zda byla událost výsledkem exploze uvnitř lodi, nebo mimo ni. Po zjištění, že šlo o vnější výbuch, obvinila z potopení lodi vládu v Pchongjangu.

     Severní Korea však měla jen starý model torpéda sovětské výroby.

     Já jsem neměl v ruce nic než nejprostší logiku.

     Jako první krok dala vláda Jižní Koreji v březnu aktivovat propagandistické tlampače na 11 místech demilitarizované společné hranice oddělující obě Koreje.

     Vrchní velitelství Ozbrojených sil Korejské lidově demokratické republiky nato prohlásilo, že jakmile bude tato činnost, pozastavená v roce 2004 obnovena, tlampače budou zničeny.  Doslova prohlásila KLDR, že promění Soul v „ohnivé moře“.

     Minulý pátek oznámila Armáda Jižní Koreje, že tuto činnost zahájí, jakmile Rada bezpečnosti vyhlásí svá opatření jako reakci na potopení jihokorejské lodi Cheonan. Obě korejské republiky již mají prst na spoušti.

     Jihokorejská vláda nemohla tušit, že její blízký spojenec, USA, umístil minu na dno Cheonanu, jak se uvádí v článku investigativního novináře Wayna Madsena publikovaném v Global Research 1. června 2010, který podává smysluplný výklad faktů. Vychází ze skutečnosti, že Severní Korea nevlastní žádný typ raket ani žádný prostředek k potopení Cheonanu, který by se nedal odhalit sofistikovanými přístroji  lovce ponorek.

     Severní Korea byla obviněna z něčeho, co neprovedla, což vedlo Kim Čong Illa k naléhavé cestě obrněným vlakem do Číny.

     Po rychlém sledu těchto událostí  vládu  Jižní Koreje nenapadlo a stále  nenapadá,  jiné možné vysvětlení.

     Uprostřed radostného a sportovního ovzduší se nebe stále více mračí.

     Cíl Spojených států, jejichž vláda jedná pod tlakem vlastních záměrů, které nenabízejí žádnou alternativu, je již delší dobu zřejmý.

     Cílem USA uvyklých vynucovat si svá přání silou je, aby Izrael zaútočil  nejmodernějšími letadly a sofistikovanými zbraněmi, které mu supervelmoc nezodpovědně dodává,  na iránská zařízení na obohacování uranu. Izraeli, který nemá s Iránem hranice, naznačily, aby požádal Saudskou Arábii o svolení s přelety dlouhým a úzkým leteckým koridorem a zkrátil si tak značnou vzdálenost mezi místem startu útočníkových letadech a cíly, které mají být zničeny.

     Podle plánu, jehož podstatné části izraelská tajná služba zveřejnila, mají vlny leteckých útoků cíle rozdrtit.

     V sobotu 12. června publikovaly významné západní tiskové orgány zprávu, že Saudská Arábie na základě dohody s americkým Státním departmentem otevřela Izraeli letecký koridor pro cvičné lety izraelských stíhacích bombardérů k překvapivému útoku na Irán, které  se v saudském leteckém prostoru konaly již dříve.

     Mluvčí Izraele nic nepopřeli a omezili se pouze na prohlášení, že se zmíněné země iránského raketového výzkumu bojí více než samotný Izrael.

     13. června, když londýnské Timesy vydaly zprávu převzatou ze zdrojů tajných služeb, podle níž Saudská Arábie zveřejnila dohodu o povolení pro Izrael k přeletu nad jejím územím při útoku na Irán, prohlásil prezident Ahmadínežád při přijímání pověřovacích listin nového saúdského velvyslance v Teheránu Mohamada ign Abbase al Kalabi, že existuje mnoho nepřátel, kteří nepřejí úzkým vztahům mezi oběma zeměmi. „Avšak zůstanou-li Irán a Saúdská Arábie bok po boku, tito nepřátelé se vzdají dalšího pokračování  agrese“.

     Z iránského pohledu bylo podle mého názoru toto prohlášení opodstatněné, ať už k němu vedly jakékoli důvody. Třeba přání  nezranit ani v nejmenším své arabské sousedy.

     Američané neřekli ani slovo  a přesto z nich jasněji než kdykoli předtím čiší toužebné přání zatočit s nacionalisticko vládou v čele Iránu.

     Je třeba se ptát, kdy bude Rada bezpečnosti projednávat potopení Cheonanu, který byl vlajkovou lodí jihokorejského námořnictva, jak se zachová, až prsty na spouštích zbraní na korejském poloostrově vystřelí, zda je, či není pravda, že Saúdská Arábie po dohodě se Státním deparmentem povolila letecký koridor, aby vlny moderních izraelských bombardérů mohly zaútočit na iránská zařízení, což dává dokonce možnost k použití jaderných zbraní, které dodaly Spojenými státy.

     Mezi jednotlivými zápasy fotbalového šampionátu přicházejí ďábelské zprávy pokradmu, aby jim nikdo nevěnoval pozornost.

 

Fidel Castro Ruz, 16. června 2010

Impérium a lež

Zamyšlení Fidela Castra

 

     Nezbylo mi, než napsat dvě zamyšlení o Iránu a Koreji, abych vysvětlil hrozící nebezpečí války s použitím atomové zbraně. Současně jsem vyslovil názor, že jedno nebezpečí by mohlo být odvráceno, kdyby se Čína rozhodla vetovat rezoluci, kterou v Radě bezpečnosti OSN prosazují Spojené státy. Druhé odvisí od mnoha faktorů mimo jakoukoli naši kontrolu, vzhledem k fanatickému jednání státu Izrael, který Spojené státy přetvořily do jeho současné podoby silné atomové mocnosti nepřipouštějící jakoukoli kontrolu ze strany supervelmoci.

     V době první intervence Spojených států na obranu jejich zájmů a zájmů jejich blízkého spojence, Spojeného království, v době potlačení islámské revoluce v červnu 1953 a nástupu  Mohammeda Rézy Pahlávího k moci, byl Izrael malým státem, jenž se dosud nezmocnil téměř veškerého palestinského území, části Sýrie a nemalého území sousedního Jordánska, do té doby bráněného Arabskou ligou, po níž nezbyl ani stín.

     Dnes rakety s nukleárními hlavicemi podporované nejmodernějšími letouny, které Izraeli dodávají Spojené státy, ohrožují bezpečnost všech států regionu, arabských i nearabských, muslimských i nemuslimských, které jsou v dosahu širokého akčního rádia jeho střel, jež mohou dopadnout pár metrů od svých cílů.

     Minulou neděli, 30. května, když jsem psal zamyšlení Impérium a drogy, ještě nedošlo k brutálnímu útoku na flotilu dopravující potraviny, léky a zásoby pro půl druhého milionu Palestinců obklíčených na malém zlomku toho, co bylo po tisíciletí jejich vlastí.

     Obrovská většina lidí vkládá svůj čas do řešení potřeb, jež před ně život staví – mimo jiné potravin, práva na rekreaci a studium a dalších životně důležitých problémů nejbližší rodiny. Nemohou se zdržovat hledáním informací o tom, co se děje na planetě. Člověk je vidí všude, s ušlechtilými výrazy a důvěrou, že jiní se postarají o řešení problémů, které je sužují.  Jsou schopni se radovat a usmívat. Tak potěší nás, kteří máme tu výsadu, že s rozvahou pozorujeme realitu, jež nás všechny ohrožuje.

     Prapodivná smyšlenka obvinila Severní Korea z hrůzného činu, jenž měl za následek životy 40 jihokorejských námořníků a desítky zraněných, když. potopila ve vodách u svého pobřeží jihokorejskou korvetu Cheonan, vyrobenou špičkovou technologií a vybavenou rozsáhlým systémem sonaru a podmořských akustických senzorů.

    Nebylo pro mne jednoduché, přijít problému na kloub. Na jedné straně jsem si nedovedl představit, že by jakákoli vláda, bez ohledu na to, jaké autoritě by se těšila, použila velitelské mechanismy k vydání rozkazu torpédovat vlajkovou loď. Současně jsem ani na vteřinu nevěřil verzi, že tento příkaz vydal Kim Čong Il.

     Chyběly mi pádné argumenty, abych mohl dospět k závěrům, avšak byl jsem si jist, že Čína bude vetovat návrh rezoluce Rady bezpečnosti o potrestání Severní Koreji.

     Na druhé straně jsem v nejmenším nepochyboval, že Spojené státy nemohou zabránit    nekontrolovatelné izraelské vládě v použití atomové zbraně.

     1. června v pozdních hodinách se závoj halící to, co se skutečně odehrálo, začal rozplývat.

     Ve 22.30 jsem poslouchal břitkou analýzu Waltera Martíneze, redaktora připravujícího vynikající program venezuelské televize „Dossier“. Došel k závěru, že  aby vyřešily problém navrácení území okupovaného základnou na Okinawě, které v souladu s přáním své země požaduje nový představitel Japonska, jehož strana získala ve volbách obrovskou podporu díky slibu, že dosáhne stažení tamní vojenské základny tkvící jako dýka více než 65 let v srdci dnes vyspělého a bohatého Japonska, přiměly Spojené státy jednu i druhou část Koreji uvěřit, co o ní tvrdí opačná strana.       

     Díky článku investigativního novináře Wayna Madsena, působícího ve Washingotnu DC, který publikoval na webové stránce Wayne Madsen Report informace ze zdrojů tajné služby, byly v Global Research zveřejněny skutečně šokující detaily o tom, co se stalo.

     Tyto zdroje, jak uvádí, „...mají podezření, že útok na protiponorkovou válečnou korvetu jihokorejského loďstva Cheonan byl  útokem pod falešnou vlajkou, který měl vzbudit zdání, že jeho původcem je Severní Korea.“

     „Jedním z hlavních cílů zvýšení napětí na korejském poloostrově bylo, vyvinout tlak na japonského premiéra Jukio Hatojamu, aby změnil politiku ohledně stažení základny námořních sil USA z Okinawy. Hatojama připustil, že napětí kolem potopení Cheonanu výrazně ovlivnilo jeho rozhodnutí souhlasit s dalším pobytem námořníků USA na Okinawě. Hatojamovo rozhodnutí vedlo k rozkolu ve vládní koalici levého středu, který Wahington přivítal. Předsedkyně Sociálně demokratické strany Mizuho Fukušima totiž pohrozila, že v důsledku změny postoje k Okinawe, strana koalici opustí.“

     „Cheonan byl potopen v blízkosti ostrova Baengnyeong ležícího daleko na západ od jihokorejského pobřeží, avšak u pobřeží severokorejského. Ostrov je silně militarizován a je na dostřel dělostřelectva z obranného opevnění Severní Koreji na druhé straně úzkého kanálu.“

     „Protiponorková válečná korveta Cheonan byla vybavena špičkovou sonarovou technikou a navíc se pohybovala ve vodách s rozsáhlým systémem sonarů-hydrofonů a podmořských akustických senzorů. Neexistuje žádný jihokorejský záznam ze sonaru či audiosystému o přítomnosti torpéda, ponorky nebo miniponorky v oblasti. Protože v kanálu neprobíhá téměř žádná plavba, bylo moře v okamžiku potopení tiché.“.

     „Na ostrově Baengnyeong  však sídlí  americko-jihokorejská základna vojenské tajné služby a SEALS (speciálních sil) námořnictva USA operujících z této základny. Kromě toho se v době potopení Cheonanu v sektoru nacházely čtyři lodi námořnictva USA v rámci cvičení Foal Eagle USA-Jižní Korea.“

     „Existuje podezření, že SEALS amerického námořnictva disponují vzorkem evropských torpéd pro případ, že by bylo nutné pádným způsobem popřít útoky provedené pod falešnou vlajkou. Berlín navíc torpéda Severní Koreji neprodává, avšak Německo má program úzké spolupráce s Izraelem na společném vývoji ponorek a podmořských zbraní.“

     „Otázky vyvolává i přítomnost speciální lodi amerického námořnictva „Salvor“, jednoho z hlavních aktérů Foal Eagle tak blízkou ostrova Baengnyeontg v době potopení jihokorejské korvety.“

     „Salvor, civilní záchranná loď námořnictva, která se zúčastnila kladení min thajskými námořníky v Thajském zálivu v roce 2006, byla blízko místa exploze se 12 hlubinnými potápěči v záloze.“

     „Peking, spokojený s tvrzením o nevině z úst severokorejského Kim Chong Ila, který přicestoval vlakem naléhavě z Pchong-jangu do Pekinu, podezírá námořnictvo USA, že hrálo roli v potopení Cheonanu. Zvláštní podezření pak chová ohledně úlohy Salvoru. Jde o to, že:

„1. Salvor se účastnil kladení min na mořském lůžku, jinými slovy, kladl protiponorkové miny odpalované horizontálně na mořském dnu.“

„2. Salvor  prováděl rutinní inspekci a údržbu min na mořském dnu a v rámci inspekčního programu je uváděl do aktivního elektronického režimu – odpálení citlivým kohoutkem.“

„3. V rámci tajného programu, který měl ovlivnit veřejné mínění v Jižní Koreri, Japonsku a Číně, umístil potapěč SEALS umístil magnetickou minu na Cheonan.“

     „Napětí na korejském poloostrově příhodně zastínilo všechny ostatní body  pracovního programu návštěvy státní tajemnice Hillary Clintonové v Pekingu a Soulu.“

     Spojeným státům se tak podařilo neuvěřitelně snadno odstranit vážný problém: zlikvidovat vládu národní jednoty Demokratické strany Jukio Hatoyamy. Cena však byla velmi vysoká:

1-    Hluboce urazily své spojence v Jižní Koreji.

2-    Jejich protivník Kim Čong Il jasně ukázal zdatnost a rychlost v jednání.

3-    Výrazně se projevila prestiž Číny jako velmoci, jejíž prezident se s plnou morální autoritou osobně angažoval a vyslal hlavní čínské představitele na jednání s císařem Akihitem, premiérem a dalšími význačnými osobnostmi v Japonsku.

Političtí představitelé a světová veřejnost mají důkaz o cynismu a naprostém nedostatku skrupulí charakterizujícím imperiální politiku Spojených států.

 

3. června 2010

 

Nenáviděná tyranie vládnoucí ve světě

Zamyšlení Fidela Castra

 

     Pro naši dobu je typický bezprecedentní fenomén: ohrožení existence lidského druhu, do něhož imperialismus přivedl svět.

     Tato bolestná realita by neměla být pro nikoho překvapením. V posledních desetiletích bylo vidět, jak se téměř nepředstativelným tempem rychle přibližuje.

    Znamená to, že je za tuto hrozbu zodpovědný Obama, nebo že ji podněcuje? Ne! Dokazuje prostě svou neznalost reality, kterou nechce a ani by ji nedokázal překonat. Spíše sní o nereálných věcech v nereálném světě. Vyjádřeno slovy brilantního básníka: „Myšlenky beze slov, slova beze smyslu“

     Třebaže se podle informací jedné evropské zpravodajské agentury nechal americký spisovatel Gay Talese, považovaný za jednoho z předních představitelů nové žurnalistiky, nechal 5. května slyšet, že Barack Obama zosobňuje to nejlepší v historii Spojených států za uplynulé století (s čímž lze v  některých ohledech souhlasit), nijak se to nepromítá  do změn v objektivní realitě osudů lidstva.

     Odehrávají se věci jako nedávná ekologická katastrofa v Mexickém zálivu, které ukazují, jak málo zmohou vlády proti těm, kdo kontrolují kapitál, což jsou ve Spojených státech stejně jako v Evropě lidé, kteří prostřednictvím ekonomiky rozhodují o osudech národlů na naší globalizované planetě. Uveďme si jako příklad materiály pocházející ze  samotného Kongresu Spojených států, otištěné nejvlivnějšími tiskovými deníky doma i v Evropě a šířené po internetu. Nebylo v nich změněno ani slovo.

     „Rozhlasová a televizní stanice Martí lžou, neboť šíří nepodložené informace“, přiznává zpráva Komise amerického Senátu pro zahraniční vztahy a doporučuje přesunout obě stanice definitivně z Miami do Washingtonu, aby se mohly „plně“ začlenit do propagandistického aparátu Hlasu Ameriky.

     „Kromě toho, že veřejnost klamou,“ (...) „užívají obě stanice ´urážlivou a štvavou  rétoriku´ která je diskvalifikuje.

     „Za 18 let nedokázala rozhlasová a televizní stanice Martí ´citelně proniknout do kubánské společnosti nebo ovlivnit kubánskou vládu´...“

     „Zpráva zveřejněná toto pondělí doporučuje spojit Kancelář vysílání pro Kubu (anglickou zkratkou OCB) s Hlasem Ameriky, oficiální  stanicí šířící propagandu vlády Spojených států.“

     „´Program měl od začátku problémy s dodržováním tradičních novinářských norem, s minimálním posluchačstvem, rušením vysílání ze strany kubánské vlády a  obviněními z protekcionářství a rodinkaření´, přiznává komise, jíž předsedá demokratický senátor John Kerry.“ 

     „Výbor doporučuje přesounout naléhavě obě stanice z Miami a zdůrazňuje potřebu najímat pracovníky vyváženějším způsobem, aby bylo dosaženo odpolitizovaného a profesionálního „produku“, soudí senátoři.“

     „Kerryho  zpráva se zmiňuje o Albertovi Mascaró, synovci manželky generálního ředitele rozhlasové a televizní stanice Martí Pedra Roiga, který byl díky svému příbuznému zaměstnán jako ředitel latinskoamerického vysílání Hlasu Ameriky.“

     „Dokument podrobně popisuje, jak se bývalý programový ředitel TV Martí ´spolu s příbuzným člena Kongresu´ v únoru 2007 u federálního soudu přiznali, že přijali 112.000 dolarů nelegálních provizí od smluvního partnera OCB. Bývalý zaměstnanec OCB byl odsouzen k 27 měsícům vězení a pokutě 5.000 dolarů za to, že odcizil 50 % veškerých peněz zaplacených televizní stanicí Martí  firmě Perfect Image za produkci programů´.“

     Potud článek Jeana Guy Allarda publikovaný na webové stránce Telesur.

     Jiný článek amerických profesorů Paula Draina a Michele Barry ze Stanfordské university (Kalifornie), převzatý internetovou stránkou Rebelión, informuje:

     „Americká obchodní blokáda uvalená na Kubu po svržení Batistova režimu revolucí Fidela Castra završí v roce 2010 již 50 let svého trvání. Jejím výslovně deklarovaným cílem bylo, pomoci kubánskému lidu dosáhnout demokracie. Avšak zpráva amerického Senátu z roku 2009 dospěla k závěru, že ´jednostranná blokáda Kuby selhala´.“

     „...Navzdory  blokádě dosáhla Kuba zdravotnických výsledků lepších než většina latinskamerických zemí a srovnatelných s většinou vyspělých zemí. Má nejvyšší průměrný věk dožití (78,6 let) a největší hustotu lékařů na obyvatele, 59 lékařů na 10.000 obyvatel, a rovněž nejnižší úmrtnost dětí mladších 1 roku (5 o/oo živě narozených) a dětskou úmrtnost (7 o/oo živě narozených) ze 33 latinskoamerických a karibských zemí.

     „V roce 2006 vynaložila kubánská vláda ve zdravotnictví 355 dolarů na hlavu“ (...) Ve stejném roce činily zdravotnické náklady na jednoho občana v USA 6714 dolarů (...) Kuba měla také menší náklady ve zdravotnictví než většina evropských zemí. Nízké náklady na zdravotní péči neposkytují vysvětlení úspěchů Kuby. Tu je možné přičítat většímu důrazu na prevenci a primární zdravotní péči, kterou ostrov rozvinul během americké obchodní blokády.“

     „Kuba má jeden z nejvyspělejších systémů preventivní primární zdravotní péče na světě. Díky výchově obyvatelstva k prevenci onemocnění a ochraně zdraví jsou Kubánci při zachování zdraví populace méně závislí na léčebných produktech. Ve Spojených státech dochází k opačnému jevu: uchování zdraví populace je vysoce závislé na lékařských produktech a technologiích, ale také velmi ekonomicky nákladné.“

     „Kuba má nejvyšší ukazatele proočkovanosti a porodů vedených odborným lékařským personálem na světě. Lékařská péče v ordinacích, na poliklinikách a největších regionálních a národních nemocnicích je pro pacienty bezplatná...“

     V březnu 2010 předložil Americký kongres návrh zákona na posílení zdravotnických systémů a rozšíření vysílání odborného zdravotnického personálu do rozvojových zemí“ (...) „Také Kuba, která tuto praxi zahájila v roce 1961, nadále vysílá lékaře do některých z nejchudších zemí planety“.

     „Vzhledem k nedávnému podnětu a podpoře zdravotnické reformy existují na americké domácí frontě příležitosti získat od Kuby cenné zkušenosti z rozvoje skutečně univerzálního zdravotnického systému, který klade důraz na primární péči. Využití některých úspěšných směrů kubánské zdravotní politiky by mohlo být prvním krokem k normalizaci vztahů. Kongres by mohl Lékařskému institutu zadat úkol, posoudit úspěchy kubánského zdravotnictví a způsoby zahájení nové epochy spolupráce mezi americkými a kubánskými vědci.“

    Zpravodajský portál Tribuna Latina zase nedávno publikoval článek o novém inmigračním zákonu v Arizoně:

     Podle ankety zveřejněné na CBS a v deníku The New York Times soudí 51 % dotazovaných, že zákon o přistěhovalectví je správně zaměřen, 9 % se domnívá, že by měl jít v této oblasti ještě dál. Naproti tomu 36 % míní, že Arizona zašla ´příliš daleko´.“

     „...dva ze 3 republikánů opatření podporují“ (...) „zatímco  demokratů je pro zákon pouze 38 %.“

     „Každý druhý však připouští, že v důsledku tohoto zákona „velmi pravděpodobně“ budou „zatýkáni lidé z určitých rasových a etnických skupin častěji než jiní“, a 78 % připouští, že to bude zřejmě pro policii větší zátěž.“

      „70% pokládá za pravděpodobné, že v důsledku tohoto opatření se sníží počet ilegálních přistěhovalců žijících v zemi i počet nově příchozích...“

     Ve čtvrtek 6. května 2010 publikovala novinářka Vicky Peláez v Argenpress pod titulkem „Arizona: zpupný ubožák“ článek, který uvádí výrokem Franklina D. Roosevelta: „Pamatuj, pamatuj vždy, že jsme všichni potomky přistěhovalců a revolucionářů.“

     Materiál je tak dobře zpracovaný, že nechci toto zamyšlení uzavřít, aniž bych ho také zařadil.

     „Masové demonstrace proti přistěhovaleckému zákonu schválenému v Arizoně otřásly 1. května celými Spojenými státy. Tisíce Američanů, politiků, právníků, umělců, občanských organizací žádaly federální vládu, aby prohlásila zákon SB1070 připomínající zákony nacistického Německa či JAR v době apartheidu. za protiústavní.“

     „Přes silný tlak proti tomuto zákonu však ani vláda, ani 70 % obyvatel zmíněného státu nechce vzít na vědomí vážnost situace, kterou vytvořili s cílem využít ilegálů a svalit na ně vinu za krutou ekonomickou krizi. Jedním dechem žádají Baracka Obamu o peníze na zaplacení 15 tisíc policistů a současně radikalizují svou rasistickou politiku. Guvernérka Jan Brewerová prohlásila, že „nelegální přistěhovalectví s sebou přináší růst zločinnosti a vzestup terorismu ve státě.“

     „Kladení rovnítka mezi ilegální přistěhovalce a teroristy dává policii pravomoc  střílet na lidi jen pro barvu jejich pleti, oblečení, pro to, co nesou v ruce, nebo dokonce pro způsob, jak chodí. Zcela nepochybně postihne také 280.000 rodilých Američanů žijících na okraji společnosti v podmínkách extrémní chudoby a další menšiny vedle  hispánské, které nalezly v tomto vyprahlém kraji USA útočiště a práci.“

     „Po vzoru republikána Pata Buchanana, který říká, „Spojené státy musí zintenzívnit své tažení za osvobození Severní Ameriky od barbarských hord hladových cizinců, kteří jsou přenašeči exotických chorob“, zaměřila guvernérka Brewerová svou kampaň po ilegálních dělnících v zemědělství a na stavbách, pomocnicích v domácnosti, zahradnících či uklízečkách, na učitele hispánského původu.

     „Podle jejího nového nařízení nemohou učitelé s výrazným přízvukem učit ve školách. Její tažení tím však nekončí, neboť ´etnické čistky´ byly ve všech historických dobách vždy provázeny ideologií.  Od nynějška jsou na školách zrušeny „etnické studie a projekty“.  Zakázána je také výuka témat, jež by mohla vyvolávat zášť vůči nějaké rase či společenské třídě. Nese to s sebou politizaci vědomostí a přenášení mýtů vytvořených americkým systémem do reality. Znamená to i odvržení nejváženějších myslitelů v USA, jako byl Alexis de Tocqueville, který v roce 1835 řekl, že ´kamkoli  Angloameričanova bota vstoupí, tam zůstává navždy. Provincie Texas dosud patří Mexičanům, avšak brzo tam nebude žádný Mexičan. A tak tomu bude všude.“

     „Jediné uvědomění rasistů je nenávist a jediná zbraň k její porážce je solidarita mezi lidmi. Takového stavu již bylo dosaženo, když odmítli uznat jako svátek den Martina Luthera Kinga. Bojkot byl pevný a přesvědčivý...“

 

7. května 2010

 

 

 

 

Šílenství naší doby

Zamyšlení Fidela Castra

 

     Nedá se nic dělat, věci je třeba nazývat pravým jménem. Kdo si uchoval minimum zdravého rozumu, nemusí se ani moc namáhat, aby viděl, jak málo realismu v současném světě zbývá.

     Když byl prezident Spojených států Barack Obama navržen na Nobelovu cenu míru, prohlásil Michal Moore: „a teď ať si ji získá“. Břitkost tohoto geniálního komentáře se spoustě lidí líbila, i když  mnozí neviděli v rozhodnutí norského výboru nic jiného než demagogii a nadšení ze zdánlivě neškodného politikaření nového prezidenta Spojených států, afroamerického občana, dobrého řečníka a inteligentního politika  v čele mocného impéria zmítaného hlubokou ekonomickou krizí.

     Brzy se mělo v Kodani konat celosvětové setkání a Obama vzbuzoval naději na uzavření závazné dohody, v níž by se Spojené státy připojily ke světového konsenzu v otázce nezbytnosti zabránit ekologické katastrofě hrozící lidskému druhu. Co se tam odehrálo, bylo zklamáním, mezinárodní veřejnost se stala obětí bolestného podvodu.

     Na nedávné Světové konferenci národů o klimatických změnách a právech matky Země, která se konala v Bolívii, se argumentovalo odpověďmi plnými moudrosti dávných domorodých národů, přepadených a virtuálně  zlikvidovaných evropskými dobyvateli hledajícími zlato a snadné zbohatnutí, kteří jim po staletí diktovali svou egoistickou kulturu neslučitelnou s nejposvátnějšími zájmy lidstva.

     Dvě zprávy ze včerejška vystihují filosofii impéria, které se nás snaží přesvědčit o své „demokratické“, „mírové“, nezištné“ a „poctivé“ povaze. Stačí přečíst si text těchto zpráv přicházejících z metropole Spojených států.

     „Washington, 23. dubna 2010.- Prezident Spojených států Barack Obama zvažuje  možnost rozmístit zbraně nesoucí konvenční, nejaderné raketové hlavice s obrovskou výbušnou silou, schopné zasáhnout přibližně do jedné hodiny cíle v jakékoli části světa

     Nová superbomba instalovaná v raketách typu Minuteman sice neponese nukleární hlavice, její ničivá síla však bude ekvivalentní. Potvrzuje to fakt, že dohoda START 2 podepsaná nedávno s Ruskem zahrnuje její rozmístění.

     Moskevské úřady požadovaly a dosáhly toho, aby se v dohodě objevilo, že za každou stovku těchto raket zlikvidují Spojené státy jednu ze svých raket s jadernými hlavicemi.

     Podle zpráv New York Times a televizní stanice CBS, nová bomba pokřtěná PGS (Prompt Global Strike), má být schopna zabít hlavu Al Kajdy Usamu Bin Ladina v jeskyni v Afganistánu, zničit právě připravovanou severokorejskou raketu nebo napadnout iránské nukleární stanoviště, „to vše, aniž by překročila atomový práh“.

     Obamova vláda pokládá za zajímavou výhodu, mít k dispozici vojenskou variantu  nejaderné zbraně  s lokální útočnou silou srovnatelnou s atomovou bombou.

     Projekt byl původně spuštěn Obamovým předchůdcem, republikánem Georgem W. Bushem, avšak protesty Moskvy ho zablokovaly. Vzhledem k tomu, že se rakety Minuteman používají i jako nosiče jaderných hlavic, moskevské úřady poukazovaly na to, že nelze zajistit, aby se odpálení PGS nestalo začátkem atomové války.

     Obamova vláda však soudí, že může dát Rusku nebo Číně potřebné záruky, které by zabránily nedorozumění. Raketová sila pro novou zbraň budou instalována v místech vzdálených od skladů nukleárních hlavic a experti Moskvy a Pekingu budou moci provádět jejich pravidelné inspekce.

     Superbomba může být odpálena s raketou Minuteman, která je schopna prolétnout atmosférou rychlostí zvuku s nákladem tisíce liber výbušnin. Špičkové vybavení by umožnilo bombu uvolnit a svrhnout na zvolené cíle s mimořádnou přesností.

     Projekt PGS, jehož náklady jsou jen za první, zkušební rok odhadovány na 25 milionů dolarů, byl svěřen generálu Kevinu Chiltonovi, jenž velí americkému nukleárnímu arzenálu. Chilton vysvětlil, že PGS pokryje mezeru v nabídce možností, které má Pentagon v současnosti k dispozici.

     ´V těchto chvílích můžeme nejadernými zbraněmi udeřit kdekoli ve světě, avšak  v minimálně čtyřhodinovém časovém horizontu´, řekl generál. ´Pro rychlou akci máme k dispozici pouze jaderné alternativy´, připustil.

     V budoucnosti budou Spojené státy s novou bombou moci rychle zasáhnout konvenčními prostředky jak proti teroristické skupině tak proti nepřátelské zemi v čase daleko kratším a aniž by vzbudily hněv mezinárodního společenství v souvislosti s nasazením jaderných zbraní.

     První zkoušky jsou plánovány na rok 2014, v roce 2017 by byly k dipozici v americkém arzenálu. Obama již nebude u moci, avšak superbomba může být nejaderným dědictvím tohoto prezidenta, nositele Nobelovy ceny míru.“

     „Washington, 22.dubna 2010.-  Ve čtvrtek odstartovala z Floridy vesmírná loď  ozbrojených sil USA bez posádky, jejíž vojenské poslání halí rouška tajemství.

     Podle videozáznamu zveřejněného armádou byla v 19.52 hod. místního času (23.52 hod. greenwichského času) vypuštěna z mysu Canaveral raketa Atlas V nesoucí robotizovanou vesmírnou loď X-37B.

     ´Její vypuštění se blíží´, řekla agentuře AFP  mjr leteckých sil Angie Blair.

    Letoun, který vypadá jako miniaturní raketoplán má rozpětí 4,5 m a délku 8,9 m.

     Výroba vesmírného dopravního prostředku pro víc letů trvala roky a o jeho účelu či roli ve vojenské výzbroji podala armáda jen vágní informace.

     Letoun je konstruován tak, aby „poskytoval na oběžné dráze prostředí ´laboratoře´ umožňující testovat nové technologie a komponenty předtím, než budou zažazeny do programů satelitů, které jsou již v provozu´, uvedlo letectvo ve svém nedávném komuniké.

     Pracovníci sdělili, že X-37B přistane na letecké základně Vandenberg v Kalifornii, avšak neřekli, jak dlouho bude tato zahajovací mise trvat.

     ´Abych byl upřímný, nevíme, kdy se vrátí´, řekl tento týden novináři Garrymu Paytonovi druhý zástupce tajemníka pro vesmírný program  letectva.

     Payton  uvedl, že loď může ve vesmíru zůstat až devět měsíců.“

     Letoun vyrobený Boingem začal v roce 1999 jako projekt americké vesmírné agentury (NASA) a poté byl předán letectvu, které plánuje vypuštění druhé X-37B v roce 2011“.


Je třeba k tomu něco dodávat?

 

     Dnes narážejí na kolosální překážku v podobě již nezadržitelných klimatických změn. Hovoří se o nevyhnutelném zvýšení teploty o více než 2° C. Jeho důsledky budou katastrofální. Světová populace vzroste za pouhých 40 let o 2 miliardy obyvatel a dosáhne za tuto krátkou dobu počtu 9 miliard lidí. Mola, hotely, lázně, komunikace, průmysl a zařízení v blízkosti přístavů se ocitnou pod vodou v čase kratším, než je ten, za který stráví polovinu svého života generace obyvatel jedné vyspělé a bohaté země, která dnes sobecky odmítá přinést jakoukoli oběť pro přežití lidského druhu. Zemědělských ploch a pitné vody značně ubude. Moře budou znečištěna, mnohé mořské druhy přestanou být poživatelné a jiné zmizí. To neříká logika, ale vědecké studie.

     Pomocí přirozené genetiky a přenosu různých odrůd z jednoho kontinentu na druhý dosáhl člověk takových hektarových výnosů potravin a jiných pro člověka užitečných plodin, že dokázal po dlouhou dobu překonávat nedostatek potravin jako je kukuřie, brambory, pšenice, rostlinná vlákna a další potřebné produkty. Později přispěly k řešení životně důležitých potřeb genetické úpravy a využívání chemických hnojiv. Ty už však dospívají na hranice svých možností produkce zdravých potravin vhodných ke konzumaci. Během necelých dvou století se současně vyčerpávají zdroje ropy a zemního plynu, k jejichž vytvoření příroda potřebovala 400 milionů let.  K vyčerpání spějí rovněž životně důležité neobnovitelné minerální zdroje, které potřebuje světová ekonomika. Věda zatím vyvinula prostředky schopné  několikanásobně  zničit planetu v horizontu hodin. Největším rozporem  naší doby je právě naše schopnost sebezničení a neschopnost si vládnout.

     Člověk dokázal rozšířit své možnosti, jak žít, až za hranice své vlastní schopnosti přežít. Při této bitvě rychle spotřebovává suroviny, které má v dosahu. Věda umožnila přeměnit za cenu obrovských investic hmotu v energii, jako je tomu při jaderné reakci, avšak zatím se ani nerýsuje možnost přeměnit energii v hmotu. Nekonečná nákladnost  příslušných výzkumů ukazuje, že je nemožné vytvořit během několika desetiletí to, co vesmíru trvalo miliardy let. Bude třeba, aby nám to vysvětlilo zázrační dítě Barack Obama? Věda se mimořádně rozšířila, avšak nevědomost a chudoba se šíří také. Může snad někdo dokázat opak?

 

25. dubna 2010

 

Bratrství mezi Bolívarovskou republikou a Kubou

Zamyšlení Fidela Castra

 

     Minulý čtvrtek, patnáctého, se mi dostalo výsady hovořit s prezidentem Bolívarovské republiky Venezuely Hugo Chávezem, který byl tak laskav a opětovně, tentokrát cestou z Nikaragui, navštívil naši zemi.

     Málokdy v životě, a možná nikdy, jsem nepoznal člověka, schopného vést skutečnou, hlubokou revoluci bez jediného dne odpočinku déle než 10 let, na území téměř milionu čtverečních kilometrů, v regionu, jenž byl kolonizován Iberským poloostrovem, který 300 let vládl území s obrovským bohatstvím 20krát většímu než bylo jeho vlastní, jemuž vnutil svou víru, svůj jazyk a svou kulturu. Dnes by nebylo možné psát historii našeho živočišného druhu na planetě a nepřihlédnout přitom ke všemu, co se odehrálo na této polokouli.

     Bolívar svého času nebojoval jen za Venezuelu. Vody a půda byly tenkrát čistější, živočišné druhy  byly různorodé a  hojné, energie obsažená v jeho plynu a v jeho ropě neznámá. Před dvěma sty lety, v době zahájení boje za nezávislost Venezuely to nedělal jen pro nezávislost této země. Dělal to pro nezávislost všech dosud kolonizovaných národů na kontinentu.

     Bolívar snil o vytvoření největší republiky, jaká kdy existovala,  jejíž metropole by ležela na Panamská šíji.

     Ve své nepřekonatelné velikosti dokázal Osvoboditel obdařený revoluční genialitou předpovědět, že Spojené státy, jejichž území se původně omezovalo na 13 anglických kolonií, jsou podle všeho předurčeny rozsévat v Americe ve jménu svobody bídu.

     Faktorem, který přispěl k boji Latinské Ameriky za nezávislost, bylo tažení Napoleona do Španělska.  Jeho bezbřehé ambice přispěly k vytvoření vhodných podmínek pro zahájení bojů za nezávislost na našem kontinentu. Historie lidstva se odvíjí po sínusové křivce a je plná rozporů. Přitom se stává stále složitější a obtížnější.

     Naše země mluví s morální autoritou malého národa, který déle než půl století odolává brutální represi onoho Bolívarem předvídaného, nejmocnějšího impéria v historii. Obrovské pokrytectví jeho politiky a pohrdání ostatními národy – jehož výsledkem jsou mimo jiné i každodenní ukázky zbabělosti a cynismu přenášeného do běžné praxe  mezinárodní politiky - ho zavádějí do velmi vážných a nebezpečných situací. Naprostá většina poctivých lidí na Zemi přitom nemá žádnou možnost seznámit ostatní se svými názory, ani dostávat důvěryhodné informace.

     Zásadová politika a poctivost, s níž kubánská Revoluce vždy otevřeně hovořila o svých úspěších i o chybách – a speciálně určité normy chování neporušené ani jednou za dobu déle než 50 let, jako např. nikdy nemučit žádného občana - jsou bez výjimky dodržovány. Revoluce také nikdy neustoupila a neustoupí vydírání a mediálnímu teroru. To jsou více než přesvědčivě dokázaná historická fakta, jež by se dala doplnit množstvím argumentů. Dnes je zmiňuji jen k osvětlení důvodů našeho přátelství a našeho obdivu k bolívarovskému prezidentovi Hugo Chávezovi. To je téma, o němž bych mohl hovořit dlouho.  Při této příležitosti postačí několik údajů na vysvětlenou, proč je pro mne možnost hovořit s ním několik hodin privilegiem.

     V době útoku na kasárna Moncada 26. července 1953 ještě nebyl na světě. Když zvítězila 1. ledna 1959 revoluce, bylo mu pět. Poznal jsem ho o 35 let později, v roce 1994, to už mu bylo 40. Od té doby jsem mohl téměř 16 let sledovat jeho revoluční vývoj. Je výjimečně nadaný, nenasytný čtenář, mohu podat svědectví o jeho schopnosti rozvíjet a prohlubovat revoluční myšlenky. Jaký u každého člověka hrála ve vývoji jeho myšlenek rozhodující úlohu náhoda a okolnostsi. Má úžasnou schopnost zapamatovat si jakoukoli myšlenku a opakovat ji s neuvěřitelnou přesností i dlouho poté. Je skutečným mistrem v rozvíjení a šíření revolučních myšlenek. Zná je a ovládá umění je s úžasnou výmluvností předávat.  Je absolutně poctivý a citlivý ve vztahu k jiným lidem, přirozeně nesmírně velkorysý. Nepotřebuje chválu, ale sám ji naopak štědře rozdává. Když s některým jeho názorem nebo rozhodnutím nesouhlasím, prostě mu to upřímně, ve vhodnou dobu a s náležitou úctou k našemu přátelství  řeknu.  Když to dělám, mám především na paměti, že je dnes člověkem, který - díky své schopnosti ovlivňovat masy a díky obrovským přírodním zdrojům své země, které byly nemilosrdně rabovány - leží impériu nejvíc v hlavě. Člověkem, proti němuž ostře útočí a snaží se ho připravit o autoritu. Jak impériu, tak námezdním žoldákům v jeho službách nasáklým lžemi a konzumním stylem života hrozí opět jednou, že podcení jeho i jeho hrdinný lid, a já nemám nejmenší pochybnost, že si znovu vyslouží lekci, na kterou nezapomenou. Více než půl století boje mi to jasně ukazuje.

     Chávez má dialektiku v sobě. Nikdy, v žádné době neudělala žádná vláda pro jeho lid v tak krátké době tolik. Zvláště mne těší, že mohu jeho lidu vyjádřit vřelé blahopřání k 200. výročí zahájení boje za nezávislost Venezuely a Latinské Ameriky. Náhoda tomu chtěla,  že si 19. dubna připomínáme také vítězství revoluce nad imperialismem na Girónu přesně před 49 lety. Chceme toto vítězství slavit společně s Bolívarovou vlastí.

     S potěšením posílám své pozdravy také všem bratřím v (integračním uskupení) ALBA.

 

Fidel Castro Ruz, 18. dubna 2010

 

9. Sjezd Svazu mladých komunistů Kuby

Zamyšlení Fidela Castra

 

     Dostalo se mi výsady, že jsem mohl sledovat v přímém přenosu zvuk, obrazy, myšlenky, argumenty, tváře, reakce a potlesk delegátů závěrečného zasedání 9. sjezdu Svazu mladých komunistů Kuby, které se konalo v Kongresovém paláci v neděli 4. dubna. Televizní kamery zabírají detaily z mnohem lepší vzdálenosti a úhlu, než oči lidí přítomných na jakékoli takové akci.

     Nepřeháním, řeknu-li, že to byl jeden z nejemotivnějších okamžiků mého dlouhého a strastiplného života. Nemohl jsem tam být, ale prožil jsem to v duchu jako člověk procházející se světem idejí, za které bojoval tři čtvrtiny svého života. Pro revolucionáře by však ideje  a hodnoty byly k ničemu, kdyby každou minutu svého života neusiloval o překonání nevědomosti, s níž všichni přicházíme na svět.

     I když to málokdo přizná, náhoda a okolnosti hrají ve výsledcích jakéhokoliv lidského konání rozhodující roli.

     Člověku je smutno při pomyšlení na tolik revolucionářů, kteří měli daleko větší zásluhy, a nedožili se ani dne vítězství věci, za níž bojovali a umírali, ať to byla nezávislost nebo hluboká společenská revoluce na Kubě, které jsou tu nakonec neoddělitelně spjaté.

     Od poloviny roku 1950, kdy jsem zakončil svoje vysokoškolské studium, jsem se díky myšlenkám načerpaným od Martího, Marxe a spolu s nimi od početné legie myslitelů a hrdinů toužících po spravedlivějším světě, považoval za uvědomělého a radikálního revolucionáře. Tehdy uplynulo téměř jedno století od chvíle, kdy naši spoluobčané zahájili 10 října 1968 první válku za nezávislost naší země, proti tomu, co v Americe zbývalo z koloniálního a otrokářského impéria. Mocný soused na severu se rozhodl naši zemi anektovat jako zralý plod ze ztrouchnivělého strolu. V Evropě již nabyly na síle socialistické myšlenky a boj proletariátu proti buržoazní společnosti, která podle zákonů historie převzala moc za Francouzské revoluce, jež vypukla v červenci 1789. Inspirovala se myšlenkami Jeana Jacquesa Rousseaua a encyklopedistů 18. století, které se také 4. července 1776 staly základem Filadelfské deklarace, jež v sobě nesla revoluční myšlenky té doby.  Události se v historii člověka mísí a vrství jedna na druhou stále rychleji.

     Sebekritičnost, neutuchající potřeba studovat, pozorovat a zamýšlet se jsou podle mého názoru rysy, bez nichž se neobejde žádný revoluční kádr.

     Mé myšlenky byly poměrně brzy neslučitelné s nenáviděným vykořisťováním člověka člověkem, brutální koncepcí, na níž byla založena kubánská společnost pod nadvládou nejmocnější imperialistické země, jaká kdy existovala. Zásadní otázkou uprostřed probíhající studené války bylo, najít strategii, která by vycházela z konkrétních a specifických podmínek naší malé země, kde pologramotnému národu obdařenému však mimořádně hrdinskými tradicemi, byl vojenskou silou, pomocí klamu a monopolu na informační prostředky, které dělaly z politického názoru naprosté většiny občanů pouhý přelud, nadiktován zrůdný ekonomický systém. Přes tuto smutnou realitu však nedokázali zabránit tomu, aby vykořisťování a výstřelky tohoto systému nevyvolávaly  u naprosté většiny obyvatelstva hlubokou nespokojenost.

     Po 2. světové válce o rozdělení planety, které bylo příčinou druhých jatek – rozpoutaných tentokrát fašistickou extrémní pravicí sotva 20 let po válce předcházející, jatek, jež stála životy více než 50 milionů lidí, z toho kolem 27 milionů Sovětů – převládlo ve světě načas demokratické cítění, sympatie k SSSR, Číně a ostatním spojencům z války, kterou zakončilo zbytečné svržení dvou atomových bomb, jež usmrtily statisíce obyvatel dvou bezbranných měst na území mocnosti, která již byla poražena nezadržitelným postupem spojeneckých sil včetně vojsk Rudé armády, jež zakrátko zlikvidovala mocnou japonskou armádu v Mandžusku.

     Studenou válku zahájil nový prezident Spojených států téměř okamžitě po vítězství. Předešlý prezident Franklin D. Roosevelt, který se pro své antifašistické postoje těšil vážnosti a mezinárodním sympatiích, zemřel po svém třetím znovuzvolení ještě před koncem války. Zodpovědnost za zmíněnou neblahou politiku padá na jeho nástupce, tehdejšího viceprezidenta Harryho Trumana, člověka průměrného a nevýrazného.

     Spojené státy, jediná vyspělá země, která díky své zeměpisné poloze neutrpěla žádné škody,  měly ve svém držení téměř všechno zlato planety a přebytky průmyslové a zemědělské výroby a diktovaly světové ekonomice prostřednictvím známé Brettonwwodské dohody tíživé podmínky, jejichž důsledky přetrvávají dodnes.

     Než začala studená válka, existovala i na Kubě poměrně pokroková Ústava, naděje a možnost demokratických změn, byť samozřejmě nikdy ve smyslu sociální revoluce. Likvidace této Ústavy reakčním pučem uprostřed studené války otevřela v naší vlasti dveře socialistické revoluci, která je hlavním přínosem naší generace.

     Zásluhu kubánské revoluce lze měřit faktem, že malá země, jako je naše, dokázala tak dlouho odolávat nepřátelské politice nejmocnějšího impéria v historii lidstva a jeho zločinným opatřením proti našemu lidu. To, uvyklé manipulovat po libosti zeměmi naší polokoule, podcenilo malý, závislý a chudý národ žijící pár mil od jeho pobřeží. Nikdy by to nebylo možné bez důstojnosti a etiky, která vždy charakterizovala politické akce Kuby, pronásledované odpornými pomluvami a lžemi. Spolu s etikou se posilovala kulturnost a uvědomění, které nám umožnily zhostit se úkolu – odolávat déle než 50 let. Nebyla to zvláštní zásluha představitelů, nýbřž především lidu.

     Obrovský rozdíl mezi minulostí – kdy se téměř nesmělo vyslovit slovo socialismus – a přítomností byl patrný v závěrečný den jednání 9. sjezdu Svazu mladých komunistů Kuby, v projevech delegátů a ve slovech předsedy Státní rady a Rady ministrů.

     Bylo by dobré, kdyby se věci, které tam byly řečeny, publikovaly v nejrůznějších sdělovacích prostředcích doma i v zahraničí, aby se o nich vědělo, ani ne tak kvůli našim spoluobčanům ostříleným v tomto dlouhodobém boji, jako spíše proto, že národy světa by se měly dozvědět pravdu o velmi závažných důsledcích toho, kam impérium a jeho spojenci lidstvo vedou.

     Ve svých stručných, hlubokých a precizních závěrečných slovech se Raúl výstižně dotkl řady velmi závažných témat. Kritičností a sebekritičností ťal jeho projev hluboko do útrob impéria a jeho cynických spojenců. Důsledné uplatňování poučení z velice hlubokého dialektického procesu odehrávajícího se v konkrétních podmínkách Kuby dodává morálce a síle kubánské revoluce neotřesitelnou pevnost.

     Impérium bylo tak uvyklé diktovat svou vůli, že podcenilo vytrvalost odporu malé latinskoamerické země v Karibiku vzdálené 90 mil od jeho pobřeží, jejíž hlavní bohatství vlastnilo, nad jejímiž obchodními a politickými vztahy mělo monopolní kontrolu a jíž násilně a proti vůli lidu a pod zástěrkou právní dohody, které navíc dalo ústavní charakter, vnutilo vojenskou základnu. Podcenili hodnotu idejí stojících proti jejich obrovské moci.

     Raul jim připomněl porážku jejich žodáků na Gironu před očima americké námořní flotily během necelých 72 hodin od vylodění, nezlomnou pevnost našeho lidu během Karibské krize v roce 1962, kdy jsme navzdory nesčetným jaderným zbraním mířícím na náš ostrov neakceptovali inspekci Spojených států na našem území – na základě nekonzultované doložky dohody mezi SSSR a touto zemí, která ignorovala naši národní svrchovanost.

     Nechyběla ani zmínka o důsledcích rozpadu SSSR, který znamenal propad našeho HDP o 35 % a zahraničního obchodu Kuby o 85 %, k němuž se přidalo zintenzívnění zločinné obchodní, ekonomické a finanční blokády naší vlasti.

     Od oné smutné a neblahé události uplynulo již téměř 20 let a Kuba přesto zůstává neporažena a je odhodlána vytrvat. Proto nabývá mimořádného významu nutnost překonat a odstranit vše, co působí proti zdravému rozvoji naší ekonomiky. Raul neopomněl upozornit, že imperialistický systém vnucený planetě dnes vážně ohrožuje přežití lidského druhu.

     V současnosti máme lid, jenž postoupil od negramotnosti na jedno z nejvyšších míst na světě ve vzdělanosti, který je pánem masových sdělovacích prostředků a může si budovat uvědomění potřebné k překonání starých i nových obtíží. Bez ohledu na potřebu rozšiřovat vědomosti by bylo absurdní přehlížet, že ve stále komplikovanějším, měnícím se světě je základní povinností občana nutnost pracovat a vytvářet hmotné statky, které společnost potřebuje. Revoluce vyhlásila univerzální rozšíření vzdělanosti, neboť je si vědoma, že čím více člověk ví, tím je v životě užitečnější. Nikdy jsme však nepřestali zdůrazňovat posvátnou povinnost vykonávat společensky potřebnou práci. Fyzická práce je současně nutností pro vzdělání i lidské zdraví, proto byla v souladu s martíovskými zásadami velmi brzo vyhlášena koncepce studia kombinovaného s prací. Naše školství se značně posunulo kupředu po vyhlášení povinnosti být pedagogy, kdy si desetitisíce mladých lidí zvolilo pedagogickou dráhu – neboli to, co je pro společnost nejpotřebnější. Opomenutí kteréhokoli z těchto principů by bylo v rozporu s budováním socialismu.

     Stejně jako všechny národy třetího světa je Kuba obětí bezohledného loupení mozků a mladé pracovní síly. Na tomto rabování našich lidských zdrojů nelze nikdy spoluracovat.

     Úkol, jemuž každý zasvětí svůj život, musí být nejen plodem jeho osobního přání, ale i výchovy. V jakékoli lidské společnosti je nevyhnutelnou nutností  rekvalifikace.

    Stranické a státní kádry budou muset řešit stále složitější problémy. Od lidí zodpovědných za politické vzdělání budou právě s ohledem na složitost jejich práce vyžadovány větší znalosti z historie a ekonomie, než kdy předtím. Stačí přečíst si zprávy přicházející denně ze všech stran, aby člověk pochopil, že neznalost a povrchnost  je s politickými funkcemi absolutně neslučitelná. Reakcionáři, žoldáci, ti, kdo touží po konzumu a vyhýbají se práci či studiu, budou mít ve veřejném životě stále méně prostoru. V lidské společnosti nebude nikdy nouze o demagogy, oportunisty, ty, kdo touží po snadných řešeních, aby si získali popularitu. Avšak ti, kteří se prohřeší proti etice, budou mít stále méně příležitostí k podvádění. Boj nás naučil, jaké škody může způsobit oportunismus a zrada.

     Vzdělávání kádrů bude nejdůležitějším úkolem, který budou muset revoluční strany zvládnout. Nikdy nebudou existovat snadná řešení, prioritu musí mít přísnost a náročnost. Mějte se také zvláště na pozoru před lidmi, kteří spolu se špinavou vodou vylévají principy a sny národů.

     Už dávno jsem si přál pohovořit o Sjezdu mládeže, ale raději jsem počkal, až informace o něm vyjdou, abych jim v tisku nezabíral žádný prostor.

     Včera, 7. dubna, byly Vilminy narozeniny S pohnutím jsem v televizi sledoval její vlastní hlas doprovázený jemnými tóny klavíru. Den za dnem oceňuji stále víc její práci a vše, co pro revoluci a pro kubánské ženy udělala. Důvody k boji a k vítězství se den za dnem násobí.

 

Fidel Castro Ruz, 8.dubna 2010

 

POSÍLÁME LÉKAŘE, NE VOJÁKY

ZAMYŠLENÍ FIDELA CASTRA

 

    Ve svém zamyšlení ze 14. ledna, dva dny po haitské katastrofě, která tuto bratrskou sousední zemi devastovala, jsem napsal: „Bez ohledu na to že je chudou a blokovanou zemí, spolupracuje Kuba s haitským lidem již léta. Na 400 lékařů a zdravotníků-specialistů bezplatně spolupracuje s haitským lidem. Ve 127 ze 137 komunit v zemi pracují denně naši lékaři. Na druhé straně vystudovalo v naší vlasti medicínu nejméně 400 mladých Haiťanů. Teď pracují s našimi lékařskými posilami, které včera odcestovaly zachraňovat v této kritické situaci životy. Bez nějakého mimořádného úsilí je tedy možné zmobilizovat až tisícovku lékařů a zdravotníků-specialistů, kteří jsou vesměs na místě a připraveni spolupracovat s jakýmkoli jiným státem, který si bude přát zachraňovat haitské životy a rehabilitovat zraněné.“

     „Situace je obtížná“, sdělila nám vedoucí kubánské lékařské brigády, „ale už jsme začali zachraňovat životy.“

     Hodinu za hodinou, dnem i nocí se kubánští zdravotníci pouštějí odborně do neúnavné práce v těch několika zařízeních, která zůstala stát, ve stanech nebo v parcích a na otevřených místech, protože se obyvatelé bojí nových otřesů.

     Situace byla vážnější,  než se zpočátku předpokládalo. Desetitisíce zraněných volají v ulicích Puerto Príncipe o pomoc, nesčetná těla živých i mrtvých leží pod troskami z hlíny a vepřovic, ze kterých byla postavena obydlí většiny obyvatel. Zřítily se i nejpevnější stavby. Navíc bylo třeba vyhledat ve zničených čtvrtích haitské lékaře – absolventy ELAM (Latinskoamerické lékařské školy), z nichž mnozí byli tragédií přímo či nepřímo zasaženi.

     Pracovníci Spojených národů zůstali polapeni v několika svých ubytovnách, desítky jich přišly o život včetně několika velitelů MINUSTAH, sil OSN, osud stovek dalších členů personálu byl neznámý.

     Palác haitského prezidenta se zřítil. Mnoho veřejných zařízení včetně několika nemocnic se ocitlo v troskách

     Katastrofa otřásla světem, který mohl události sledovat ve vysílání hlavních mezinárodních televizních stanic. Na všech stranách hlásily vlády, že posílají záchranáře, potraviny, léky, zařízení a další prostředky.

     Jak uvedlo veřejné prohlášení Kuby, lékařský personál dalších národností, jako byli Španělé, Mexičanů, Kolumbijci a jiné země, pracoval úporně spolu s našimi lékaři v našich improvizovaných zařízeních. Organizace jako OPS (Panamerická zdravotnická organizace) a spřátelené země jako Venezuela  a další národy dodaly léky a různé prostředky. Příkladné chování kubánských odborníků a jejich vedoucích charakterizovala naprostá absence šovinismu či snahy o převzetí vedoucí role.

     Je to stejné jako v obdobných situacích, např. když uragán Katrina způsobil obrovské škody v New Orleansu a ohrozil životy tisíců Američanů a Kuba nabídla vyslání kompletní lékařské brigády, aby spolupracovala s lidem Spojených států, země, která má, jak známo, obrovské prostředky, avšak v daném okamžiku potřebovala vyškolené a vybavené lékaře k záchraně životů.  S ohledem na zeměpisnou polohu se zorganizovalo více než tisíc lékařů, členů Brigády Henryho Reeva, a bylo připraveno odejet do tohoto amerického města s příslušnými léky a vybavením  v jakoukoli denní či noční dobu. Ani nám na mysl nepřišlo, že by prezident onoho národa nabídku odmítl a připustil, aby umírali Američané, kteří se mohli zachránit. Možná spočívala chyba oné vlády v její neschopnosti pochopit, že lid Kuby nevidí v americkém lidu nepřítele a nečiní ho zodpovědným za agrese proti naší vlasti.

     Tato vláda ani nedokázala pochopit, že naše země nepotřebuje žebrat o laskavosti či prominutí ty, kteří se po dobu půl století marně snaží nás srazit na kolena.

     Stejně tak v případě Haiti dala naše vláda okamžitě souhlas s přelety přes východní oblast Kuby a dalšími úlevami, které žádaly úřady Spojených států, aby mohly  americkým i haitským občanům postiženým zemětřesením poskytnout co nejrychleji pomoc.

     Tyto zásady jsou pro etické postoje našeho lidu charakteristické, a spolu s vyrovnaností a pevností jsou trvalým rysem naší zahraniční politiky. Všichni naši oponenti na mezinárodní scéně to dobře vědí.

     Kuba bude pevně hájit názor, že tragédie, jež se na Haiti stala  nejchudšímu národu západní polokoule, je výzvou nejbohatším a nejmocnějším zemím mezinárodního společenství.

     Haiti je čistý produkt koloniálního, imperialistického, kapitalistického systému, jenž byl světu vnucen. Jak otroctví na Haiti, tak jeho pozdější chudoba mu byly vnuceny ze zahraničí.  K strašlivému zemětřesení dochází po Kodaňském summitu, kde byla pošlapána nejzákladnější práva 192 členských států Organizace spojených národů.

     Po této tragédii se na Haiti rozpoutaly závody v překotné a nelegální adopci chlapců a děvčátek, které přiměly UNICEF, aby přijal preventivní opatření proti odtržení mnoha dětí od jejich kořenů, které by o jejich právo připravilo blízké příbuzné.

     Počet mrtvých již překročil sto tisíc lidí. Velké množství občanů přišlo o ruce či nohy, utrpělo zlomeniny vyžadující rehabilitaci, aby mohli pracovat a vést dál svůj život.

     80 % země musí být rekonstruováno, je třeba vytvořit dostatečně rozvinutou ekonomiku, schopnou uspokojovat potřeby v návaznosti na svou výrobní kapacitu.  Rekonstrukce Evropy či Japonska byla s ohledem na výrobní schopnosti a technickou úroveň obyvatelstva relativně snadným úkolem ve srovnání s úsilím, jež čeká Haiti. Tam je stejně jako ve značné části Afriky a dalších oblastech třetího světa nezbytné vytvořit podmínky pro udržitelný rozvoj. Za pouhých 40 let bude lidstvo čítat přes 9 miliard obyvatel a stojí před ním problém klimatických změn, jež vědci přijímají jako nevyhnutelný fakt.

     Uprostřed haitské tragédie, aniž by někdo věděl jak a proč, obsadily území Haiti tisíce vojáků z jednotek námořní pěchoty Spojených států,  letecky přepravených jednotek 82.divize a dalších vojenských sil. A co je ještě horší, ani Organizace spojených národů, ani vláda Spojených států neposkytly světové veřejnosti vysvětlení těchto přesunů vojenských sil.

     Řada vlád si stěžuje, že jejich letadla nemohla přistát a přivézt lidi a technické prostředky, které na Haiti posílají.

     Některé země zase hlásí dodatečné vyslání vojáků a vojenských zařízení. Takovéto věci přispějí podle mého mínění ke zvýšení chaosu a zkomplikují již tak složitou mezinárodní spolupráci. Je třeba o tomto tématu seriózně diskutovat a svěřit Organizaci spojených národů řídící roli, která jí v této citlivé záležitosti náleží.

     Naše země plní striktně humanitární poslání. V rámci svých možností přispěje dostupnými lidskými a materiálními zdroji. Vůle našeho lidu, hrdého na své lékaře a spolupracovníky při životně důležitých činnostech, je velká a bude na výši situace.

     Žádná významná spolupráce, která by naší zemi byla nabídnuta, nebude odmítnuta, avšak přijetí závisí zcela na významu a velikosti pomoci, která by byla vyžadována od lidských zdrojů naší vlasti.

     Je namístě zdůraznit, že naše skromné letecké síly a významné lidské zdroje, které dala Kuba haitskému lidu k dispozici, dospěly na místo určení bez potíží.

     Posíláme lékaře, nikoli vojáky!

 

23. LEDNA 2010

 

HAITI JE ZKOUŠKOU DUCHA SPOLUPRÁCE

ZAMYŠLENÍ FIDELA CASTRA

 

     Zprávy přicházející z Haiti vykreslují veliký chaos, který se dal očekávat ve výjimečné situaci vytvořené katastrofou.

     V prvních chvílích překvapení, úžas, otřes, přání okamžitě pomoci  z nevzdálenějších končin Země. Co a jak poslat do tohoto kouta Karibiku z Číny, Indie Vietnamu a dalších míst vzdálených desítky tisíc kilometrů? Velikost zemětřesení a chudoba země vyvolávají v prvních okamžicích představu nezměrných potřeb, jež vedou k všemožným slibům následovaným snahou dopravit je jakoukoli cestou na místo.

     My, Kubánci jsme pochopili, že nejdůležitější je v tom okamžiku zachraňovat životy, tomu jsme byli vyškoleni nejen pro katastrofy jako je tato, ale také pro jiné přírodní katastrofy dotýkající se zdraví.

     Na místě byly stovky kubánských lékařů a navíc značný počet mladých Haiťanů chudého původu, z nichž se stali dobře vyškolení profesionálové ve zdravotnictví – úkol na němž s touto bratrskou sousední zemí spolupracujeme mnoho let. Část našich spoluobčanů byla na dovolené, někteří z Haiťanů se školili nebo studovali na Kubě.

     Zemětřesení překonalo všechny odhady: skromné domy z nepálených cihel a bláta  v téměř dvoumilionovém městě nemohly odolat. Pevné vládní budovy se zhroutily, celé bloky obytných domů se zřítily na své obyvatele, kteří se tou dobou, zkraje noci, nacházeli doma a byli pohřbeni pod troskami, živí či mrtví. Ulice plné zraněných volajících o pomoc. MINUSTAH (Stabilizační mise OSN na Haiti), síly Spojených národů, vláda a policie zůstaly bez velení i velitelství. V prvních okamžicích bylo úkolem těchto institucí zjistit, kdo z tisíců lidí zůstal naživu a kde.

     Okamžité rozhodnutí našich obětavých lékařů působících na Haiti i mladých zdravotníků vyškolených na Kubě bylo spojit se navzájem, zjistit, jak to s nimi vypadá a co mají k dispozici, aby v této tragédii přispěli na pomoc haitskému lidu.

     Ti, kdo byli na dovolené na Kubě, se okamžitě připravili k odjezdu, stejně jako haitští lékaři prodělávající specializaci v naší vlasti. Další kubánští experti – chirurgové, kteří již dříve plnili obtížné mise, se nabídli, že odjedou s nimi. Stačí říci, že již za prvních 24 hodin naši lékaři ošetřili stovky pacientů. Dnes, 16. ledna, pouhé tři a půl dne po tragédii, dosahuje počet lidí, které ošetřili,  několik tisíc.

     Dnes, v sobotu v poledne sdělilo vedení naší brigády mimo jiné tyto informace:

     „...to, co dělají naši soudruzi, je skutečně úctyhodné. Vládne jednotný názor, že Pákistán zůstal daleko vzadu (tam došlo k jinému velkému zemětřesení, kde někteří z nich pracovali). Tam mnohdy ošetřovali i špatně zacelené fraktury, někdy pacienty s rozdrcenými zraněními, avšak tady to překračuje všechno, co si člověk dokáže představit – spousty amputací, operace je třeba provádět prakticky veřejně, tak si představovali obraz války.“

     „...nemocnice Delmas 33 již funguje, má tři operační sály s elektrickými agregáty, prostory pro ordinace atd., ale je absolutně plná.“

     „...připojilo se k nám 12 chilských lékařů, jeden z nich je anesteziolog, pak 8 venezuelských lékařů, 9 španělských jeptišek, každým okamžikem se očekává příchod 18 Španělů, jimž OSN a haitské zdravotnictví předalo nemocnici, ale chybí jim prostředky první pomoci, které nedorazily, takže se rozhodli připojit k nám a okamžitě začít pracovat.“

     „...Bylo vysláno 32 haitských lékařů-rezidentů, šest z nich se chystalo jít přímo do totálně zničeného Carrefouru. Jely také tři kubánské chirurgické týmy, které přicestovaly včera.“

     „...Provozujeme následující lékařská zařízení v Puerto Príncipe:

     Nemocnice La Rennaissance

     Nemocnice Sociálního pojištění

     Nemocnice Hospital de la Paz“

     „...fungují již čtyři Komplexní diagnostická centra.“

     Tato informace dává pouze představu o tom, co dělají na Haiti jedni z prvních, kdo na místo dorazili - lékařský personál z Kuby a z jiných zemí, který pracuje s ním. Náš personál je připraven spolupracovat a spojit své síly se všemi specialisty-zdravotníky, kteří byli vysláni, aby zachraňovali životy tohoto bratrského národa. Haiti se může stát příkladem toho, co pro sebe lidstvo může udělat. Možnosti a prostředky pro to existují, chybí vůle.

     Čím déle bude trvat pohřbívání či spalování mrtvých, distribuce potravin a dalších životně důležitých produktů, tím vyšší bude riziko epidemií a sociálního násilí.

     Na Haiti se ukáže, jak dlouho vydrží duch spolupráce, než nabude vrchu egoismus, šovinismus, mrzké zájmy a pohrdání jinými národy.

     Klimatické změny ohrožují celé lidstvo. Zemětřesení v Puerto Príncipe pouhé tři týdny po Kodani nám připomíná, jak sobecky a sebestředně se chováme.

     Země pozorně sledují, co se na Haiti děje. Světová veřejnost a národy budou ve své kritice stále přísnější a stále nesmiřitelnější.

 

16. ledna 2010, 19.46 hod.

 

Nejlepší pocta matce hrdiny

Zamyšlení Fidela Castra

 

      Včera zemřela Carmen Nordelo Tejera, obětavá matka hrdiny kubánské republiky Gerarda Hernándeze Nordela, nespravedlivě odsouzeného ke dvěma doživotním trestům plus 15 letům vězení.

     Neslýchané je, že před pouhými 12 dny propustila americká spravedlnost na svobodu Santiaga Álvareze Fernándeze-Magriňá, u něhož byly zabaveny vojenské zbraně, výbušniny a další materiály, které měly sloužit teroristickým plánům proti našemu lidu.

     Jde o zbraně zabavené agentovi CIA, který ve službách vlády USA věnoval velkou část svého života terorismu proti Kubě.

     Stálo by zato, aby si poradci Baracka Obamy, kteří tak pilně šíří jeho projevy v televizi, vyžádali a pustili mu kopii videozáznamu Kulatého stolu vysílaného Cubavizí (Cubavisión), kde se hovořilo o směšném čtyřletém trestu ve věznici s minimální ostrahou, který byl Santiagovi Alvarezovi za zabavené zbraně vyměřen, a co je nejhorší, ještě mu byl zkrácen poté, co americké prokuratuře vydal další náklad, ještě větší než původní. Dotyčný navíc vyslal skupinu, která se infiltrovala na Kubu a jíž mimo  jiné přikázal odpálit výbušninu v kabaretu Tropicana, který je vždy zaplněný diváky. O tomto rozkazu existuje nevyvratitelný listinný důkaz.

     Dalšímu teroristovi kubánského původu, Robertovi Ferrovi,  spojenci teroristické mafie Posady Carrilese a Santiaga Álvereze zabavili v červenci 1991 300 ks střelných zbraní, rozbušek a plastických trhavin. Byl odsouzen ke dvěma rokům. V dubnu 2006 mu ve skrýších v jeho domě zabavili 1571 zbraní a ručních granátů. Dostal pětiletý trest.

     Nikdy nemůže být řečeno dost o cynismu politiky Spojených států, která zařazuje Kubu na seznam teroristických států, uplatňuje vražedný Zákon o kubánské úpravě výlučně na náš národ, ekonomicky nás blokuje a dokonce zakazuje prodej některých lékařských zařízení a léků.

      Kulatý stůl naší televize  včera vypočítával zločiny Santiaga Alvareze a současně promítal záběry miamské televize, kde význačný americký agent Antonio Veciana vyprávěl o plánech na zavraždění kubánských představitelů výbušninami a kulkami, mimo jiné Camila a Che, kteří se se mnou zúčastnili mohutného statisícového mítinku  před bývalým Prezidentským palácem, nebo na mé zavraždění při tiskové konferenci v Chile, když jsem navštívil prezidenta Salvadora Allendeho. Konec konců, jak přiznává tento žoldák, když nastal čas k akci, vrazi ve službách CIA se v obou případech zalekli. Šlo jen o dva z mnoha vražedných plánů vlády oné země.

     Na takové lumpárny lze myslet s chladnou hlavou, pokud se - jako v tomto případu – vyprávění o nich časově nesetkává se zprávou, že po dlouhé nemoci zemřela poctivá a statečná matka, jako byla Carmen Nordelo Tejera, jejíž syn je nespravedlivě odsouzen k dvojnásobnému doživotnímu trestu plus 15 letům v kruté izolaci věznice s nejvyšší ostrahou. Jaká větší bolest by pro ni mohla existovat, než nespravedlivé doživotní uvěznění jejího syna za zločiny, které  nikdy nespáchal?

     Na její rakev nelze položit květinu, aniž bychom znovu pranýřovali nejodpornější cynismus impéria.

     K tomu se přidává další krutá zpráva z téhož odpoledne: oficiální podpis dohody, podle níž Spojené státy nainstalují v srdci „naší Ameriky“ sedm vojenských základen, jimiž budou ohrožovat nejen Venezuelu, nýbrž všechny národy ve střední a jižní části naší polokoule. Nejde o Bushův akt. Je to Barack Obama, kdo dohodu podepisuje a  porušuje tak právní, ústavní a etické normy v době, kdy jsou ještě na očích celého světa plody neblahé americké vojenské základny Palmerola v Hondurasu. Vojenský převrat v této středoamerické zemi se odehrál za součansé administrativy.

     S latinskoamerickými národy na této polokouli se nikdy nejednalo s větším despektem.

     Země jako Kuba velmi dobře ví, že když Spojené státy zřídí některou ze svých vojenských základen, odejdou z ní, až když si to přejí, nebo tam zůstanou s nasazením síly, jako již déle než sto let v Guantanamu. Tam vybudovaly odpornou mučírnu, jejíž kobky s množstvím věznů nedokázal náš skvělý nositel Nobelovy ceny dosud zrušit. Ihned po vrácení Manty v Ekvádoru následovalo schválení sedmi vojenských základen, které byly  vnuceny lidu Kolumbie. Jako záminka posloužil boj proti obchodu s drogami, který má stejně jako strašlivý bič paramilitarismu původ v gigantickém americkém trhu s kokainem a jinými drogami. Americké vojenské základny v Latinské Americe vznikly dávno před drogami a sledovaly intervenční cíle.

     Kuba dokázala  za půl století, že je možné bojovat a odolat. Prezident Spojených států se mýlí a mýlí se jeho poradci, budou-li vůči národům Latinské Ameriky dál kráčet touto špinavou cestou. Naše city se bez sebemenšího zaváhání přiklonily k bolívarovskému lidu Venezuely, k jejímu prezidentovi Hugovo Chávezovi a jeho ministrovi zahraničních věcí, kteří pranýřovali hanebný vojenský pakt vnucený kolumbijskému lidu, jehož expanzionistické články jeho autoři ani neměli odvahu zveřejnit.

     Kuba bude nadále spolupracovat na zdravotních, vzdělávacích a sociálních rozvojových programech bratrských zemí, jež navzdory překážkám, krokům vpřed i vzad, budou stále nezvratněji svobodné.

     Jak řekl Lincoln: „...nelze klamat celý národ celou dobu“.

     Nejenže položíme květiny na hrob Carmen Nordelové. Budeme neúnavně pokračovat v boji za osvobozební Gerarda, Antonia, Fernanda, Ramóna a Reného, demaskovat bezbřehé pokrytectví a cynismus impéria a hájit pravdu!

     Jen tak uctíme památku legie matek a žen jako ona, které na Kubě obětovaly to nejlepší a nejcennější ze svých životů za revoluci a za socialismus.

 

Fidel Castro Ruz

3. listopadu 2009,  12.35 hod.

    

 

 

 

Má Organizace amerických států právo existovat?

Zamyšlení Fidela Castra

 

Dnes jsem otevřeně hovořil o barbarstvích páchaných na národech Latinské Ameriky. Ty karibské nebyly v době vítězství kubánské revoluce ještě ani nezávislé. Přesně devatenáctého, kdy končí Summit Amerik, uplyne 48 let od vítězství Kuby na Girónu. Pokud jde o Organizaci amerických států (OAS) byl jsem opatrný, a třebaže všichni vědí, jak je nám odporná, neřekl jsem ani slovo, jež by bylo možno interpretovat jako urážku této staré instituce.

     Značně nepřátelská telegrafická zpráva britské agentury Reuters uvádí:  „Přeje-li si Kuba návrat do OAS, jak to žádá stále větší skupina latinskoamerických vlád, musí se jasně zavázat k demokracii´, řekl Insulza v interview pro brazilský deník O´Globo.

     Před víkendovým Summitem Amerik, kde se očekává, že budou latinskoameričtí předáci vyvíjet tlak na zrušení americké blokády Kuby platné od roku 1962, reviduje americký prezident Barack Obama starou politiku izolace komunistického ostrova.

     Některé země také hodlají žádat, aby po zrušení členství v roce 1962, v době plné studené války, byla Kuba znovu přijata do OAS.

     Insulza upozornil, že ´demokratická klauzule OAS zůstává nadále překážkou požadavků na umožnění nového vstupu Kuby, země s jedinou stranou, do této organizace´.

     ´Potřebujeme vědět, zda má Kuba zájem o návrat do multilaterálních organizací, nebo zda myslí jen na konec embarga a ekonomický růst´.

     ´Toto je summit zemí s dobrou vůlí, avšak na vyvolání změny dobrá vůle nestačí´, dodal.

     ´Oněch 34 vrcholných představitelů na summmitu, jehož se Kuba nemůže účastnit, zastupuje demokratické země´, zdůraznil Insulza, někdejší chilský ministr zahraničních věcí.

     ´Valné shromáždění OAS rozhodlo, že všechny členské státy musí dodržovat demokratické principy´, prohlásil Insulza k dotazu deníku O´Globo na Kubu.

     Venezuelský prezident Hugo Chávez, silný kritik Washingtonu však již ohlásil, že hodlá nastolit otázku Kuby v centru debaty summitu.

    ´Návrat Kuby do této organizace závisí nejen na Summitu Amerik, nýbrž i na Valném shromáždění OAS´, řekl Insulza O´Globu.“

     OAS v sobě nese historii všech špinavostí šedesáti let zrad na národech Latinské Ameriky.

      Insulza tvrdí, že pro vstup do OAS musí být Kuba touto institucí nejprve akceptována. On ví, že nechceme slyšet ani jméno této mrzké instituce. Neposkytla našim  národům jedinou službu. Je vtělením zrady. Sečtou-li  se všechny agresivní akce, v nich se účastnila jako komplic, vydají  statisíce životů a desítky krvavých let. Její jednání bude bitevním polem, které přivede mnohé vlády do zahanbující situace. Nechť se však neříká, že to Kuba hodila první kamenem.

     Uráží nás už to, že se předpokládá, že toužíme do OAS vstoupit.  Ten vlak už dávno ujel a Insulza to ještě nezjistil.  Jednou se budou mnohé země omlouvat, že k ní patřily.

     Dnes v poledne vystoupil Evo. Ještě neřekl poslední slovo ke své účasti či neúčasti na jednání (integrační iniciativy) ALBA a na Summitu Amerik.  Dosáhl jasného a přesvědčivého vítězství.

     Akceptoval však snížení počtu křesel pro domorodé národy z původně navrhovaných 14 na 7. Jeho rival se určitě bude snažit z tohoto bodu těžit pro své intriky proti Hnutí k socialismu (MAS) a vsadí na postupné vyčerpání.

     Hnutí MAS bude muset tvrdě bojovat o zajištění biometrického volebního seznamu a o alternativu, pokud se oligarchii podaří zdržet vypracování nového seznamu. Jeho hladovka byla statečným a odvážným rozhodnotím a lid Bolívie hodně pokročil v uvědomění.

      Nyní se pozornost soustředí na Americký summit. Dozvědět se, co se tam bude říkat, bude výsadou. Bude to zkouška inteligence a studu. Nebudeme na kolenou prosit  OAS o vstup do této mrzké organizace.

 

14. dubna 2009, 16.43 hod.

 

O blokádě ani slovo

Zamyšlení Fidela Castra

 

   Vláda Spojených států oznámila prostřednictvím CNN, že na úvod své cesty do Puerto Espaňa, Trinidadu a Tobaga, kde se bude za čtyři dny účastnit Amerického summitu, navštíví Obama tento týden Mexiko. Ohlásil uvolnění některých nenáviděných restrikcí zavedených Bushem  pro Kubánce žijící ve Spojených státech, při návštěvách jejich příbuzných na Kubě. Na dotaz, zda budou tyto výsady přiznány i jiným americkým občanům, zněla odpověď, že těm to není povoleno.

     O blokádě, která je nejkrutějším z opatření, nebylo řečeno ani slovo. Tak je milosrdně nazýváno něco, co obnáší genocidní opatření. Škody se neměří jen ekonomickými dopady. Stojí neustále lidské životy a působí našim občanům  bolestné strádání.

     Mnohé diagnostické přístroje a životně důležité léky, přestože pocházejí z Evropy nebo Japonska či jiné země,  nejsou pro naše nemocné dostupné, pokud používají nějaké komponenty nebo programy ze Spojených států.

     Restrikce vztahující se na Kubu musí být americkými podniky vyrábějícími zboží nebo poskytujícími služby kdekoli ve světě uplatňovány v souladu s exteritoriální působností.

     Vlivný republikánský senátor Richard Lugar, řada jeho spolustraníků se stejným postavením v Kongresu a další skupina význačných demokratických senátorů jsou zastánci zrušení blokády. Jsou vytvořeny podmínky, aby Obama uplatnil svůj talent v konstruktivní politice, jež by skoncovala s politikou, kterou téměř půl století provází fiasko.

     Na druhé straně naše země, která odolává a je připravena odolávat čemukoli by bylo zapotřebí, neviní Obamu ze zvěrstev spáchaných jinými vládami Spojených států, ani nezpochybňuje jeho upřímnost a jeho touhu po změně politiky a obrazu Spojených států. Chápe, že svedl těžkou bitvu, aby byl zvolen navzdory staletým předsudkům.

     Vzhledem k této skutečnosti vyjádřil předseda Státní rady Kuby ochotu vést s Obamou dialog a na principu přísného respektování svrchovanosti normalizovat vztahy se Spojenými státy.

     Ve 14,30 odpoledne byl šéf Zájmové kanceláře Kuby ve Washingtonu Jorge Bolaños pozván zástupcem státního tajemníka Tomasem Shannonem na ministerstvo zahraničí. Nic z toho, o čem vedl rozhovor se nelišilo od zprávy CNN.

     V 15.15 hod. začala dlouhá tisková konference. Podstata toho, co tam bylo řečeno, je obsažena v doslovné citaci slov prezidentova poradce pro Latinskou Ameriku Dana Restrepa, který řekl:

     „Dnes nařídil prezident Obama, aby byla přijata určitá opatření, určité kroky, kterými má být nabídnuta ruka kubánskému lidu, podpořeno jeho přání žít při dodržování lidských práv a moci rozhodovat o svém vlasním osudu a osudu své země.

     Prezident dal ministrům zahraničí, obchodu a (státního) pokladu pokyny k přijetí potřebných  kroků k odstranění všech restrikcí vztahujících se na občany, aby mohli navštívit své příbuzné na ostrově a zaslat peníze. Dále vydal pokyny k přijetí kroků na umožnění volného toku informací mezi kubánským lidem a mezi těmi, kdo  jsou na Kubě, a zbytkem světa, a k umožnění zásilek humanitárních prostředků zasílaných  přímo kubánskému lidu.

     Přijetím těchto opatření k odstranění propasti mezi rozdělými kubánskými rodinami a podporu volného toku informací a produktů humanitární povahy pro kubánský lid, se prezident Obama snaží naplnit cíle vytčené během (volební) kampaně a v době od nástupu do funkce.

     Všichni, kdo věří v základní demokratické hodnoty, touží po Kubě, která by respektovala základní lidská, politická, ekonomická práva všeho svého lidu. Prezident Obama soudí, že tato opatření napomohou tento cíl uskutečnit. Prezident vyzývá všechny, kdo toto přání sdílejí, aby se nadále angažovali v pevné podpoře kubánského lidu.

     Děkuji.“

     Na závěr konference poradce upřímně přiznal: „Pro svobodu Kuby se dělá všechno.“

     Kuba netleská nevhodně nazývaným Americkým summitům, kde naše země nejednají v rovnoprávných podmínkách. Kdyby k něčemu byly, pak ke zpracovávání kritických analýz politik, které naše národy rozdělují, které drancují naše zdroje a kladou překážky našemu rozvoji.

     Zbývá už jen, aby tam Obama přesvědčoval všechny latinskoamerické prezidenty, že je blokáda neškodná.

     Kuba odolala a odolá. Nikdy nebude natahovat ruku a prosit o almužny. Půjde svou cestou se zdviženou hlavou, bude spolupracovat s batrskými národy Latinské Ameriky a Karibiku, ať se Americké summity konaji, či nikoli, ať je či není prezidentem Spojených států Obama, muž či žena, bílý nebo černý občan.

 

13. dubna 2009, 18.12 hod.

Začátek summitu

 Zamyšlení Fidela Castra

 

    Dnes začal Summit G-20. Experti na ekonomické otázky pracovali s nesmírným nasazením. Jedni vybavení zkušenostmi z významných mezinárodních funkcí, druzí jako vědci-badatelé. Téma je složité, řeč nová, vyžaduje znalost situace, ekonomických údajů, mezinárodních organizací a mezinárodně nejváženějších politických představitelů. Odtud naše snaha zjednodušit a co nejsrozumitelněji vysvětlit, co se v Londýně odehrává, tak jak to vidím já.

     Nechtˇ nikoho neudivuje, že hvězdou londýnské schůzky je Obama. Zastupuje nejmocnější a nejbohatší zemi světa.  V jeho prospěch hrají mimořádné okolnosti. Není tam Bush, prolhaný, cynický, válečnicky naladěný a plný nenávisti. Ani průměrný ignorant McCain – právě díky šokujícímu vítězství Obamy, černocha v zemi rasové diskriminace, kde většina bílých voličů (byť ne dost, aby vyvážili hlasy více než 90% amerických černochů a míšenců, občanů latinskoamerikého původu, chudých a krizí postižených) hlasovala pro McCaina. Je čerstvě zvolený právě v době, kdy jiným představitelům G-20 končí jejich mandát, a Obama bude pravděpodobně prezidentem Spojených států osm let. Není nic divného, že se zprávy z Londýna točí kolem něj.

     Svět zajímá,  co – pokud něco - odtud vzejde. Každý z účastníků má své vlastní národní a dokonce osobní cíle, jakožto politický představitel, jehož bude historie hodnotit.

     Tím Obamovým je v první řadě, změnit obraz své země, hlavního viníka tragédie, kterou svět prožívá, jemuž mezinárodní veřejnost oprávněně klade za vinu současnou devastující ekonomickou krizi, za kterou nenese naprosto žádnou politickou odpovědnost. Jak uvedl bývalý ekonomický šéf Mezinárodního měnového fondu a současný profesor Massachussetského technologického institutu Joseph Stiglitz: „Měl by přijet a říci, že on není ničím vinen, ale pokouší se vše řešit tak rychle, jak může.“

     Jeho hlavní evropský spojenec, premiér Gordon Brown, hostitel Summitu  usiluje vehementně o změnu současného proti labouristického trendu vyvolaného výstřelky jeho předchůdce Tonyho Blaira.  Obama byl s manželkou Michelle s poctami přijat v Buckinghamském paláci. Prezident daroval královně - veteránce moderní digitální reproduktor, produkt sofistikované americké technologie, Ipod s písněmi a záběry ze státní návštěvy královny ve Spojených státech v roce 2007 a knihu partitur podepsanou Richardem Rogersem. S jejím Veličenstvem nebylo nutné prohodit ani slovo o světské schůzce G-20.

     Brown naopak s krizí hraje o vše. Hodlá změnit regulaci bankovního systému, nastartovat ekonomický růst, rozšířit spolupráci a skoncovat s ochranářstvím. Připouští, že jednání budou obtížná.

     Jeho heslo: „Je lépe hledět vpřed než vzad“. Samozřejmě, kdyby voliči  hleděli vzad, získal by velmi málo hlasů.

     Snahou obou spojenců ve skupině G-20 je minimalizovat rozpory s Francií a Německem.

      Sarkózy neskrývá své znechucení politikou Spojených států. Je výbušný. Nedávno pohrozil, že schůzku opustí. Včera prohlásil na stanici Europe 1, že prozatím neexistuje uspokojivá dohoda ze summitu, avšak zmírnil svou pohrůžku, že odejde od (jednacího) stolu, nepokročí-li se směrem k větší regulaci: „Nepřipojím se k summitu, který by neskončil větší regulací“. Tvrdí, že jednající dosud nedospěli k žádné dohodě.

     Koncept komuniké ze summitu, jenž koluje mezi novináři, hovoří o opatřeních k obnovení globálního růstu, zachování otevřenosti trhů a podpoře globálního obchodu. „Je třeba dospět k výsledkům, není volby“, opakoval včera Sarkózy.

     Obama před několika dny oznámil, že Spojené státy hodlají zavést změny ve svém regulačním a kontrolním systému. Doufají, že tímto prohlášením splní část evropských požadavků a vyrazí jim tak z ruky jeden z argumentů.

     Sarkózy kontroval tím, že jeho snaha skoncovat s daňovými ráji je míněna vážně.

     Německá kancléřka Angela Merkelová, jejíž postoje jsou velmi blízké Sarkózymu, žádá, aby do ujednání nebyl zahrnován ani požadavek na plán daňových úlev pro vyspělé  země a neotevírala se ani debata o ohlašované nové mezinárodní měně, jak žádají na G-7 rozvojové země.

     „Svět stojí na křižovatce“, prohlásila Merkelová, „musíme udělat vše pro to, aby se krize neopakovala.“

     „Musíme dojít dál, než kam jsme dospěli ve Washingtonu“, a dodala, že vše, co bude dohodnuto v Londýně, musí mít zajištěnu realizaci. „Ani jedno místo, ani produkt, ani jediná instituce nesmí zůstat bez dozoru a transparentnosti“.

     Merkelová se vyslovila pro zvýšení dotací Mezinárodního měnového fondu a rozšíření pomoci rozvojovým zemím, na něž krize dopadá zásadním způsobem.

     Navýšení  prostředků Mezinárodního měnového fondu je už podle všeho reálným faktem. Mexický prezident řekl při svém příjezdu do Londýna, že s Fondem jedná o úvěru v hodnotě 26 miliard EUR. Druhý muž MMF, John Lipsky včera informoval v Londýně, že Fond poskytne Mexiku úvěr ve výši 47 miliard dolarů k zajištění disponibilní likvidity pro případ zhoršení situace na trzích z důvodů krize. Je to částka vyšší, než o jakou Mexiko žádalo.

      Vzhledem k tomu, že USA vlastní v MMF většinu akcií, nebyl by takovýto úvěr posilující Obamův vliv na londýnském summitu bez jejich podpory myslitelný.

     Zprávy ohlašovaly, že se Obama sejde v Londýně s prezidenty Ruska a Číny Dimitrijem Medveděvem a Hu Jintaem, aby  jednali o choulostivých otázkách mezi oběma zeměmi a Spojenými státy.

     Bilaterální jednání supermocnosti a obou velmocí se dozajista dotknou ekonomických problémů, či případně budou informovat o dohodách trpělivě projednávaných a odsouhlasených cestou jejich diplomatických zástupců.

     Dnes, 2. dubna jsem četl obsáhlou a podrobnou zprávu agentury Xinhua z 1. dubna informující, že „čínský prezident Hu Jintao a prezident Spojených států Barack Obama dnes dohodli, že jejich země budou společně pracovat na budování pozitivního, kooperujícího  a komplexního vztahu ve 21. století.

     Prezidenti dále rozhodli o ustavení bilaterálního mechanismu strategického a ekonomického dialogu.

     Nový závazek, který šéfové obou států přijmou během svého londýnského setkání, vytyčí kurz a dá silný podnět trvalému, pevnému a stabilnímu rozvoji vztahů mezi oběma národy.

     Vztah mezi Čínou a Spojenými státy je nadále jedním z nejvýznamnějších bilaterálních vztahů ve světě 21. století, století, v němž má lidstvo před sebou obrovské příležitosti a úkoly. V nové éře mají oba národy významné povinnosti ve vztahu ke světovému  míru, stabilitě a rozvoji a široké společné zájmy.

     Obě strany musí udržet rytmus doby a v bilaterálních vztazích se vždy řídit strategickou a dlouhobou perspektivou.

     Musí respektovat a brát v úvahu zásadní zájmy druhé strany a využívat příležitosti a dále musí společně pracovat na řešení úkolů doby.

     Ustavení mechanismu strategických a ekonomických dialogů Čína-USA je významným krokem k dalšímu rozvoji bilaterálních vztahů. Strategický dialog mezi oběma zeměmi tak byl povýšen na novou úroveň.

     Ve chvíli, kdy se mezinárodní finanční krize dál šíří, se musí oba národy vzájemně podporovat a pracovat společně na překonání této bouře, což se příznivě odrazí na primárních společných zájmech Číny a Spojených států.

     Čína a Spojené státy musí nejen zlepšit vzájemnou výměnu a spolupráci v oblasti ekonomiky, boje proti terorismu, šíření nadnárodní zločinnosti, klimatických změn, energie a životního prostředí, ale musí také posilovat komunikaci a koordinaci v regionálních a celosvětových záležitostech.“

     Takovou dohodu nelze dojednat na 60-minutové schůzce. Byla již do všech podrobností rozpracovaná.

     Čína, jejíž současní spojenci na asijském kontinentu ji před slabými sedmi desítkami let přepadli a drancovali, dnes míří na špičku světové ekonomiky.

     Je  hlavním  věřitelem Spojených států a s prezidentem této mocné země vážně jedná o pravidlech, jimiž se budou řídit vztahy mezi oběma národy ve světě těhotném riziky.

     Kabelogram (agentury) Xinhua  možná tlumočí jednu z nejdůležitějších zpráv k summitu G-20.

     Začal a skončil dnes, když jsem psal tyto řádky! Úžasné!

 

2. dubna 2009, 15.07 hod.

 

 

Zdravé změny v Radě ministrů

Zamyšlení Fidela Castra

 

     Některé agentury se chytají za hlavu nad změnami ve vládě.

     Řada z nich hovoří, či reprodukuje „lidové“ fámy o nahrazení dvou „Fidelových mužů“ dvěma „Raúlovými muži“.

     Většinu z těch, kteří byli nahrazeni, jsem nikdy nenavrhl já. Téměř bez výjimky byli do svých funkcí navrženi svými kolegy z vedení strany nebo státu. Tomuto řemeslu jsem se nikdy nevěnoval.

     Nikdy jsem nepodceňoval ani lidskou inteligenci, ani marnivost lidí.

     Noví, právě jmenovaní ministři  byli se mnou konzultováni, přestože k takovému postupu nenutí ty, kteří je navrhovali, žádná norma, neboť jsem se již před časem vzdal veškerých výsad moci. Jednali prostě jako skuteční revolucionáři, kteří si v sobě nesou věrnost principům.

     Na určitých lidech nebyla spáchána žádná nespravedlnost.

     Žádný z obou, které zprávy zmiňovaly jako nejvíce  postižené, nevyslovil ani slovo nesouhlasu. Rozhodně nikoli z  nedostatku osobní statečnosti. Důvod byl jiný. Sladkost moci, díky níž nepoznali žádnou oběť, v nich probudila ambice, které je přivedly k nedůstojné roli.  Vnější nepřítel se v souvislosti s nimi opájel iluzemi.

     Nesouhlasím, aby se nyní tato fámografie směšovala s  klasickým šampionátem v beisballu, který začne zanedlouho. Zcela jasně jsem řekl, že naši beisballisté jsou mladí lidé z první linie, plně připravení vyrovnat se s jakoukoli výzvou.

     Jak jsem říkal už vícekrát, vrátíme se buď se štítem nebo na štítě.

     Zvítězíme, protože umíme a můžeme kombinovat, něco, co dokáží jen svobodní, nikým nevlastnění lidé, ale nikoli profesionální hráči.

     Leonel Fernández mi včera odpoledne vyprávěl, že vynikající dominikánští profesionální beisballisté si nepřejí této soutěže zúčastnit. Nebudou přítomni k zármutku lidu, který je viděl vyrůstat.

     Chávez zatím ještě neví, proč budou jeho skvělí nadhazovači a pálkaři našimi atlety poraženi.

     Kubánské družstvo, které letos změří síly s nejlepšími profesionály Spojených států a Japonska ve velkých ligách, je daleko silnější a lépe natrénované než před třemi lety.

     Mnozí z hráčů jsou již přes své mládí. veterány. S výjimkou zdravotních důvodů nezůstal žádný z těch, kdo družstvo vytvořili,  doma.

     Přijímám veškerou zodpovědnost za úspěch či neúspěch. Vítězství bude patřit všem, porážka nezůstane nikdy sirotkem.

 

Vlast nebo smrt! Patria o muerte! Venceremos!

 

3. března 2009, 11.32 hod

 

 

Rahm Emanuel

Zamyšlení Fidela Castra

 

    To je ale zvláštní příjmení. Snadno se vyslovuje, vypadá španělské, ale není. Jméno, jako má tento muž, jsem nikdy v životě mezi desítkami tisíc žáků či spoluobčanů nepoznal ani nečetl.

     Odkud pochází, uvažoval jsem? Zas a znova mi přicházel na mysl brilantní německý myslitel Imanuel Kant, jenž patřil spolu s Aristotelem a Platonem k trojici filosofů, kteří nejvíce ovlivnili myšlení člověka. Jak jsem se později dozvěděl, nebyl jsem příliš daleko od filosofie nejbližšího muže současného prezidenta Spojených států Baracka Obamy.

     K úvahám o tomto zvláštním příjmení mne nedávno přivedla další příležitost – kniha kubánského velvyslance v Bolívarovské Venezuele, Germána Sáncheze, „Transparentnost Enmanuela“, tentokrát bez začátečního „I“ ve jménu německého filosofa.

     Enmanuel je jméno dítěte zplozeného a zrozeného v husté partyzánské džungli, kde  23. února 2002 upadla do zajetí jeho vážená matka Clara Rojasová Gonzálezová, kandidátka na viceprezidentku Kolumbie, společně s Ingrid Betancourtovou, jež aspirovala na prezidentský úřad této bratrské země ve volbách, které proběhly později onoho roku.

     S velkým zájmem jsem si přečetl knihu našeho velvyslance v Bolívarovské republice Venezuele Germána Sáncheze, jemuž se dostalo výsady být v roce 2008 účasten propuštění Clary Rojasové a bývalé poslankyně Národního shromáždění Consuely Gonzálezové  revoluční armádou Kolumbie, FARC, která je držela v zajetí.

     Clara padla do rukou guerrilly díky své solidaritě s Ingrid a strávila s ní v tvrdém zajetí šest let.

     Germánova kniha se jmenuje  „Transparentnost Enmanuela“, téměř shodně se jménem německého filosofa. Neudivilo mne to. Matka byla brilantní a velmi vzdělaná advokátka, snad proto dala chlapci toto jméno. Na mysli mi jednoduše vytanula vzpomínka na roky mého věznění v izolaci, kam mne přivedl téměř úspěšný pokus o dobytí druhé vojenské pevnosti Kuby 26.července 1953 a ukořistění tisíců  kusů zbraní vybranou skupinou 120 bojovníků připravených bojovat proti Batistově tyranii dosazené na Kubu Spojenými státy.

     Nebyl to přirozeně jediný smysl ani jediná inspirující myšlenka, avšak faktem je, že  v době vítězství revoluce v naší vlasti 1. ledna 1959 jsem si dosud pamatoval některé citáty onoho německého filosofa:

     „Moudrý může změnit názor. Hlupák nikdy.“

     „Nejednej s ostatními jako s prostředkem k dosažení svých cílů“.

     „Jen vzděláním se člověk může stát člověkem“.

     Tato velká myšlenka byla jedním z principů proklamovaných od prvních dnů  vítězství revoluce 1. ledna 1959. Obama a jeho poradce se ještě nenarodili a dokonce nebyli ani počati. Rahm Emanuel, syn přistěhovalce ruského původu, se narodil v Chicagu  29. listopadu 1959. Matka Martha Smulevitz, obránkyně občanských práv byla za svou činnost třikrát poslána do vězení.

     V roce 1991, během první války v zálivu rozpoutané Bushem sr., kde byly použity střely s obsahem uranu, jež vedly u samotných amerických vojáků zapojených do ofenzívy proti ustupující irácké republikánské gardě a u bezpočtu civilistů k vážným onemocněním, se Rahm Emanuel přihlásil jako civilní dobrovolník do izraelské armády.

     Od této války potřebují národy Blízkého a Středního východu fantastické množství zbraní, které na trh dodává vojensko-průmyslový komplex USA:

     Kdyby rasisté z extrémní pravice chtěli uspokojit svou žízeň po etnické nadřazenosti a zavraždit Obamu, jako to udělali s Martinem Lutherem Kingem, velkým bojovníkem za lidská práva, bylo by to sice teoreticky možné, avšak v současnosti se to nezdá pravděpodobné, vzhledem k ochrance, která prezidenta od jeho zvolení doprovází každou minutu ve dne i v noci.

     Obama, Emanuel a všichni brilantní politici a ekonomové, které dali dohromady, by nedokázali vyřešit narůstající problémy americké kapitalistické společnosti.

     I kdyby Kant, Platon a Aristoteles ožili současně se zesnulým brilantním ekonomem Johnem Kennethem Galbraightem, nedokázali by vyřešit stále častější a hlubší antagonistické rozpory systému. Byli by šťastní v dávno a dávno zašlých časech Abrahama Lincolna, jehož nový prezident právem tak obdivuje.

     Všechny ostatní národy budou muset zaplatit za kolosální mrhání a zajistit na stále znečištěnější planetě v první řadě americká pracovní místa a zisky velkých nadnárodních společností oné země.

 

8. února 2009, 17.16 hod.

 

 

Rozpory mezi Obamovou politikou a etikou

Zamyšlení Fidela Castra

 

Před několika dny jsem zmínil některé Obamovy myšlenky, ukazující jeho roli v systému, který je popřením jakýchkoli spravedlivých principů.

     Jsou tací, co si rvou vlasy, kdykoli je na tuto význačnou osobnost vysloven kritický názor, byť by tak bylo činěno ve slušnosti a úctě. Vždy to bývá doprovázeno více či méně jemným rýpáním od těch, kteří disponují prostředky k jeho šíření  a kteří ho proti národům používají jako součást mediálního teroru, jenž má sloužit k udržení neudržitelného. Jakákoli moje kritika je bez výjimky kvalifikována jako útok, obvinění apod. s rysy bezohlednosti a nezdvořilosti vůči kritizovanému. Tentokrát je třeba položit několik z mnoha možných otázek, které by měl nový prezident Spojených států zodpovědět. Například:

     Vzdá se, či nevzdá výsady, kterou má jako prezident Spojených států a které nevyužívali jako svého práva jen nemnozí z těch, kdo vykonávali stejnou funkci – pravomoci nařídit zavraždění cizího politického oponenta, který bývá vždy z rozvojové země?

     Informoval ho snad někdy některý z řady spolupracovníků, jak stašlivé akce – včetně žoldácké agrese na Girónu, kampaní teroru, pašování množství zbraní a výbušnin na naše území apod. - vedli prezidenti, počínaje Eisenhowerem, přes jeho nástupce, v letech 1960, 61, 62, 63, 64, 65, 65 a  67?

     Nehodlám klást současnému prezidentovi Spojených států Baracku Obamovi za vinu skutky jeho prezidentských předchůdců, které spáchali v době, kdy on se ještě ani nenarodil, nebo byl pouhým šestiletým dítětem narozeným na Hawaji keňskému otci, černému muslimovi, a matce, bílé Američance a křešťance. To naopak představuje v americké společnosti  výjimečnou zásluhu a já jsem první, kdo mu ji přiznává.

     Ví prezident Obama, že naše země byla po celá desetiletí obětí zanesených virů a bakterií napadajících lidi, zvířata a rostliny, z nichž některé, jako hemorhagická dengue, se jako dosud neodstraněný vedlejší efekt staly následně metlou, jež připravila v Latinské  Americe o život tisíce dětí,  nebo poškodila ekonomiku karibských národů a zbytku kontinentu?

     Věděl, že se na těchto teroristických akcích a ekonomických škodách podílela řada politicky ovládaných zemí z Latinské Ameriky, které se dnes za napáchané škody stydí?

     Proč je vůči našemu lidu, jako jedinému na světě, uplatňován dezorganizující Zákon o zvláštním zacházení s Kubánci, který vede k obchodu s lidmi a činům, za něž lidé,  a zvláště ženy a děti platí životem?

     Bylo spravedlivé uvalit na náš národ ekonomickou blokádu trvající téměř 50 let?

     Bylo správné svévolně uplatňovat ve světě exteritoriální ráz této ekonomické blokády, která může u jakéhokoli národa vést jen k hladu a nedostatku?

     Spojené státy nemohou uspokojit své životní potřeby, aniž by odsávaly obrovské nerostné zdroje z mnoha zemí, které jsou nuceny se omezit na jejich export, mnohdy i bez dílčího zpracování. Pokud je to v zájmu impéria, obchodují s nimi pak velké nadnárodní společnosti opírající se o americký kapitál.

     Vzdá se ona země takových privilegií?

     Je snad takové jednání kompatibilní s vyspělým kapitalistickým systémem?

     Když pan Obama slibuje investovat značné částky do ropné soběstačnosti, přestože je dnes jeho země největším trhem světa, co udělají ti, jejichž příjmy pocházejí z valné části z exportu této energie a z nichž mnozí nemají jiný významný zdroj příjmů?

     Jaké možnosti zbudou nerozvinutým zemí, jež sní o své industrializaci, až se po krizi znovu rozpoutá konkurence a boj o trhy a zdroje zaměstnanosti mezi těmi, kdo lépe a efektivněji monopolizují technologie špičkovými výrobními prostředky?

     Ať budou nová vozidla vyvinutá automobilovým průmyslem sebeúčinnější, jsou snad právě tyto postupy tím, po čem volá ekologie, aby ochránila lidstvo před rostoucím zhoršováním klimatu?

    Může slepá filosofie trhu nahradit to, co by dokázala prosadit jedině racionálnost?

    Obama slibuje, že  vytiskne obrovské množství peněz na hledání technologií, které by znásobily výrobu energie, bez níž jsou moderní společnosti paralyzovány.

    Mezi energetické zdroje, jejichž urychlený rozvoj slibuje, řadí atomové elektrárny, které dnes mají již mnoho odpůrců vzhledem k velkému riziku havárií s katastrofálními následky pro život, ovzduší a výživu člověka. Je zcela nemožné zaručit, že k žádné takové nehodě nedojde.

     Moderní průmysl znečistil svými jedovatými odpady všechna moře planety i bez jakékoli takovéto náhodné pohromy.

     Je správné slibovat, že budou sladěny tak rozporné a protichůdné zájmy, aniž by se člověk prohřešil proti etice?

     Aby uspokojila odbory, které Obamu podpořily v jeho kampani, vyhlásila Sněmovna reprezentantů USA ovládaná demokraty krajně protekcionářské heslo, „kupujte americké výrobky“, které popírá zásadní princip Světové obchodní organizace, neboť všechny národy světa, ať velké či malé, zakládají své sny o rozvoji na výměně zboží a služeb. Jen ty největší, s přírodním bohatstvím však mají tu výsadu, že se toho dočkají.

     Američtí republikáni trpící diskreditací, do níž je přivedla Bushova šílená vláda, neváhali ani na okamžik, aby  Obamovi a jeho odborovým spojencům vyhověli.

     Tak se mrhá důvěrou, kterou voliči vložili do nového prezidenta Spojených států.

     Jako starý politik a bojovník nepáchám žádný hřích, když tyto myšlenky skromně vyslovuji.

     Stovky politických, vědeckých a technických zpráv přicházejících do každé země, by mohly denně zavdávat důvod k otázkám, na něž není jednoduchá odpověď.

 

4 února 2009, 17.14 hod.

 

Jedenáctý prezident Spojených států

Zamyšlení Fidela Castra

 

     V úterý 20. ledna 2009  převzal Barack Obama jako jedenáctý prezident Spojených států od vítězství kubánské revoluce v lednu 1959 vedení impéria.

     Nikdo by nemohl pochybovat o upřímnosti jeho slov o tom, že promění svou zemi ve vzor svobody, respektování liských práv ve světě a nezávislosti jiných národů, což samozřejmě neurazí téměř nikoho, vyjma misantropů z kteréhokoli kouta planety. Příhodně již prohlásil, že bude neprodleně učiněn konec  mučení a věznici na protiprávní základně v Guantanamu, což začíná zasévat pochybnosti v myslích těch, kdo uctívají teror jako nezpochybnitelný nástroj zahraniční politiky své země.

     Inspirována Abrahamem Lincolnem a Martinem Lutherem Kingem, transformovala se inteligentní a ušlechtilá tvář prvního černošského prezidenta Spojených států od dob ustavení nezávislé republiky před dvěma celými a jednou třetinou století až do podoby živého symbolu amerického snu.

     Přes všechny zkoušky, jež přestál, však Obama dosud neprošel tou největší ze všech. Co učiní zanedlouho, až se obrovská moc, kterou převzal do svých rukou, ukáže jako neúčinná při řešení neřešitelných antagonistických rozporů systému?

     Jak jsem si slíbil, omezil jsem na letošní rok svá Zamyšlení, abych nezasahoval nebo nerušil soudruhy ve straně a státě v nepřetržitém rozhodování vynuceném objektivními potížemi v důsledku světové ekonomické krize. Cítím se dobře a opakuji, že žádný z nich se nesmí cítit vázán mými eventuálními zamyšleními, mým vážným stavem či mou smrtí.

     Procházím své projevy a materiály, které jsem zpracoval za více než půl století.

     Dostalo se mi vzácné výsady, sledovat události tak dlouhou dobu. Dostávám informace a nad událostmi v poklidu medituji. Doufám, že za čtyři roky, až skončí první funkční období prezidenta Obamy, se takové výsadě nebudu těšit .

 

22. ledna 2009, 18.30 hod.

Setkání s Kristýnou

Zamyšlení Fidela Castra

 

(Pozn.: Setkání mezi Fidelem Castrem a argentinskou prezidentkou Cristinou Fernández de Kirchner, se uskutečnilo během její návštěvy na Kubě 21.1.2009)

     Rozhovor trval 40 minut, výměna myšlenek byla intenzívní a zajímavá, jak jsem čekal. Ona je člověk s hlubokým přesvědčením. Nevznikla žádná debata.

     Při svém vystoupení v Aule Magně Havanské univerzity odpovídala na otázky studentů rychle a prokázala talent a pohotovou v reakci.

     Setkání v Latinskoamerické lékařské škole (ELAM) bylo emotivní; písně studentů pocházejících z guaraníských  rolnických rodin, s typickou hudbou a nástroji tohoto etnika, dodaly aktu zvláštní tón. Darovali jí lékařský plášť a ona si ho oblékla přes oranžový kalhotový kostýmek.

     Z ELAM se vydala pohovořit se mnou.

     Když se mluvilo o Spojených státech, zdůraznil jsem jí, jaký historický význam má pro Kubu fakt, že včera v poledne odešel 10. prezident za dobu 50 let, během nichž navzdory obrovské moci oné země nedokázali kubánskou revoluci zničit.

     Řekl jsem, že osobně nemám nejmenší pochyby o Obamově upřímnosti, s níž jedenáctý prezident od 1. ledna 1959  vyslovuje své myšlenky. Přes jeho ušlechtilé záměry však ještě zbývá nezodpovězeno mnoho neznámých.  Jen pro příklad jsem se zeptal: jak by mohl rozhazovačný a výsostně konzumní systém chránit životní prostředí?

     Dotkli jsme se mnoha otázek domácí i zahraniční politiky Kuby a Argentiny.

     Rozhodujícím faktorem pro rozvoj země je schopnost Argentiny produkovat potraviny a technicky vyspělé průmyslové výrobky. Zmínila se o možnostech obchodovat v oboru informatického inženýrství na světovém trhu, v zemích, jako je pro Argentinu velmi zajímavá Indie, která je zase velice zdatná ve výrobě programů.

     Kristýna se ráda  naplno věnuje práci a dává jí veškerý čas. Přesto si při cestě do jiné země umí uhájit své právo na několik hodin ke cvičení a adaptaci, což všichni respektují.

 

21. ledna 2009, 18.30 hod.

Cíl, na nějž nelze rezignovat

Zamyšlení Fidela Castra

 

     Kolem 35 tisíc kubánských specialistů z oblasti zdravotnictví poskytuje ať bezplatnou či placenou formou své služby ve světě. Další mladí lékaři ze zemí, jako je Haiti, z nejchudších zemí třetího světa pracují ve své vlasti na účet Kuby. Operativními zákroky především v latinskoamerickém regionu se podílíme na záchraně zraku milionů lidí. Zároveň připravujeme na Kubě i mimo ni desetitisíce zahraničních  studentů medicíny.

     Není to však nic, co by zruinovalo náš lid, jenž dokázal přežít díky internacionalismu,  který  u nás uplatňoval Sovětský svaz a který nám teď pomáhá splácet náš vlastní dluh vůči lidstvu.

     Pečlivé zamyšlení a podrobná analýza historie posledních desetiletí mne bez jakéhokoli šovinismu vedou k závěru, že Kuba má nejlepší lékařskou službu na světě. Je důležité, abychom si to uvědomili, neboť z toho vycházím při formulování své myšlenky.

     Základem tohoto úspěchu je síť poliklinik a ordinací rozprostřená po celé zemi, která nahradila katastrofální a nespolehlivý systém kapitalistické lékařské péče založený na soukromé medicíně, byť si tvrdá realita vynutila existenci určitého počtu podpůrných středisek lékařské péče. Pro ty mladší chci vysvětlit, že šlo o instituce družstevního charakteru, kde se tyto služby poskytovaly za určitý měsíční příspěvek. Členové naší rodiny využívali některé z nich v nemocnici ve vzdálené metropoli někdejší provincie Oriente, ale nevzpomínám si na jediného sekáče třtiny či curkovanického dělníka, který by se mohl k této instituci připojit – ti neměli prostředky a do města nikdy nejezdili. Všude, kde vládnou principy kapitalismu, se společnost vyvíjí nazpět, proto je zapotřebí, abychom byli maximálně opatrní, kdykoli je socialismus nucen používat kapitalistické mechanismy. Někteří lidé se opájejí a nechávají se unést sny o účincích drogy individuálního egoismu jako jediné páky schopné lidmi pohnout.

     Velká potřeba specialistů - lékařů vedla v tomto oboru k vytváření elitářského buržoazního ducha, se kterým se na Kubě definitivně skoncovalo poté, co revoluce dlouhé roky připravovala rostoucí počty lékařů, kteří se museli vzdát soukromé praxe a časem se díky studiu a systematické praxi stali odborníky, až nakonec vytvořili masu vysoce kvalifikovaných profesionálů.

     Nepočetní specialisté zabývající se zdravím a životem se v kapitalistické společnosti stávali bohy. Stejně jako u špičkových pedagogů a dalších profesí vyžadujících velký rozsah znalostí nelze ani v jejich případě jinak, než pěstovat hlubokého revolučního ducha. Zkušenost ukazuje, že je to možné, zvláště u činnosti tak úzce spjaté se životem nebo smrtí.

     Síť našich poliklinik  pokrývá města i venkov po celé Kubě. Vzešla z procesu rozvoje zdravotnických center přizpůsobených nejrůznějším podmínkám našeho území a jeho obyvatel.

     Ve městě, jako je Havana - největším v zemi, příkladu složitosti městského života, lišícím se současně od Santiaga de Cuba, Holguínu, Camagueye, Villa Clary nebo Pinar del Río, které se zase navzájem odlišují mezi sebou – připadá na jednu polikliniku kolem 22 tisíc lidí.

     Po vítězství 1. ledna 1959 plnili obyvatelé metropole pohotovosti nemocnic (vzdálených obvykle mnoho bloků od jejich domova), aby využili péče, kterou jim tam revoluce nabízela bezplatně a s vybavením, jaké bylo tehdy k dispozici. Na čerstvě zřizované polikliniky, kam byli často umisťováni méně schopní lékaři, nechodili. Později se naučili využívat těchto služeb na stále lépe vybavených poliklinikách a se stále kvalitnějšími  a profesionálnějšími lékaři. Nakonec zvolili nejlepší variantu – jít v první řadě do ordinace, kde o ně pečoval mladý lékař, absolvent šestiletého teoretického a praktického studia pečlivě připraveného vynikajícími pedagogy, který dále studoval, až se stal specialistou v oboru komplexního všeobecného lékařství, a měl zázemí v  laboratořích a vybavení polikliniky.

     Jednou jsem jedno z takových středisek navštívil, abych si ověřil jeho profesionalitu, a žádal bez jakéhokoli předchozího upozornění o vyšetření životně důležitých parametrů. Bylo to jedno z nejlepších a nejrychlejších vyšetření v mém životě.

     Revoluce ani na jediný okamžik nepolevila ve svém úsilí o opravy, adaptace a výstavbu nových poliklinik a objektů pro lékařské ordinace a tisíce studentů zatím nastupovaly na více než 20 fakult lékařských věd.a opouštěly je jako absolventi. Je to dlouhá a fascinující zkušenost.

     Současná koncepce polikliniky předpokládá, že bude vždy připravena poskytnout 10 základních služeb: diagnostické prostředky, pohotovostní služby, stomatologii, komplexní rehabilitaci, péči o matku a dítě, ošetřovnu, klinické a chirurgické služby, péči o seniory, mentální zdraví, hygienu a epidemiologii. Má vytvořen systém poskytování služeb ve 32 oborech, včetně takových, které je nutno zajišťovat v kteroukoli denní či noční dobu, počínaje nesnesitelnou bolestí zubů až po infarkt. Musí mít lékařskou pohotovost, která přibližuje naléhavou lékařskou péči k domovu rodiny.

     Když jsem psal zamyšlení o „Nedostatcích a přednostech“, zdůrazňoval jsem, že jakýkoli pokus o krádeže produktů, které člověku procházejí rukama, jak to někteří  dělají, je nečestné u jakéhokoli pracovníka, bez ohledu na jeho společenské postavení, schopnosti, studium, znalosti, ať sklízí brambory, dojí krávy, vaří v restauraci, vyrábí něco v továrně, pracuje na škole, v knihkupectví, muzeu, manuálně či duševně, v jakémkoli místě. Nikdo nechce v našem světě zavést otrockou nebo polootrockou práci. Všichni věříme, že občan se rodí pro důstojnější život.

     Kdo krade, zapomíná, že každý člověk chce pro sebe a svou rodinu klid a úctu, kvalitní a pestré potraviny, slušné bydlení, elektřinu bez výpadků, tekoucí vodu, ulice bez výmolů, pohodlnou a spolehlivou dopravu, dobré nemocnice, dobře vybavené polikliniky, prvotřídní školy, dobře fungující smíšené zboží i ostatní obchody, kino, rozhlas, televizi, internet a mnohé jiné příjemné věci, jež mohou vzniknout jedině z metodické, efektivní, dobře organizované práce vysoce produktivních pracovníků.

     Výroba spotřebního zboží a služby vyžadují práci s moderními zařízeními ve stavebnictví, zemědělství, dopravě, s elektřinou o vysokém napětí, s chemikáliemi či hořlavinami, práci v podmínkách zahrnujících rizika z výšek, hloubek a mnoha dalších nevyhnutelných okolností, v nichž jakákoli neopatrnost vede ke zmrzačení a úmrtí a které si neustále vynucují opatření k jejich zamezení nebo minimalizaci. Přesto, bohužel, nelze zabránit každoročně určitému počtu bolestných událostí. K tomu připočtěme choroby z povolání a trápení a újmy, jež působí. Zboží a služby, po nichž všichni touží, se nerodí jen tak z ničeho. Pokud nechceme zůstat v prehistorii, jsou třeba silné investice, moderní technologie, nákladné suroviny, množství energie a zejména ovšem lidská práce.

     V těchto dnech jsem si vyžádal od Ministerstva práce a sociálních věcí údaje o počtu pracovníků zapojených v naší zemi do programů souvisejících se vzděláváním a zdravím. Představují téměř 20 % aktivních pracovních sil ve výrobě a službách.

     Pečlivá analýza údajů, které jsem obdržel, ukazuje opodstatněnost kroků, jež se podnikají k prodloužení věku odchodu do důchodu, což v rámci systému souvisí s reálným zlepšováním rodinných příjmů a, podle mého názoru, také s naléhavou potřebou zabránit nadbytku peněžního oběživa a s povinností rychle se zotavit ze škod způsobených uragány, aniž by přitom měl někdo pocit, že zůstal bez pomoci.

     Otázka, kterou kladu, zní, zda člověk může či nemůže racionálně organizovat společnost, v níž je nucen žít.

     Úsilí, které vynakládají hudebníci se svými nástroji, je možná stejně velké jako úsilí taviče v ocelářském závodě Antillana de Acero. Mezi duševní a fyzickou námahou jedněch a druhých někdy není rozdíl, byť může být ve způsobu myšlení, protože jedni jsou známí a neustále odměňovaní potleskem, zatímco druzí nikoli. Ti první však mohou svým vlivem přispět k boji proti starým zlořádům minulých společností, jak to také mnozí dělají, a nejen hudebníci, nýbrž i vážení spisovatelé a malíři vychovaní revolucí.

     Jsou odborníci zaměření na ekonomické vědy, organizaci práce, psychologii a další obory, kteří jsou si těchto skutečností vědomi a zabývají se tématy, jež s nimi tak či onak souvisí. Čteme a slyšíme zajímavé myšlenky odrážející hledání odpovědí, které budou v návaznosti na postupně se otevírající národní a mezinárodní debatu bezpochyby mířit stejným směrem.

     Nositelé Nobelovy ceny za ekonomii žasnou nad nevídanou krizí rozvinutého kapitalismu, jež si v této chvíli žádá dodatečných 700 miliard dolarů, které budou muset děti amerických rodin splácet.  Expertům imperialismu se nedaří přijít věci na kloub a šéfové států, premiéři a vysocí funkcionáři ve Valném shromáždění si lámou hlavy, jak se snaží nalézt řešení. Je kuriózní vidět mnohé spojence USA v NATO, jak namísto své rodné řeči mluví očividně komolenou angličtinou, esperantem naší doby.

     Myslím, že není jiné cesty, než vše přehodnotit, usilovat o větší produktivitu a menší plýtvání lidskými zdroji v životně důležitých sektorech včetně zdravotnictví a školství a ve všech hospodářských výrobních odvětvích a službách,  bez striktního lpění na číslech zpracovaných před lety, bez poklesu kvality všeho, co se v naší vlasti realizuje, naopak se zajištěním jejího růstu, a bez toho, že bychom přestali plnit internacionální povinnosti, jejichž plody se již zřetelně projevují. Je jich mnohem víc, než se soudí, a mnohem méně, než by bylo zapotřebí. Zbytek musíme vložit my. Bez nejmenšího váhání.

 

24.září 2008, 18.37 hod.

 

Role toho hodného – ale na čí účet?

Zamyšlení Fidela Castra

 

     Když vláda Spojených států pokrytecky nabídla 100 tisíc dolarů pomoci při katastrofě způsobené uragánem Gustav, ale až poté, co bude provedena inspekce in situ a zjištění škod, dostalo se jí odpovědi, že Kuba nemůže přijmout žádný dar od země, která nás blokuje, že škody již byly vyčísleny a co žádáme, je, aby nebyl zakazován export nezbytných materiálů a úvěry na obchodní operace.

     Někteří lidé na Severu křičeli do ochraptění, že je kubánské odmítnutí nepochopitelné.

     Když před pár dny bičoval Ike naši zemi od Punta de Maisí až po Cabo de San Antonio, byli severní sousedé o něco šikovnější a rétoriku přisladili. Hovořili o letadlech naložených  produkty v hodnotě pěti milionů dolarů a připravených odstartovat, o tom, že vyhodnocení není zapotřebí, protože ho už provedli svými vlastními prostředky, což mohly být jedině prostředky špionáže proti naší zemi. Tentokrát revoluci opravdu dostaneme do úzkých, mysleli si - když se odváží nabídku odmítnout, bude mít problémy s obyvatelstvem. Možná věřili, že nikdo neviděl záběry vysílané americkou televizí, když okupační síly OSN na Haiti rozdávaly potraviny hladovému obyvatelstvu, které se o ně dralo přes plot s ostnatým drátem tak, že došlo i ke zranění dětí..

     Hlad na Haiti je výsledkem nemilosrdného, do historie sahajícího okrádání národů.  Právě tam, v Gonaive riskovali naši lékaři své životy, když pomáhali obyvatelům města stejně, jako to dělají v téměř 100 % okresů země. Spolupráce pokračuje tam i v desítkách národů světa, bez ohledu na uragány. Na novou, vychytralou nótu dostali kategorickou odpověď: „Naše země nemůže přijmout dar od vlády, jež nás blokuje, avšak je připravena nakoupit nezbytné materiály, které americké podniky exportují na (zahraniční) trhy, a žádá o povolení těchto dodávek a úvěrů běžných při všech obchodních operacích.

     Pokud si vláda Spojených států nepřeje učinit tak natrvalo, žádá vláda Kuby, aby povolení udělila alespoň na příštích šest měsíců, zejména s ohledem na škody způsobené uragány Gustav a Ike a na to, že nejnebezpečnější měsíce cyklónového období jsou dosud před námi.“

     Nebylo to povýšené, protože to není kubánský styl. Ze samotné nóty lze posoudit, jak skromně je vyjádřena myšlenka, že nám postačí, když bude na určitou omezenou dobu zrušen zákaz.

     V pátek třináctého ministr obchodu Spojených států Carlos Gutiérrez vyloučil, že by blokáda byla dočasně zrušena.

     Je zřejmé, že vláda oné mocné země nedokáže pochopit, že důstojnost národa se nedá koupit. Vlna solidarity s Kubou, k níž se připojily země velké i malé, s prostředky a dokonce i bez nich, by zmizela týž den, kdy by Kuba přestala být úcty hodna. Ti, kdo se u nás kvůli tomu rozčilují, se hluboce mýlí. I kdyby to namísto pěti milionů byla miliarda, odpověď by byla stejná. Ztráty v podobě tisíců životů, strádání a více než 200 miliard dolarů, jež stála americká blokáda a agrese, nelze ničím zaplatit.

     V dílčí oficiální zprávě jsme lid informovali, že během necelých deseti dnů vznikla zemi škoda přes pět miliard dolarů. Ale také jsme mu vysvětlili, že tato čísla vycházejí z historických a konvenčních cen, které jsou na hony vzdáleny realitě. Nikdy nesmíme pouštět ze zřetele zcela jasné vysvětlení, že „propočty škod na obytných domech byly provedeny na základě historických a konvenčních cen, nikoli reálné hodnoty v mezinárodních cenách.. Stačí uvést, že k pořízení pevného domu schopného odolat těm nejsilnějším vichrům je nezbytně třeba velmi nedostatkové položky – pracovní síly, která je stejně potřebná při provizorní opravě jako při trvalé stavbě. Tuto sílu je nutné rozdělit do všech ostatních výrobních provozů a služeb, z nichž některé byly citelně poškozeny, takže reálná hodnota domu ve světě a amortizace příslušné investice je mnohonásobně vyšší.“

     Rána zasazená přírodou byla drtivá, ale na druhou stranu je povzbudivé vědomí, že v našem boji si nedopřejeme přestávku ani oddech.

     Na ekonomickou krizi sužující Spojené státy a ve svém důsledku i ostatní národy světa neexistuje definitivní odpověď. Na přírodní katastrofy v naší zemi a na jakýkoli pokus koupit si naši důstojnost však (taková odpověď) existuje.

 

Fidel Castro Ruz, 16.září 2008, 19.54 hod

 

Co se o  Kubě neřeklo

Zamyšlení Fidela Castra

(převzato z Cubadebate)

 

     Pozorně jsem sledoval mediální reakci západu na své nedělní zamyšlení o Olympijských hrách v Číně. Podstatné otázky z něj byly zcela ignorovány, jiné byly obhájci vykořisťování a rabování světa podle libosti zdůrazněny.

     „Fidel Castro dnes obvinil soudce a mafii, že jsou zodpověděni za ubohé vystoupení kubánské delegace na Olympijských hrách. Ospravedlňuje také kubánského taekwondistu Angela Valodiu Matose, který byl doživotně diskvalifikován za kopnutí soudce do hlavy, a vyjádřil mu svou plnou solidaritu.“

     „Kubánský exprezident v pondělí vyzval k hluboké revizi sportu na Kubě. Vyjádřil také svou solidaritu atletovi, který byl spolu se svým trenérem doživotně diskvalifikován za napadení soudce.“

     „Castro projevil plnou solidaritu taekwondistovi, který byl doživotně vyloučen za napadení rozhodčího a soudce.“

     „Castro je solidární s kubánským taekwondistou diskvalifikovaným za napadení.“

     Seznam obdobných pasáží je dlouhý. Takto vypadal rozšiřovaný informační model. Nic jiného jsem nečekal. Stejně jako kubánští boxeři jsem byl odsouzen  podplacenými rozhodčími a sudími a dobře jsem věděl, co budou publikovat.

     O hladu, podvýživě, nedostatku léků, zařízení a sportovišť, s níž se potýká 80 % zemí, jež tam soutěžily, se nezmiňují ani slovem, jak se dalo čekat.

     Vyzdvihl jsem zásluhy pořadatelské země posledních Olympijských her. Bez váhání jsem ocenil mimořádné kvality atletů, kteří byli úspěšní. Hodnotil jsem radost, emoce a lidské hodnoty, jež medailisté přinášeli miliardám lidí. Zvláště jsem ocenil mírové poselství, které v sobě nese Olympiáda, oproti každodennímu obrazu neustávajících jatek, zkázy, genocid a reálného nebezpečí vyhubení lidského druhu.

     Co se o Kubě neřeklo:

1.      Je to jediná země, kde neexistuje profesionální sport.

2.      Je to jediná země, která před lety založila velkou Mezinárodní školu tělovýchovy a sportu na vysokoškolské úrovni, kterou absolvovalo mnoho mladých lidí ze zemí třetího světa a kde v současnosti studuje asi 1500 žáků, kteří neplatí ani jediný cent.

3.      Je to jediná země, kde špičkoví atleti studují bezplatně tělovýchovu a sport s pedagogickým zaměřením a kde desetitisíce občanů vystudovalo tento obor na vysokých školách a nyní pracuje s dětmi, dospívajícími, mládeží a lidmi všech věkových kategorií. Mnozí z nich působí také jako odborníci za minimální náklady nebo v některých případech bezplatně i ve třetím světě, a tak přispívají k mezinárodnímu rozvoji sportu.

4.      Je to jediná země z účastníků Olympiády v Beijingu, na níž je uvalena ekonomická blokáda nejsilnějšího a nejbohatšího impéria, jaké kdy existovalo.

5.      Je to jediná země z těchto účastníků, na níž je uplatňován Zákon o zvláštním zacházení, které vedle krvavých důsledků usnadňuje a podněcuje  loupení kubánských atletů.

6.      Naše země vyhradila specializovanou nemocni pro péči o zdraví špičkových sportovců.

     Pravdy nelze zakrýt anestézií a ohňostroji Olympijských her.

     V roce 1992, kdy jsme naplno prožívali (tzv.) speciální období, se Kuba v Barceloně umístila  počtem zlatých medailí  na pátém místě.

     Na posledních hrách jsme ještě získali celkem 24 medailí - zlatých, stříbrných a bronzových - více než kterákoli jiná země Latinské Ameriky a Karibské oblasti.

     Neváhejme provést objektivní analýzu našich sportovních aktivit a připravit se na budoucí bitvy a nezapomínáme přitom, říkám znova, že „v Londýně bude přítomen evropský šovinismus, svévolná korupce, nákup svalů a mozku, nezaplatitelná cena a velká dávka rasismu.“

     Píši tyto řádky a vzpomínám, jak nás uprostřed Olympiády zasáhl cyklon Fay. Ve stejné době, kdy včera přilétala velká část naší delegace, přišla zpráva, že přímo k východním provinciím míří další cyklónová porucha. Dnes zesílila a nabírá nebezpečnější směr pohybu. Je třeba posilovat nejen svaly, ale také ducha.

     Naštěstí máme revoluci! Je zaručeno, že se na nikoho nezapomene. Dojde-li ke ztrátám na životech, nepůjde o stovky ani tisíce jako při přílivové vlně v Santa Cruz del Sur 9. listopadu 1932, nebo při Floře, jež zaplavila srdce provincií ve východní Kubě 3. října 1963, kdy ještě neexistovala jediná z našich dnešních regulačních nádrží, které jsou současně zdrojem pro zavlažování a běžnou spotřebu vody. Silná, energická a předvídavá civilní obrana naše obyvatelstvo chrání a dává mu větší bezpečí při katastrofách, než ve Spojených státech. Žádné nebezpečí však nelze vyloučit.

     Také není možné spát na vavřínech. Stoupající frekvence a intenzita těchto přírodních fenoménů ukazuje, že se klima vinou člověka mění. Doba vyžaduje stále větší nasazení, pevnost a uvědomění. Že z toho těží i oportunisté a vlastizrádci, kteří k bezpečnosti a blahobytu našeho lidu ničím nepřispěli, není důležité.

 

Fidel Castro Ruz, 26.srpna 2008, 17.34 hod.

Tvrdé a evidentní skutecnosti.
Fidel Castro, Zamyslení.

Dal jsem prednost tomuto tématu pred jinými pro jeho dulezitost.
Nebudu popírat, ze výsady moci, at reálné, relativní nebo fiktivní, vytvárejí tlak na obcany, kterí byli od nepameti v tomto duchu vychováváni.
K tomu, co si dnes myslím o vztahu k moci jsem nedospel za krátkou chvilku, nýbrz dlouhodobou úvahou, a soudím, ze se jedná o správný záver. Skromný prínos nasí revoluce pripisuji tomu, ze jsme nikdy pred výzvami neuhýbali, navzdory tvrdé realite, kterou nám vnutila brutální blokáda impéria.
31. cervence ve svém zamyslení jsem hovoril o tom, co pro mne znamenal jeden rok venovaný shromazdování informací a hlubokému zamyslení nad základními zivotními problémy, které v soucasnosti více nez kdy jindy ohrozují nás rod.

24. cervence, publikovala ruská agentura Ria Novosti tuto informaci:

"Generál Leonid Ivasov, expert v otázkách obrany, se vyjádril, ze hlavní nástroj severoamerické politiky je ekonomický, financní, technologický a vojenský diktát.
Jeho aplikací se snazí USA zajistit si svetovou nadvládu. Jejich národní bezpecnostní strategie urcuje výslovne nutnost zarucit trvalý prístup, to znamená, kontrolu nad nejvýznamnejsími oblastmi planety, strategickým spojením a prírodním bohatstvím. Je to strategie posvecená formou zákona, coz nás vede k záveru, ze USA ocekávají v budoucnosti jeste silnejsí konflikty s Ruskem, Cínou a Indií.
Washington se snazí vybudovat systém schopný neutralizovat nukleární potenciál svých strategických rivalu, Moskvy a Pekingu a získat tak monopol ve vojenské sfére. USA chtejí rozevrít svuj protiraketový destník nejen v Evrope, nýbrz také v ostatních oblastech sveta, aby vedely co se deje v Rusku a Cíne. Zároven se snazí zvýsit svuj útocný arzenál tempem, které dokonce prekonává i období studené války.
Po kolapsu Sovetského svazu ztratilo NATO svuj obranný charakter, který melo v roce 1949, v dobe svého zalození a premenilo se v mocný a agresivní nástroj ve sluzbách svetové oligarchie, touzící po ovládnutí celé planety. Nový strategický koncept Aliance, schválený v dubnu 1999 díky úsilí USA, zahrnuje nové funkce, neomezuje se pouze na Severní Atlantik a rozsiruje prostor svého vlivu na celý svet. Soucasný generální tajemník NATO, Jaap de Hoop Scheffer navstevuje casto Austrálii, Nový Zéland nebo Japonsko. Aliance prehlízí mezinárodní právo a Radu bezpecnosti OSN. Mezitím USA podporují expanzi NATO a odmítají ratifikovat Úmluvu o konvecních vojenských silách v Evrope (FACE), prisvojují si právo jednat nad hranicí jakýchkoliv limitu a vytváret vojska dle libosti.
USA udelají cokoliv, aby Rusko nebylo nezávislým hrácem. V diskusích o protiraketové obrane, Iránu a Kosovu nebylo dosazeno kompromisu.
Je dulezité, aby Rusko konsolidovalo své pozice a obnovilo svuj geopolitický potenciál. Na zacátku 70. let, kdyz Moskva dosáhla nukleární parity s Washingtonem, si USA uvedomily, ze nemohou zvítezit nad Ruskem vojensky a souhlasily s jednáním jako rovný s rovným. Výsledkem byl v roce 1972 podpis Úmluvy o protiraketové obrane (DAM) a pozdejsí Dohody o omezení strategických útocných zbraní (SALT). Jediné, co USA respektují, je síla. Pokud se cítí v silnejsí pozici, nikdy nedelají nikomu ústupky.
Pro neutralizaci plánu na svetovou nadvládu je nezbytné vytvorit protipól, pro coz uz existuje jeden základ: Organizace pro spolupráci ze Sanghaje (OCSH).
Ve skutecnosti se zdá ponekud nesprávné hovorit o severoamerické síle. USA mají vojenskou moc, silnou ekonomiku a mnozství velmi silné meny, kterou mohou tisknout v neomezeném mnozství, nicméne zcela opacné je geopolitické postavení zeme. USA vzbuzují u zbytku sveta jen málo politické duvery.
V roce 1999 Cína a Rusko zádaly Valné shromázdení OSN o podporu Úmluvy DAM z roku 1972. Ve prospech návrhu hlasovaly vsechny zeme s výjimkou USA, Izraele, Albánie a Mikronésie. Výsledek svedcí o absolutní mezinárodní izolaci USA.
Bez úcasti Ruska nebude mozné vyresit situaci vzniklou na Stredním Východe, Balkánu, Korejském poloostrove a v jiných oblastech zeme. Totéz platí o Cíne, která je schopna celit tlaku Spojených státu. Cína se tesí ve svete velké prestizi, má mocnou ekonomiku a silnou menu.
OCSH by mela získat nové cleny a spojit potenciál tech zemí, které si prejí a jsou schopny aplikovat nezávislou politiku. Za prvé je nutné oficiálne odmítnout svetovou nadvládu USA. Za druhé, Cína a Rusko by mely obvinit USA pred Radou bezpecnosti OSN za rozsirování severoamerického systému DAM jako cinnost, která porusuje architekturu vseobecné bezpecnosti a ohrozuje mezinárodní spolecenství. Cína, Indie a Rusko by mohly tvorit jednotnou frontu proti diktátu Spojených státu. Rovnez by si mohly dát za úkol stabilizaci vseobecného financního systému. V rámci OCSH by mohla být formulována nová filozofie, zalozená na souzití civilizací a na racionálním vyuzívání prírodního bohatství. Jsem presvedcen, ze vetsina státu podporí tato opatrení. Takto se bude formovat nový politický pól, pól míru. Úkolem OCSH je vytvorit nový model rozvoje pro lidskou civilizaci.
Severoamerickému impériu se muze postavit pouze aliance civilizací: ruské, jez zahrnuje Spolecenství nezávislých státu, cínské, indické, islámské a latinskoamerické. Je to ohromný prostor, v nemz bychom mohli vytvorit spravedlivejsí trhy, nás vlastní stabilní financní systém, nasi kolektivní bezpecnost a nasi filozofii, zalozenou na preferenci intelektuálního rozvoje cloveka na rozdíl od moderní západní civilizace, která sází na materiální statky a úspech merí podle poctu rezidencí, jachet a restaurantu. Nás úkol je preorientovat svet ke spravedlnosti a intelektuálnímu a duchovnímu rozvoji."

Toto jsou základní ideje úvahy Ivasova, vysílané Ria Novosti.
Zjistili jsme, ze generál Leonid Ivasov je viceprezident Akademie pro geopolitické problémy, byl tajemníkem Rady ministru obrany Spolecenství nezávislých státu a vedoucím Odboru vojenské spolupráce Ministerstva obrany Ruské federace. 11. zárí 2001, v den tragických událostí v New Yorku, jez slouzily za záminku pro definování základu genocidní politiky Spojených státu, byl generál Ivasov séfem generálního stábu ruských ozbrojených sil. Clovek skutecne dobre informovaný. Stojí zato, aby nás lid poznal jeho stanoviska.
Je zrejmé, proc kubánská revoluce venovala takovou péci vzdelávání lidu. Ze své vlastní zkusenosti jsem brzy dospel k názoru, ze jedine uvedomení by mohlo zvítezit nad instinkty, které nás rídí. Technologické pokroky mluví o moznosti manipulace s fungováním bunek lidského mozku. K cemu bude toto vsechno slouzit ve svete kde vládne obchodní hodnota statku a sluzeb? Jaká autorita to rozhodne? Tímto zpusobem, prostrednictvím drzé loupeze mozku, by mohli znicit to nejcennejsí na lidské bytosti, moznost vzdelávání na základe vedomí.
Z laboratorí muze vyjít lék, který zachrání zivoty, vec spolecensky moc cenná, pokud by tento produkt mohl být k dispozici vsem. Nicméne, v laboratorích vznikají také nejruznejsí druhy zbraní, které mohou ukoncit lidský zivot.
Komercní publicita a konzumní zpusob zivota jsou neslucitelné s prezitím lidského rodu. Zvazte to, a bude jasné, ze nemohou mít jiný výsledek vzhledem k tomu, kam smerují prírodní zdroje, prostor, klima, cas a soucasný systém.

Fidel Castro Ruz
3. srpna 2007
7.15 p.m.

 

Štvanice na sportovce                                   

Zamyšlení Fidela Castra

Zakrátko začnou Olympijské hry v Číně. Před několika dny jsem psal o našem baseballovém družstvu. Říkal jsem, že naši atleti procházejí těžkou zkouškou a že to nejsou oni, kdo si zaslouží největší kritiku, pokud něco nevyjde. Ocenil jsem jejich kvality a vlastenectví Byli deprimovaní  kritikami Kuby.

Pak jsem slyšel, že jsou pozitivně naladění, naučili se zvládat kořeněná korejská jídla hůlkami ve východoasijském stylu, 26. července nám zaslali zvučné, vlastenecké poselství. Nepochybně se shostí těžké zkoušky se ctí.

Mají však stejné podmínky jako týmy bohatých velmocí, např. Spojených států či Japonska, které budou soupeři Kuby? První z nich má téměř třicetkrát více obyvatel, druhá alespoň jedenáctkrát víc, neprožívají ekonomickou blokádu a obě disponují nesmírným bohatstvím. Nikdo jim atlety nekrade ani neodlákává.

Japonsko nařídilo svým profesionálům aby se připojili k olympijskému týmu a oni to musejí udělat, protože tak rozhodli jejich majitelé. Není to věc atletů, ti byli přeměněni ve zboží.

Spojené státy si v předvečer Olympiády za své žoldácké peníze koupily Alexeie Ramíreze (pozn.: hráče baseballu), úspěšnou jedničku kubánské Národní série 2007. Manažer týmu, který ho získal,se chlubí, že neví, na kterou metu ho postaví, protože je dobře trénovaný na všechny. Podrobnosti o průběhu tohoto kšeftování a o přesunech peněz šířené kabelogramy, jsou odpudivé. Předtím, zasévajíce nejistotu a nedůvěru, si koupili nejslibnějšího nadhazovače Pinaru del Río, Josého Ariela Contrerase.

V kanadském Edmontonupřišla před zahájením utkání s týmem hostitelské země na XXIII. Světovém juniorském šampionátu v baseballu zpráva, že zmizel druhý nejlepší nadhazovač, levák Noel Arguelles, a shortstop José Antonio Iglesias s průměrem odpalů nad 500.

Místo zaujal statečný pinareský juniorský nadhazovač Julio Alfredo Martínez Wong. Měl za sebou osm směn s jedním outem, hráče na metě a vypadal vyčerpaně. V bullpenu se odhodlaně rozcvičoval Joan Socarrás Maya s pokynem, být připraven jít do akce. Esteban Lombillo, energický a schopný šéf juniorského týmu Kuby už byl u boxu. Julio Alfredo v návalu hrdosti trval na tom, že bude dál nadhazovat: „Já to dohraju!,“ vykřikl. Lombillo, stejně rozhořčený zbabělou zradou jako on, ho pochopil a spolehl se na něj. Julio Alfredo vložil do hry duši... a zajistil vítězství pro Kubu.

Edmonton se proměnil ve smetiště. O kubánské atlety se starali špatně. (Edmonton) má výsadu být každoročně hostitelem šampionátu. Měli bychom se zamyslet, zda stojí účast na něm zato.

Na akci nebyl vyslán ani zástupce kubánského tisku. O všem se dozvídáme neoficiálními cestami.

Čestní kubánští atleti, členové olympijského baseballového týmu, o které se skvěle starali korejští hostitelé a ještě lépe se o ně postarají v Číně, budou muset soutěžit ve znevýhodněných podmínkách, jak jsem již vysvětloval. Ať bude výsledek jakýkoli, oni vědí, že podstatná je pro nás jejich čestnost a statečnost, kterou do boje vloží.

K imperialistickým útokům však nedochází jen v baseballu. Před několika měsíci se část mužského fotbalového družstva nechala svést,zběhla ve Spojených státech a snížila vyhlídky Kuby v tomto sportu na mezinárodním poli. Podplacena byla iolympijská atletka – judistka, téměř jistá zlatá medailistka. Tím, že si koupili naše atlety, připravili nás o pět jistých zlatých olympijských medailí v boxu. Tato loupež mozků, svalů, kostí je troubením polnice proti Kubě.

Z čeho pramení strach bohatých a mocných z našeho malého, blokádou sužovaného ostrova?

Leinier Domínguez bojuje ve Švýcarsku v jednom z nejvýznamnějších mezinárodních šachových turnajů.

Na Olympijských hrách, které budou zahájeny 8.srpna,se naši atleti v různých disciplínách utkají o zlato čestněji než kdykoli předtím a náš lid se bude z jejich medailí radovat, jako nikdy předtím. Pak si fanatici vzpomenou na zrádce.

31.července 2008, 12.32 hod



Římský mír

Zamyšlení Fidela Castra

Údaje, které zde používám, byly převzaty především z vystoupení velvyslance Spojených států v Kolumbii Williama Brownfielda, z tisku a televize zmíněné země, z mezinárodního tisku a dalších zdrojů. Je šokující, jaké ekonomické prostředky a technologie se rozhazují.

Zatímco kolumbijští vysocí vojenští velitelé pečlivě zdůrazňují, že operace k záchraně Ingrid Betancourtové byla čistě kolumbijskou záležitostí, úřady Spojených států prohlašují, že „byla výsledkem dlouhých let intenzívní vojenské spolupráce mezi armádami Kolumbie a Spojených států.“

„Faktem je, že jsmedosáhli souladu ve Spojených státech málokdy vídaného, s výjimkou našich starých spojenců, především z NATO“, řekl Brownfield s odkazem na vztahy s kolumbijskými bezpečnostními silami, které obdržely od roku 2000 vojenskou pomoc v hodnotě více než 4 miliardy dolarů.

„...několikrát musela vláda Spojených států v operaci přijmout rozhodnutí na své nejvyšší úrovni.“

„Americké špionážní satelity pomohly lokalizovat rukojmí během měsíce, v době od 31. května do středečního vysvobození.“

„Kolumbijci nainstalovali sledovací videozařízení poskytnuté Spojenými státy, umožňující pomocí dálkového ovládání přiblížit a nasnímat panoramatické záběry podél řek, které jsou jedinou dopravní trasou hustými pralesními oblastmi, uvedly kolumbijské a americké úřady.“

„Americká pátrací letadla zachytila radiové a telefonické rozhovory rebelů přes satelit a použila záběry umožňující proniknout přes listí v pralese.“

„´Dezertér obdrží značnou částku kolem 100 milionů dolarů, kterou vláda nabídla jako odměnu´, prohlásil kolumbijský vrchní velitel.“

Ve středu1. července uvedla londýnská BBC, že César Mauricio Velásquez, tiskový tajemník Casa de Nari?o (pozn.: úřadu vlády) informoval, že se delegáti z Francie a Švýcarska sešli s velitelem FARC Alonsem Canem.

Podle BBC šlo o první kontakt nového velitele s mezinárodními delegáty po smrti Manuela Marulanda. Falešná informace o jednání dvou evropských emisarů s Canem pocházela z Bogoty.

Zemřelý velitel FARC se podle svědectví svého otce narodil 12. května 1932. Tento liberální rolník chudého původu, Gaitánův stoupenec, zahájil svůj ozbrojený odpor před 60 lety. V reakci na vraždění rolníků páchané orligarchií se stal partyzánem dříve než my.

Komunistická strana, kam vstoupil později, byla stejně jako všechny v Latinské Americe pod vlivem Komunistické strany SSSR, nikoli kubánské KS. S naší revolucí solidarizovali, avšak nebyli jí podřízeni.

Tím, kdo v této bratrské zemi rozpoutal teror, nebyly síly FARC, nýbrž obchodníci s drogami, kteří v boji o americký trh odpalovali nejen silné bomby, nýbrž i kamiony naložené plastickými trhavinami, které ničily budovy a zranily nebo zabily nespočet lidí.

Komunistická strana Kolumbie si nikdy nekladla za cíl, dobýt moc zbraněmi. Guerrilla byla frontou odporu, nikoli základním nástrojem dobytí revoluční moci, jako tomu bylo na Kubě. V roce 1993, rozhodla 8. konference FARC o rozchodu s komunistickou stranou. Její velitel Manuel Marulanda převzal řízení partyzánských jednotek této strany, které se vždy vyznačovaly hermetickým sektářstvím při přijímání bojovníků a železnými metodami samostatného velení jednotek.

Marulanda, značně přirozeně inteligentní a s velitelským nadáním, však neměl v době dospívání příležitost ke studiu. Říká se, že absolvoval jen 5 tříd. Předpokládal dlouhý a vleklý boj, já jsem tento názor nesdílel. Nikdy jsem neměl příležitost si s ním pohovořit.

FARC dosáhly značné síly a jejich stavy překročily 10 000 bojovníků. Mnozí se narodili v průběhu samotné války a nic jiného neznali. FARC měly v boji rivaly i z dalších levicových organizací. Již tehdy se kolumbijské území stalo největším zdrojem produkce kokainu ve světě. Extrémní násilí, únosy, donucování a požadavky na výrobce drog se staly všeobecným jevem.

Paravojenské síly vyzbrojené oligarchií, jejichž stavy se doplňovaly obrovským proudem mužů, kteří byli po službě v ozbrojených silách země každoročně demobilizováni, aniž jim bylo nabídnuto jiné zaměstnání, vytvořily v Kolumbii tak složitou situaci, že z ní existovalo jen jediné východisko: skutečný mír, stejně vzdálený a obtížně dosažitelný, jako mnohé jiné cíle lidstva. Řešení, které Kuba po tři desetiletí pro tento národ obhajovala.

Zatímco kubánští žurnalisté diskutují na svém VIII. Kongresu o nových informačních technologiích, zásadách a etice zprostředkovatelů společenské komunikace, já se zamýšlel nad zmíněnými událostmi.

Jasně jsem vyjádřil náš postoj podporující mír v Kolumbii, avšak nikoli zahraniční vojenskou intervenci, ani politiku síly, kterou chtějíSpojené státy tomuto zkoušenému a pracovitému lidu vnutit za každou a jakoukoli cenu.

Energicky a otevřeně jsem kritizoval objektivně kruté metody únosů a zadržování zajatců v podmínkách džungle. Avšak nikomu nenavrhuji, aby složil zbraně, neboť ti, kdo to v posledních 50 letech udělali, se míru nedožili. Pokud si dovolím partyzánům z FARC něco navrhnout, pak to, aby prostě jakoukoli cestou oznámili prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže svou ochotu propustit unesené a vězněné, které dosud drží, bez jakýchkoliv podmínek. Nečekám, že budu vyslyšen. Plním svou povinnost vyslovit, co si myslím. Jakýkoli jiný postup by posloužil jen jako ocenění neloajálnosti a zrady.

Nikdy nepodpořím římský mír, který chce impérium nastolit v Latinské Americe.

5. července 2008, 20.12 hod.

Mravenec a slon

Ze zamyšlení Fidela Castra

...Od prvních let kubánské revoluce se rozvíjelo silné internacionální cítění, jehož kořeny tkvěly v početném kontingentu Kubánců - účastníků protifašistického boje španělského lidu - a jež převzalo nejlepší tradice světového dělnického hnutí.

O své spolupráci s jinými národy se zpravidla příliš nešíříme, i když na druhou stranu nelze zabránit, aby o ní tisk občas psal. Vychází s hlubokých citů, které nikterak nesouvisí s publicitou.

Někdo se zeptá, jak je možné, že malá země s malými zdroji dokáže realizovat tak rozsáhlé úkoly na tak zásadních polích, jako je vzdělání a zdravotnictví, bez nichž si současnou společnost nelze představit.

Člověk vytváří nezbytné statky a služby od dob, kdy žije ve společnosti, a ta se po mnoho tisíc let vyvíjela od nejelementárnějších forem až po ty nejvyspělejší. Nedílnou součástí tohoto rozvoje bylo vykořisťování člověka člověkem, jak všichni víme, nebo bychom měli vědět. Rozdíly ve způsobu pojímání reality závisely vždy na místě, které člověk ve společnosti zaujímal. Bylo to považováno za cosi přirozeného a naprostá většina si to nikdy neuvědomovala.

V době plného rozkvětu kapitalismu v Anglii, která ve světě, kde již vládl kolonialismus a expansionismus, patřila spolu s USA a dalšími evropskými státy k zemím na špici , Karel Marx, velký myslitel a badatel v oblasti historie a ekonomie, na základě myšlenek nejváženějších soudobých německých a anglických filosofů a ekonomů – jako byli Hegel, Adam Smith či David Ricardo, s nimiž nesouhlasil – rozpracoval, napsal a v roce 1859 publikoval pod titulem Příspěvek ke kritice politické ekonomie své myšlenky o výrobních vztazích v kapitalismu. V roce 1867 své myšlenky dále rozpracoval v prvním svazku vrcholného díla, kterým se proslavil – Kapitálu. Větší část jeho rozsáhlé knihy vydal na základě jeho zápisků a poznámek Engels, který jeho myšlenky sdílel a po Marxově smrti v roce 1883 dílo jako prorok šířil.

To, co publikoval sám Marx, představuje vůbec nejserióznější analýzu třídní společnosti a vykořisťování člověka člověkem. Tak se zrodil marxismus – východisko revolučních hnutí a stran, jež si vytyčily za cíl socialismus, včetně téměř všech sociálně demokratických stran, jež po vypuknutí 1. světové války zradily Marxovo a Engelsovo heslo - „proletáři všech zemí, spojte se!“ - poprvé publikované v Komunistickém manifestu v roce 1848.

Jedna z pravd, které velký myslitel formuloval doslova prostě, zní: „Ve společenské výrobě své doby lidé vstupují do určitých nezbytných a na své vůli nezávislých vztahů, výrobních vztahů,odpovídajících určitému stupni rozvoje materiálních výrobních sil.Vědomí člověka neurčuje jeho bytí, nýbrž naopak, společenské bytí určuje jeho vědomí.Při dosažení určitého stupně rozvoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu se existujícími výrobními vztahy... Namísto formy rozvoje výrobních sil se tyto vztahy stávají jejich překážkou, a tak se otevírá epocha sociální revoluce... Žádná společenská formace nezmizí dřív, než se v ní rozvinou jí odpovídající výrobní síly, anové a vyšší výrobní vztahy se nikdy neobjeví dříve, než k tomu uvnitř samotné staré společnosti uzrají materiální podmínky.“

Nedokázal bych tyto jasné a přesné pojmy vyjádřit jinými slovy než Marx tak, aby jejich podstatu pochopil po elementárním výkladu svých profesorů i kterýkoli z mladých Kubánců, kteří v sobotu 14. června vstoupili do (Svazu) komunistické mládeže.

Konkrétně o vývoji třídního boji psal Marx v Třídním boji ve Francii roku 1848 a v 18. Brumairu Ludvíka Bonaparta - dvou vynikajících historických analýzách, jež potěší každého čtenáře. Byl to opravdu génius.

Lenin, pokračovatel, který prohloubil Marxovo dialektické myšlení a bádání, napsal dvě zásadní díla: Stát a revoluce a Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu. Marxovy myšlenky, Říjnovou revolucí přenesené do reálné praxe, byly dále rozvíjeny Mao Ce-tungem a dalšími revolučními předáky třetího světa. Bez nich by na zadním dvorku Spojených států nevypukla ani kubánská revoluce.

Kdyby se marxistické myšlení omezovalo prostě na tezi, že „žádná společenská formace nezmizí dřív, než se v ní rozvinou jí odpovídající výrobní síly“, měl by teoretik kapitalismu Francis Fukujama pravdu, když hlásal, že zánik SSSR je koncem historie a ideologií a že musí ustat veškerý odpor ke kapitalistickému způsobu výroby.

V době, kdy autor vědeckého socialismu formuloval své myšlenky, nebyly ještě výrobní síly plně rozvinuté, technologie dosud nepřinesla smrtonosné zbraně masového ničení schopné přivodit záhubu lidského druhu, nebyl ovládnut kosmický prostor, neexistovalo bezbřehé plýtvání ropou, plynem a neobnovitelnými fosilními palivy, klimatické změny nebyly známy v podobě, která člověku připadá nekonečná, ani dosud nenastala světová potravinová krize, kdy se o potraviny mají podělit nesčetné spalovací motory a populace šestkrát větší než byla miliarda obyvatel planety v roce narození Karla Marxe.

Zkušenost socialistické Kuby spadá do období imperiální nadvlády, která se rozšířila po celé Zemi.

Hovořím-li o uvědomění, nemám na mysli vůli schopnou změnit realitu, nýbrž naopak poznání objektivní reality, jež rozhodne o dalším postupu.

Desítky milionů lidí zemřely ve válce, kterou v polovině 20. století vyvolal fašismus zrozený z protimarxistického jádra rozvinutého kapitalismu, jak předvídal Lenin.

Na Kubě se stejně jako v jiných zemích třetího světa národně osvobozenecký boj pod vedením středních vrstev a maloburžoazie spojil a vzájemně umocnil s bojem za socialismus, který už vedly nejpokrokovější sektory dělnické třídy a rolnictva. Zmírnilyse také ideologické a třídní rozpory. Objektivní a subjektivní faktory jednotlivých procesů se podstatně lišily.

Z posledního světového válečného střetnutí vzešly Spojené národy a další mezinárodní organizace, v nichž mnozí spatřovali nové vědomí planety. Byl to klam.

Fašismus, jehož nástroj nazval sám Hitler Národně socialistickou stranou, se zrodil znovu, silnější a hrozivější, než kdy předtím.

K čemu se odhodlá impérium, aby na naší polokouli konkurovalo Kubě? Vyšle obrovskou loď přeměněnou na plovoucí nemocnici, která pracuje v každé zemi 10 dnů. Určitému počtu lidí mohou pomoci, avšak problémy celé země se tím ani zdaleka nevyřeší, nevykompenzují se „loupeže mozků“, ani nepřipraví specialisté potřební k poskytovaní skutečných lékařských služeb každý den v týdnu a v roce. Ani všechny letadlové lodi, které jsou nyní nástroji vojenské intervence v různých oceánech Země, přeměněné na nemocnice by nedokázaly tyto služby poskytnout milionům lidí, o něž pečují kubánští lékaři v odloučených končinách světa, kde rodí ženy, rodí se děti a žijí nemocní, kteří potřebují naléhavou péči.

Naše země dokazuje, že lze odolat veškerému nátlaku a pomáhat jiným národům. Přemítal jsem o rozsahu naší spolupráce nejen v Bolívii, ale i na Haiti, v Karibiku, v řadě zemí Střední a Jižní Ameriky, Afriky a dokonce ve vzdálené Oceánii, 20.000 kilometrů daleko. Vzpomněl jsem si také na Brigádu Henryho Reevea vysílanou při těžkých katastrofách našimi vlastními letadly, která převážejí personál i další materiál.Na milion bezplatných operací zraku ročně v Latinské Americe a Karibiku, o nichž mluvíme a zanedlouho tohoto počtu dosáhneme. Mohou snad Spojené státy s Kubou soutěžit?

Budeme počítače používat nikoli k výrobě zbraní hromadného ničení a k maření životů, nýbrž k předávání vědomostí  jiným národům. Z ekonomického pohledu nám rozvoj inteligence a uvědomělost našich spoluobčanů díky revoluci umožňuje nejen spolupracovat bezplatně s národy, které to nejvíce potřebují, ale také vyvážet odborné služby včetně zdravotnických do zemí, které mají více prostředků než naše vlast. Na tomto poli nebudou Spojené státy nikdy schopny Kubě konkurovat.

Naše malá země vytrvá.

Stručně řečeno – Mravenec zmohl víc než slon!

Fidel Castro Ruz, 18.června 2008, 19.35 hod.

Americká odpověď - IV. Intervenční flotila

Ze zamyšlení Fidela Castra /pouze výňatek

IV. Intervenční flotila vznikla v roce 1943, aby bojovala proti nacistickým ponorkám. Po válce ztratila význam a bylo v roce 1952 deaktivována.

Začátek nové aktivace 2. červenec 2008. Deklarovaný cíl IV. flotily - "Bojovat proti terorismu a nelegálním aktivitám, jako je obchod s drogami". A také vyslat jasný signál Venezuele a ostatním zemím v regionu. Náčelník Jižního velitelství USA, admirál James Stavrides prohlásil, že jeho země musí začít pracovat na "trhu idejí, aby si získala srdce a mysli" obyvatel regionu.

Spojené státy mají k dispozici II., III., V., VI. a VII. flotilu, rozmístěné v západním Atlantiku, východním Pacifiku, na Středním východě, v Středomoří, východním Atlantiku a západním Pacifiku. Chyběla už jen IV flotila.

Celkem 9 mateřských lodí tipu Nimitz.

Mateřské lodi a atomové bomby, jimiž ohrožují ostatní státy neslouží k boji proti terorismu a nelegálním činnostem, ale k rozsévání smrti a teroru samotného.

Který jiný stát na světě má lodě, schopné přiblížit se k jakémukoli pobřeží a ohrožovat jiné země.

O dvou hladových vlcích a jedné Červené Karkulce

Ze zamyšlení Fidela Castra /pouze výňatek

Vzdělání se pro mne stalo nástrojem "par excelence" ke změně epochy, v níž mi bylo souzeno žít a na níž bude záviset samo přežití našeho křehkého živočišného druhu.

Nepotřebuji se - jak to někteří dělají - omlouvat, že říkám pravdu, byť byla tvrdá.

Spojené státy a Evropa v současnosti soupeří uvnitř i navzájem mezi sebou o ropu, základní suroviny a trhy. K tomu nyní přibyla záminka boje proti terorismu a organizovanému zločinu, které oni sami se svými dravými a nenasytnými konzumními společnostmi vytvořily. Dva hladoví vlci převlečení za hodné babičky a jedna Červená Karkulka.

18. května 2008

Tříkrálový dar

Fidel Castro, Zamyšlení

Kabelogramy to ohlašovaly předem. 6. ledna se vědělo, že jakmile ukončí svůj křesťanský vánoční odpočinek, pojede Bush na Střední východ. Měl jet do muslimských zemí s kulturou a náboženstvím, jimž Evropané obrácení na křesťanství vyhlásili v 21. století našeho letopočtu válku jako kacířům.

I křesťané se zabíjeli navzájem, ať z náboženských důvodů nebo pro národní zájmy. Zdálo se však, že historie to vše již překonala. Zůstaly náboženské víry,které měly být respektovány, a jejich legendy a tradice, ať křesťanské či nikoli. Na této straně Atlantiku, stejně jako v mnoha jiných částech světa, se děti vždy těšily na 6. leden a sbíraly dostatek sena pro velbloudy tří Králů.V prvních letech života jsem se sám tohoto těšení účastnil a prosil bohaté Krále o všechno možné i nemožné se stejnými iluzemi, jako někteří spoluobčané očekávají zázraky od naší nesmlouvavé a důstojné revoluce.

Necítím se fyzicky dostatečně silný, abych mohl hovořit přímo ke spoluobčanům z obvodu, jenž mne kandidoval do voleb příští neděli. Dělám to, co udělat mohu: píši. Je to pro mne nová zkušenost: mluvit není totéž, co psát. Dnes, kdy mám víc času, abych shromažďoval informace a zamýšlel se nad tím, co vidím, mi čas ke psaní téměř nestačí.

To dobré člověk očekává, špatné ho zaskočí a demoralizuje. Jediný způsob, jak se připravit na to nejlepší, je být připraven na nejhorší. 

Je neskutečné sledovat Bushe, dobyvatele surovin a energetických zdrojů jiných národů, jak vytyčuje světu milníky, aniž by ho zajímalo, kolik set miliard lidí zemře a kolik tajných věznic a mučíren se bude muset zřídit k dosažení jeho cílů. „Šedesát a víc temných koutů planety“ musí očekávat preventivní a překvapivé útoky. Nezavírejme oči, Kuba je jedním z těchto temných koutů. Tak to doslova řekl šéf impéria a nejednou mezinárodní společenství varoval.

Z metropole Spojených arabských emirátů, Abu Dhabi, několik málo mil od Iránu, informuje AP, že „americký prezident George W. Bush řekl v neděli, že Irán ohrožuje bezpečnost světa a že Spojené státy a jejich arabští spojenci se musí spojit a tomuto nebezpečí se postavit dřív, než bude pozdě.

Bush obvinil teheránskou vládu, že financuje teroristy, podrývá mír v Libanonu a posílá zbraně Talibanu, afgánským náboženským milicím. Dodal, že Irán se pokouší zastrašovat sousedy alarmující rétorikou, hraje si se Spojenými národy a tím, že odmítá osvětlit cíle svého jaderného programu, destabilizuje region jako celek

Akce Iránu ohrožují bezpečnost národů všude ve světě, řekl Bush. Proto Spojené státy upevňují své dlouhodobé bezpečnostní závazky vůči přátelům v Perském zálivu a vyzývají své přátele, aby se tomuto nebezpečí postavili.“

Bush mluvil v hotelu Emirates Palace, jehož náklady na výstavbu dosáhly 3 mld dolarů a kde suite stojí 2.450 dolarů za noc. Měří na délku 1 kilometr a má pláž z bílého písku dlouhou 1,3 km. Podle mluvčího velvyslanectví Spojených států ve Spojených arabských emirátech Stevena Pikea bylo každé zrnko tohoto písku dovezeno z Alžírska.

Všichni vědí, že (Bush) chce válku proti Iránu. Je to jeho válka. Navíc slibuje, že americké jednotky v Iráku zůstanou nejméně 10 let.

Nejhorší ze všechno je neschopnost nápravy ze strany hlavních kandidátů obou stran, kteří mají být jeho nástupci. Žádný z nich se neodváží otřít byť jen růžovým plátkem o tuto imperiální praxi. Pod záminkou boje proti terorismu zplozeného jejich vlastním systémem a jeho kolosálním a neudržitelným konzumním stylem se snaží o nemožné – o udržitelný růst, plnou zaměstnanost a žádnou inflaci.

To nebylo, o čem snil Martin Luther King, Malcolm X a Abraham Lincoln, ani žádný z velkých snílků, které lidstvo mělo během své dlouhé a pohnuté historie.

Kdo má čas, aby četl a analyzoval zprávy přicházející po internetu, v kabelogramech a knihách, může se přesvědčit o rozporech, k nimž je svět veden.

V článku publikovaném v El País, poměrně dost čteném španělském tiskovém orgánu,se hovoří o cenách potravin a paliv. Podepsán je Paul Kennedy, profesor historie a ředitel Mezinárodních bezpečnostních studií University v Yale, jeden z nejvlivnějších intelektuálů své země, který uvádí, že „ropa je největším prvkem závislosti Spojených států na vnějších silách“.

„V polovině 18. století vlastnila Velká Británie největší průmysl na stavbu plachetnic na světě. Avšak zatímco její loděnice chrlily stovky a dokonce tisíce plachetnic ročně, angličtí vynálezci vyvíjeli parostroj vyrábějící obrovské množství energie jištěné ložisky uhlí na jihu Walesu. Motor hnaný párou a uhlím poháněl rozvoj britského impéria příštích 150 let.“

A dále zmiňuje otázku, která nás zajímá nejvíce: stále větší provázanost mezi ropou a potravinami. Důvody jsou dobře známy: obrovská potřeba energie na straně velkých asijských ekonomik a neschopnost nejbohatších zemí – Spojených států, Japonska a Evropy – snížit svou spotřebu.

„Světová poptávka po sóje však také prudce roste, zvláště v důsledku růstu spotřeby v Asii. Desítky milionů vepřů v Číně sežerou ročně neuvěřitelné množství sóji. Ceny sóji jsou již letos (v prosinci 2007) o 80 % vyšší, než v roce minulém (2006).

Nikdo si nemůže být jist, avšak logicky lze očekávat, že pokračující růst světové populace a zvyšování reálných příjmů víc než dvou miliard lidí v posledních letech se promítne do stále vyšší poptávky po bílkovinách – více hovězího masa, více vepřového, více drůbeže, více ryb – a tedy více obilnin jako krmiva pro zvířata.“

Profesor z Yale mohl dodat - více vajec a více mléka, neboť jejich produkce vyžaduje značné objemy krmiva. O něco dál pak zmiňuje podle jeho názoru „vynikající, velmi podrobný a děsivý“ článek nazvaný „Konec levného jídla“, publikovaný v hlavním orgánu evropských financí - v The Economist. „Časopis začíná svůj přehled cen potravin již rokem 1845. Cenový ukazatel potravin je nejvyšší za posledních 162 let“.

Brazílie, která je již soběstačná v produkci paliv a vlastní bohaté zásoby, se tomuto dilematu bezesporu vyhne.Země rozkládající se na plošině ležící ve výšce 300 – 900 m.n.m má 77krát větší rozlohu než Kuba. Tato bratrská republika má tři různé druhy klimatu. Pěstují se zde téměř všechny potraviny. Nesužují ji tropické cyklony. Ve spojení s Argentinou by mohly být záchrannými kruhy pro národy Latinské Ameriky a Karibské oblasti včetně Mexika, i když by jim nikdy namohly poskytnout záruku bezpečnosti, protože jsou vydány na milost impériu, které takové spojení nepřipouští.

Písmo, jak vědí mnozí, je vyjadřovací nástroj, jemuž chybí rychlost, tón a mimika mluvené řeči, která nepoužívá znaků. Spotřebuje několikanásobek krátkého času, který máme k dispozici. Psaní má tu výhodu, že ho lze provozovat v jakoukoli denní a noční dobu, ale člověk neví, kdo ho bude číst, velmi málo lidí dokáže odolat pokušení z vylepšování napsaného, přidávání toho, co ještě neřekli a škrtání části toho, co řekli. Občas má člověk chut vše hodit do koše, protože před sebou nemá partnera do rozhovoru. Celý život jsem dělal to, že jsem sděloval myšlenky o událostech viděných z mého pohledu, z nejtemnější nevědomosti. Až do dneška, kdy mám víc času a možností pozorovat zločiny páchané na naší planetě a živočišném druhu.

Zvláště těm nejmladším revolucionářům doporučuji maximální náročnost a železnou disciplínu, bez mocenských ambicí, namyšlenosti či domýšlivosti. Vyvarovat se byrokratickým metodám a mechanismům. Neupadnout do jednoduchých hesel. Vidět v byrokratických postupech tu nejhorší překážku. Používat vědu a výpočetní techniku, aniž by upadali do nesrozumitelného technického žargonu specializovaných elit. Žízeň po vědění, vytrvalost, cvičení fyzické a také duševní.

V nové etapě, jíž prožíváme, neslouží kapitalismus ani jako nástroj. Je jako strom s prohnilými kořeny, z nichž raší jen nejhorší formy individualismu, korupce a nerovnosti. Ani těm, kdo mohou vyrábět, ale nevyrábějí, nebo vyrábějí málo, nelze nic darovat. Nechť je odměňována zásluha těch, kdo pracují svýma rukama nebo inteligencí.

Když jsme všeobecně rozšířili vysokoškolské studium, musíme všeobecně rozšířit prostou fyzickou práci, která pomáhá přinejmenším realizovat část z nekonečných investic, které všichni žádají, jako bychom měli obrovskou rezervu deviz a pracovních sil. Mějte se na pozoru zejména před těmi, kteří vymýšlejí pod jakoukoli záminkou státní podnik a poté zacházejí se snadnými zisky, jako by byli odjakživa kapitalisty, rozsévají egoismus a výsady.

Dokud si lidé všechny tyto skutečnosti neuvědomí, nemohou vyvíjet žádné snahy, aby impériu, jež Martí, jak říkával, viděl vznikat, neboť žil v jeho útrobách, „včas zabránili“ zničit budoucnost lidstva.

Být dialektický a tvořivý. Není jiné alternativy.

Poděkujme Bushovi za jeho roli jednoho ze Tří Králů, který navštívil místo, kde se narodil syn tesaře Josefa, pokud někdo zná přesné místo, kde ve skromných jesličkách přišel Ježíš Nazaretský na svět. Šéf impéria přináší tentokrát arabským zemím darem desítky miliard dolarů na nákup zbraní plynoucích z vojensko-průmyslového komplexu, a současně dva dolary na každého z těch, kdo je dodávají, aby vyzbrojili stát Izrael, kde podle agentury Spojených národů zabývající se touto otázku bylo 3,5 milionu Paůestinců připraveno o svá práva nebo z tohoto území vyhnáno.

Nástrojem, který vytrvale používá, je hrozba světu nukleární válkou. Jen on je schopen přinést takový tříkrálový dar.

Fidel Castro, 14. ledna 2008, 19.12 hod.

 

Písemný důkaz

Ve světě se stává mnoho důležitých událostí. Některé z nich mají souvislost s Kubou. Do naší země někdy přicházejí zprávy mnohem zajímavějsí než moje prosté zamyšlení, které má za cíl probudit svědomí.
Rozhovor Gerarda Hernándeze Nordela, jednoho z pěti hrdinů, s BBC, vysílaný včera televizí, na mne hluboce zapůsobil. Jak hluboce lidský myšlenkový obsah a brilantní vyjadřování, to může vzniknout pouze v mysli někoho, kdo 9 let trpěl nespravedlivým psychickým mučením. Prosíme, ať nás kulatý stůl informuje o historickém procesu spojeném s osudem nasich hrdinných vlastencu.
Mezitím v Brazílii tisk shání zprávy a informuje o cinnosti dvou boxeru, kterí v rozporu s normami opustili kubánskou delegaci.
Zpráva EFE, datovaná v Rio de Janeiru dne 3.8.2007 ríká:
"Po tom, co byli prekvapeni ve ctvrtek na morském pobrezí severne od Rio de Janeira, kde trávili nekolik dní s kubánským a nemeckým podnikatelem a tremi prostitutkami, boxeri byli brzo ráno odvezeni do hotelu a vyslýcháni agenty federální policie.
Rigondeaux a Lara byli zadrzeni ve ctvrtek v lázních Araruama agenty vojenské policie Ria de Janeira. Ve svých prohláseních federální policii oba boxeri rekli, ze litují a chtejí se vrátit na Kubu a ze prý byli obetmi podvod, byli dopováni podnikateli predtím nez byli odvezeni z Villa Panamericana. Atleti odmítli pomoc dvou advokátu, kterí se dostavili do sídla federální policie a chteli je zastupovat.
Nicméne, oba Kubánci byli videni na ruzných plázích na severu Rio de Janeira, jak absolutne volní si uzívali pohodlí pohostinství, zábavy s alkoholickými nápoji a zenami. Podle majitelu pohostinství z lázní Saquarema, dotazovaných casopisem O Globo, oba boxeri, spolu s kubánským a nemeckým podnikatelem, strávili nekolik dní v onom míste predtím, nez cestovali do Araruama ve spolecnosti trí prostitutek, najatých v Rio de Janeiru. "Oni jsou dobrí, jednali s námi jako bychom byly jejich prítelkyne a dokonce rekli, ze nás budou postrádat", rekla jedna z zen s tím, ze obdrzela 100 dolaru na den. Jsou to nepríjemné, ale dulezité detaily a nemohu pouzít jiná slova nez ta uzitá agenturou v její telegrafické informaci. Domnívám se, ze boxeri sami informovali o tom vsem své nejblizsí dospelé príbuzné.
Vcera, 6.8. dalsí telex stejné agentury potvrzoval:
Brazilská policie prohlásila, ze verí verzi dvou kubánských boxeru, deportovaných do jejich zeme po tom, co se ztratili behem Panamerických her v Rio de Janeiro, ze byli dopováni a obelháni dvema podnikateli, kterí je chteli odvézt do Nemecka.
Veríme tomu, co nám rekli a povazujeme jejich verzi za verohodnou a moznou, rekl dnes agenture EFE komisar federální policie, Felicio Latera, poverený vysetrováním.
Federální brazilská policie nevysetruje moznou dezerci dvou Kubáncu, nýbrz dva podnikatele, kterí se snazili je odvézt, rekl komisar.
Tentýz den a ve stejném telexu, agentura EFE informovala:
V rozhovoru pro jeden brazilský deník, nemecký podnikatel Ahmet Oner, zástupce ctyr kubánských boxeru, kterí jiz zustali v Nemecku pripustil, ze organizoval útek Rigondeauxe a Lary, za coz prý zaplatil kolem pul miliónu dolaru.
Nepochybujeme, ze federální policie uverila lítosti techto dvou atletu. Úkolem zmínené instituce bylo opatrit na kubánském konzulátu dokumenty, které naléhave zádali boxeri a vysvetlit co s nimi bylo behem 12 dní jejich neprítomnosti.
Pro naprostou vetsinu naseho lidu je nejdulezitejsí vedet, jaké bylo morální chování dvou atletu, které s velkými obetmi vychoval a formoval.
Podle mého názoru, nejvetsí zodpovednost má Erislandy Lara jako kapitán druzstva boxeru, který neplnil povinnosti a skoncil prímo v rukou zoldáku. Je mu 24 let a studuje na univerzite telesnou výchovu a sport. Tito dva boxeri ignorovali jaký vliv na jejich chování na úzké prátelské vztahy, které udrzovali se tremi boxery podplacenými ve Venezuele, i kdyz urcite nevedeli o indiskrétní upovídanosti majitele mafiánského podniku poté, co se nedostavili na vázení.
Pri rozhovoru s tiskem se oba atleti chovali vzpurne. Redaktor Granmy, Miguel Hernández, je cekal na letisti a hovoril s nimi. Byl rozcarován jejich odpovedmi. Chtel napsat presvedcivý clánek o jejich uprímnosti.
Julita Osendi, televizní reportérka, dobre informovaná o Panamerických hrách v Riu, je pozádala o setkání a snazila se je presvedcit, aby hovorili uprímne. Byli otevrenejsí a sdelili nekteré podrobnosti o svém sportovní neslýchaném dobrodruzství, nicméne výsledek byl stejný.
Pozádal jsem soudruha Fernándeze, viceprezidenta Rady ministru, který má na starosti organizace spadající pod INDER, aby mi poslal prepis rozhovoru redaktorky Osendi s Erislandy Larou a Guillermo Rigondeaux. Nespokojil jsem se s dojmem, bylo nutné analyzovat kazdou otázku a kazdou odpoved. Text zaujímá dvakrát více prostoru nez tato úvaha.
Pozádám Granmu, aby rozhovor publikovala na sportovní stránce, nebo jinde, aby existoval písemný záznam konverzace.
Mnoho chudých zemí nemá problémy s profesionalismem, ale také v nich mnoho osob umírá predcasne nebo trpí invaliditou pro nedostatek telesného cvicení. Touto tragedií trpí rovnez bohaté rozvinuté zeme v dusledku nedostatku svého shnilého systému a komercního zamerení svých lékarských sluzeb.
Atlet, který opustí svou delegaci je jako voják, který opoustí své soudruhy uprostred boje. Kuba má mnoho dobrých sportovcu, které nikomu neukradla. Lid se tesí z jejich krásných výsledku. Tvorí soucást jeho kultury, blahobytu a duchovního bohatství.
Revoluce splnila své slovo. Slíbila temto dvema atletum humánní zacházení, okamzité spojení s rodinou, umoznení prístupu k tisku, pokud ho budou zádat a pridelení rádného zamestnání v souladu s jejich znalostmi. Rovnez jsme zkontrolovali peclive jejich zdravotní stav, stejne pecujeme o vsechny obcany.
Z hlediska zásadní spravedlností bylo nutno je vyslechnout, poznat stupen jejich lítosti, kterou cítí za to, ze se zapletli do tak bolestivé epizody.
O této zálezitosti jsme dali nasemu lidu k dispozici vsechny informace, které jsme mohli shromázdit. Oni si uz prejí odjet za svými rodinami. Dospeli do  situace, ze uz nemají moznost vrátit se do kubánské reprezentace v tomto sportu.
Nicméne, my musíme pokracovat v boji. Prisel moment, kdy je nutno vytvorit seznam kubánských boxeru, kterí se zúcastní olympiády v Pekingu. Nejdríve pocestují do USA, kde se zúcastní svetového sampionátu, jednoho ze tri kvalifikacních závodu pro olympijské hry. Predstavte si mafiánské zraloky, kterí touzí po cerstvém mase.
Musíme je upozornit: netouzíme po tom, dodat jim ho az do domu. Kuba neobetuje ani trochu ze své cti a své ideje pro zlaté olympijské medaile. Nade vsím prevazuje morálka a vlastenectví jejích atletu. Víme, ze se v boxu zmenily rozmery ringu a rukavic, aby byla poskozena nase zeme, která v tomto sportu získává tolik medailí, ze bylo dosazeno, aby do olympiád byl zahrnut i profesionální box.
Sportovní autority analyzují vsechny mozné varianty, vcetne zmeny seznamu boxeru, ci nevyslat zádnou delegaci, nehlede na penalizaci, která by nás cekala. Studují rovnez budoucí strategii a taktiku.
Budeme pokracovat v nasí dusledné politice, bez ohledu na to, ze svet cím dál tím víc ovlivnuje profesionalismus jako v case Kida Chocolate - opravdového genia - kdy neexistovala medaile pro zdravý sport, ocenovalo se pouze rozdávání a prijímání ran bez jakékoliv ochrany. K oné dobe se nikdy nevrátíme.
Zdravý sport je neslucitelný s konzumním zpusobem zivota a plýtváním, coz jsou koreny soucasné nevratné ekonomické a sociální krize v globálním svete.
Fidel Castro Ruz
7-8-2007
8.25 PM

Světová tyranie


Fidel Castro, Zamyslení - Z čeho vzešel stroj na zabíjení

Ti, kdo stáli u zrodu amerického národa, si nepředstavovali, že to, co proklamují, v sobě, stejně jako jakákoli jiná historická společnost, nese zárodky své vlastní transformace.
Atraktivní Deklarace nezávislosti z roku 1776, která minulou stredu oslavila 231 let, proklamovala cosi, co mnohé z nás tak ci onak zaujalo: "Konstatujeme jako zjevnou pravdu, ze vsichni lidé se rodí navzájem si rovni, ze je Stvoritel vsechny nadal urcitými nezadatelnými právy, mezi nez patrí zivot, svoboda a dosazení stestí, ze k zajistení techto práv jsou lidmi ustavovány vlády, jejichz oprávnené pravomoci vyplývají ze souhlasu tech, jimz je vládnuto, ze vzdy kdyz má nejaká forma vlády tendenci tyto cíle znicit, má lid právo ji reformovat, nebo odstranit a ustavit novou vládu, jez by vycházela z uvedených principu a své pravomoci usporádala takovým zpusobem, který podle jejího mínení nejlépe zarucí jeho jistoty a stestí".
Byl to produkt vlivu nejlepsích myslitelu a filosofu Evropy deptané feudalismem, výsadami aristokracie a absolutními monarchiemi.
Jean Jacques Rousseau tvrdil ve své slavné Spolecenské smlouve: "Ani ten nejsilnejsí není nikdy dostatecne silný, aby byl pánem, pokud sílu nepromení v právo a poslusnost v povinnost" (...) "Síla je fyzická moc. Nevidím, jaké mravní zásady by mohly vzejít z jejího pusobení. Ustoupit síle je aktem nutnosti, nikoli vule". (...) "Vzdát se svobody znamená vzdát se clovecenství, práv lidstva, dokonce i jeho povinností. Pro toho, kdo se vzdá vseho, neexistuje zádná myslitelná náhrada".
V onech 13 koloniích, které získaly nezávislost, existovaly nadále formy otroctví stejne kruté, jako za dávných casu. Muzové a zeny byli prodáváni na verejných burzách. Rodící se národ vznikal s vlastním nábozenstvím a kulturou. Jiskrou, jez zazehla vzpouru, se staly dane uvalené na caj.
Otroci vsak zustali na onech nekonecných plochách otroky jeste témer 100 let a jejich potomci v sobe nesou stigmata (otroctví) i dve století poté. Existovala zde domorodá spolecenství legitimních puvodních obyvatel, lesy, vody, jezera, milionová stáda bizonu, puvodní zivocisné a rostlinné druhy, hojnost ruznorodých potravin. Fosilní paliva ani nesmírné plýtvání energiemi soucasných spolecností nebylo (jeste) známo
Sama deklarace principu, pokud by byla vydána v zemích z oblasti Saharské pouste, by nedala vzniknout ráji pro evropské pristehovalce. Dnes je nutné hovorit o pristehovalcích z chudých zemí, kterí kazdorocne po milionech prekracují nebo se pokousejí prekrocit hranice Spojených státu, aby nalezli práci, a kterí nemají ani právo na otcovství svých detí, pokud se narodily na americkém území.
Philadelfská deklarace byla napsána v dobe, kdy existovaly jen malé tiskárny a dopisy putovaly z jedné zeme do druhé celé mesíce. Lidi, kterí umeli císt a psát, byste spocítali na prstech jedné ruky. Dnes dojde obraz, slovo, myslenka ve zlomcích sekund z jednoho konce globalizované planety na druhý. V myslích se vytvárejí podmínené reflexy. Nelze mluvit o právu na uzívání, nýbrz na zneuzívání svobody projevu a o masovém odcizování. Na druhé strane muze kdokoli s malým elektronickým prístrojem svetu sdelovat své myslenky i bez svolení nejaké Konstituce. Bitva je vedena idejemi, bud jak bud - masou pravd proti mase lzí. Pravdy nepotrebují komercní reklamu. S Philadelphskou deklací a Spolecenskou smlouvou Jeana Jacquesa Rousseaua by nikdo nemohl nesouhlasit. Oba dokumenty obhajují právo na boj proti etablované svetové tyranii.
Muzeme zavírat oci pred loupeznými válkami a jatkami, do nichz jsou zavlékány chudé národy tvorící tri ctvrtiny lidstva? Ne! Pro soucasný svet a pro systém, který se nedokáze udrzet jiným zpusobem, jsou príznacné. Lidský rod je za obrovskou politickou, ekonomickou a vedeckou cenu veden k okraji propasti.
Nemám v úmyslu, opakovat zde teze pojednané v jiných úvahách. Mým cílem je ukázat na prostých skutecnostech obrovskou míru pokrytectví a naprostý nedostatek etiky charakterizující jiz svou podstatou chaotické ciny vlády Spojených státu, .
V zamyslení nazvaném "Stroj na zabíjení" a otisteném minulou nedeli jsem rekl, ze o pokusu otrávit mne s pomocí kubánského vládního cinitele, který mel prístup do mé kanceláre, jsme se dozvedeli z jednoho z posledních odtajnených dokumentu CIA. Byl to clovek, o nemz jsem musel hledat informace, protoze jsem nemel po ruce potrebné podklady. Fakticky jsem se omluvil, pokud zraním city nekoho z potomku, at jiz byl ten clovek vinen ci nikoli. Poté jsem pokracoval v rozboru dalsích významných aspektu odhalených CIA.
V prvním období po revoluci jsem témer denne navstevoval práve zalozený Národní úrad pro agrární reformu (INRA), který se nacházel v místech dnesního Ministerstva Revolucních ozbrojených sil. Dosud nebyl k dispozici Palác revoluce, tehdy jeste Justicní palác, jehoz výstavba byla pro svrzený rezim výnosným obchodem. Hlavní zisk spocíval ve zvýsení hodnoty pozemku, z nichz byly vystehovány tisíce lidí, které jsem jeste pred Batistovým státním prevratem jako cerstvý absolvent práv po celé mesíce bezplatne hájil. Totéz se odehrávalo kolem dalsích, mnohy nedokoncených luxusních staveb.
V kancelárích INRA jsem 4. brezna 1960 slysel ohlusující explozi (lodi) La Coubre a sledoval tmavý sloup dýmu stoupající nad havanským prístavem. Na mysli mi rychle vytanula myslenka na lod nalozenou protitankovými i beznými granáty, které mohly být vrhány puskami FAL nakoupenými v Belgii, zemi, jez rozhodne nemohla být podezírána z komunismu. Okamzite jsem sebehl dolu a vydal se na místo. Cestou jsem vzhledem k poulicnímu ruchu a vibracím nezaznamenal druhý z výbuchu. Pres 100 lidí zemrelo a desítky jich byly zmrzaceny. Behem smutecního aktu za obeti se spontánne zrodilo zvolání: "Vlast nebo smrt!"
Je známo, ze vse bylo dopodrobna naplánováno CIA jiz od nalodení v prístavu. Lod se zastavila v prístavech Le Havre, Hamburg a Antverpy. V posledním, belgickém prístavu byly nalozeny granáty. Pri explozi zemrela i rada francouzských clenu posádky.
Proc se ve jménu svobody informací neodtajní jediný dokument, který by nám rekl, jak zpusobila CIA pred témer pul stoletím výbuch lodi La Coubre a prerusila dodávky belgických zbraní, které byly, jak pripustila sama CIA 14. cervna 1960 pro Spojené státy zdrojem velmi vázných obav?
Cím jsem se v horecných casech pred invazí na Girónu zabýval já?
První velká cistka v Escambrayi probehla v mesících na prelomu roku 1960 a 1961. Zúcastnilo se jí pres 50 tisíc muzu, vesmes z bývalých provincií Havana a Las Villas.
Proud zbraní priplouval na lodích z SSSR, které pri príjezdu do prístavu nevybuchovaly. Bylo marné, pokouset se je nakoupit jinde a odstranit tak záminku, kterou Spojené státy pouzily k agresi proti Guatemale, jez stála tuto zemi v prubehu casu, secteme-li zabité a zmizelé, pres sto tisíc zivotu.
V Ceskoslovensku jsme nakoupili lehké zbrane a radu dvouhlavnových protiletadlových del ráze 20 mm. Tanky s hlavnemi ráze 85 mm, obrnené delostrelectvo ráze 100, protitanková dela ráze 75, mozdíre, houfnice a dela velkých rází az do 122mm a lehké i tezké protiletadlové zbrane pricházely prímo ze SSSR.
Výcvik personálu v  zacházení s temito zbranemi by tradicními metodami trval nejméne rok. Proveden byl behem nekolika týdnu. Tomuto zásadnímu úkolu jsme dva roky po vítezství revoluce venovali prakticky sto procent casu.
Vedeli jsme, ze nám hrozí útok, ale ne kdy a jak k nemu dojde. Vsechny eventuální prístupocé cety byly bráneny nebo strezeny. Velitelé na svých místech: Raúl v Oriente, Almeida v centrálních oblastech a Che v Pinar del Río. Mé velitelské stanoviste bylo v metropoli - upravená stará burzoazní vila na dolním toku reky Almendares, na pravém brehu blízko místa, kde ústí do more.
15.dubna 1961, uz za svetla, mi tam od casných ranních hodin chodily zprávy z Oriente, kam dorazila z jihu Spojených státu lod pod velením Nina Díaze se skupinou kontrarevolucionáru na palube oblecených do olivove zelených uniforem podobných tem nasim s úkolem vylodit se v oblasti Baracoa. Slo o klamný manévr, který mel odvést pozornost od presného místa hlavního útoku a vyvolat co nejvetsí zmatek. Lod jiz byla na dostrel protitakových del a cekala na vylodení, k nemuz nakonec nedoslo.
Informovali mne také, ze 14. v noci explodovala pri pruzkumném letu nad oblastí mozného vylodení jedna z výcvikových tryskových stíhacek schopných bojového nasazení. Bezpochyby slo o americkou akci z námorní základny Guantanamo nebo jiného místa na mori ci ze vzduchu. Radary schopné presne zjistit, co se stalo, nebyly. Zahynul pritom vynikající pilot-revolucionár Orestes Acosta.
Ze zmíneného velitelského stanoviste jsem mel moznost videt B-26ky prelétávající tesne nad námi a slyset první rakety odpálené necekane na nase mladé delostrelce, kterí prodelávali ve velkém poctu výcvik na letecké základne v Ciudad Libertad. Odpoved techto statecných muzu byla témer okamzitá.
Nemám vsak nejmensí pochybnost, ze Juan Orta byl zrádce. Príslusné údaje o jeho zivote a chování jsou tam, kde mají být. V archívech Státní bezpecnosti, která vznikla v onech letech pod kartácovou palbou neprítele. Pro tuto cinnost byli vybíráni politicky nejuvedomelejsí lidé.
Orta dostal otrávené tablety, jak to Maheuovi navrhli Giancana a Santos Trafficante. Maheuv rozhovor s Rosellim, který mel hrát úlohu spojky s organizovným zlocinem, se odehrál 14. zárí 1960, celé mesíce pred Kennedyho zvolením a jeho nástupem do úradu.
Zrádce Orta nemel zádné mimorádné zásluhy. Udrzoval jsem s ním korespondenci, kdyz jsme usilovali o podporu emigrantu a exulantu ve Spojených státech. Byl cenen pro svou zjevnou kvalifikaci a úsluznost. K ní mel zvlástní vlohy. Po vítezství revoluce mel v urcitém významném období ke mne casto prístup. S ohledem na jeho tehdejsí moznosti verili, ze muze vhodit jed do mé coly nebo pomerancového dzusu.
Od organizovaného zlocinu dostal peníze za údajnou pomoc pri znovuotevrení kasín, s nímz vsak nemel nic spolecného. To rozhodnutí jsme prijali my. Urrutiuv nekonzultovaný a kolektivne neprojednaný príkaz k jejich uzavrení totiz vytvárel chaos a vyvolával protesty tisícu pracovníku turistického a obchodního sektoru v dobe velmi vysoké nezamestnanosti.
Nejaký cas poté byla kasína revolucí zavrena definitivne.
V dobe, kdy mu predali jed, se situace oproti prvnímu období zcela zmenila. Prílezitostí, kdy byl Orta se mnou, bylo velmi málo. Byl jsem zcela vytízen jiz zmínenými aktivitami.
Aniz se komukoli slovem zmínil o neprátelských plánech, uchýlil se Orta 13. dubna 1961, dva dny pred útokem na nase letecké základny, na venezuelské velvyslanectví, které dal Rómulo Betancourt plne do sluzeb Washingtonu. Cetným kontrarevolucionárum, kterí tam vyhledali azyl, nebylo udeleno povolení k odjezdu, dokud nepolevily brutální ozbrojené útoky Spojených státu proti Kube.
Jiz v Mexiku jsme se museli vyrovnat se zradou Rafaela del Pino Siero, který pár dnu pred nasím odjezdem na Kubu, jehoz datum neznal, dezertoval a za 30 tisíc dolaru prodal Batistovi dulezité tajné informace týkající se cásti zbraní a lodi, která nás mela odvézt na Kubu. S rafinovanou lstivostí rozdelil své informace tak, aby získal duveru a pojistil si splnení jednotlivých slibu. Nejprve dostal nekolik tisíc dolaru za prozrazení dvou skrýsí se zbranemi, o nichz vedel. Týden poté vyzradil to nejdulezitejsí: plavidlo, které nás melo vézt na Kubu, a místo nalodení. Vsichni jsme meli být zajati spolu se zbytkem zbraní, avsak napred zádal vyplacení celé cástky v hotovosti. Urcite mu radil nejaký americký expert.
Pres tuto zradu jsme odpluli z Mexika na jachte "Granma" v plánovaném termínu. Nekterí z lidí, kterí nás podporovali, byli presvedceni, ze by nás Pino nikdo nezradil, ze jeho dezerce byla jen dusledkem nechuti k výcviku a disciplíne, které jsem od nej pozadoval. Nereknu, jak jsem se dozvedel o operaci zosnované mezi ním a Batistou, avsak vedel jsem o ní presne a prijali jsme potrebné kroky, abychom ochránili lidi a zbrane cestou do místa odjezdu v Tuxpanu. Ta cenná informace nestála ani cent.
Po skoncení poslední ofenzívy tyranie v Siere Maestre jsme se museli stejne tak vyrovnat s troufalými úskoky Evarista Venerea, agenta rezimu, který se k nám pokusil infiltrovat v Mexiku pod maskou revolucionáre. Pusobil jako spojka tajné police té zeme, velmi represivního orgánu, kterému poslouzil jako poradce pri výslechu Candida Gonzáleze, jemuz pro tu chvíli zavázali oci. To byl jeden z mála soudruhu, kterí rídili vuz, v nemz jsem se tam pohyboval, hrdina, který byl zabit po (nasem) vylodení.
Evaristo se poté vrátil na Kubu. Mel za úkol zavrazdit mne, kdyz nase síly postupovaly smerem na Santiago de Cuba, Holguín, Las Villas a dál na západ zeme. Dopodrobna to bylo odhaleno po zajistení archivu Vojenské tajné sluzby. Vse je zdokumentováno.
Prezil jsem nnohé plány na mé zavrazdení. Jen náhoda a zvyk peclive sledovat kazdý detail umoznily prezít pletichy Eutimia Guerry v prvních a nejdramatictejsích dnech v Siere Maestre vsem, kdo byli pozdeji známi jako velitelé vítezné revoluce - Camilovi, Che Guevarovi, Raúlovi, Almeidovi, Guillermovi. Mohli jsme zemrít, byli jsme na krok od vyhlazení, absurdne obklíceni v nezabezpeceném tábore, kam jsme byli zavedeni zrádcem. Krátký stret nás stál bolestnou ztrátu mladého cukrovarnického delníka, cernocha, skvelého a aktivního bojovníka Julia Zenóna Acosty, který sel o nekolik kroku vepredu a padl po mém boku. Jiní toto smrtelné nebezpecí prezili a padli v bojích pozdeji, jako Ciro Frías, skvelý soudruh a nadejný velitel, clen Druhé fronty - v Imíasu. Ciro Redondo, který urputne pronásledoval neprítele se silami Che Guevarovy kolony - v Marverde. Nebo Julito Díaz, který zatímco bez ustání pálil z kulomitu ráze 30, padl pár kroku od naseho velitelského stanoviste pri útoku na El Uvero.
Dobre ukryti jsme cekali na neprítele, o jehoz pohybech plánovaných na ten den jsme se dozvedeli. Nase pozornost polevila jen na nekolik minut s príchodem dvou clenu skupiny, které jsme nekolik hodin pred rozhodnutím o svém presunu vyslali na výzvedy a oni se vrátili bez jakýchkoli informací.
Eutimio vedl neprítele oblecený v bílé kosili guayabere, která byla v lese v Alto de Espinosa, kde jsme cekali, jediná videt. Batista mel pripravenou zprávu o jisté likvidaci skupiny a sezvaný tisk. Z premíry duverivosti jsme fakticky podcenili neprítele vyuzívajícího lidské slabosti. V té chvíli nás bylo asi 22 dobre ukrytých a ostrílených chlapu. Ramiro se zotavoval ze zranení nohy daleko od nás.
Jen díky nasemu presunu na poslední chvíli se kolona více nez 300 vojáku postupujících v zástupu rozervaným a zalesneným terénem vyhnula ostrému stretu.
Jak fungovala ona masinerie proti revoluci na Kube?
Jiz v dubnu 1959 jsem na pozvání washingtonského Tiskového klubu navstívil Spojené státy. Nixon se urácil prijmout mne ve své soukromé pracovne. Pozdeji rekne, ze jsem byl ignorant v ekonomických zálezitostech.
Byl jsem si své neznalosti tak vedom, ze jsem se zapsal na tri vysokoskolské obory, abych získal stipendium, které by mi umoznilo studovat ekonomii na Harvardu. Za sebou jsem uz mel vsechny predmety z oboru práva, diplomatického práva a spolecenských ved, vcetne zkousek. Chybely mi zkousky jen ze dvou predmetu: cejin sociálních ucení a dejin politických ucení, ale mel jsem je peclive nastudované. V tom roce o to zádný jiný zák neusiloval. Cesta byla otevrená, avsak události na Kube se valily prílis rychle a já jsem pochopil, ze na stipendium a studium ekonomie není vhodná doba.
Harvard jsem navstívil koncem roku 1948. Po návratu do New Yorku jsem si koupil vydání Kapitálu v anglictine, abych mohl studovat toto významné Marxovo dílo a soucasne se zdokonalovat v anglictine. Nebyl jsem ilegálním clenem komunistické strany, jak se Nixon se svým prohnaným a slídivým pohledem domníval. Pokud mohu neco s jistotou tvrdit a objevil jsem to na univerzite, pak to, ze jsem byl nejprve utopickým komunistou a poté radiálním socialistou na základe svých vlastních analýz a studií a byl jsem pripraven bojovat za pomoci vhodné strategie a taktiky.
Má jediná zábrana pri rozhovoru s Nixonem spocívala v odporu k tomu, predestrít uprímne své myslenky viceprezidentovi a pravdepodobne budoucímu prezidentovi Spojených státu, expertovi na ekonomické teorie a imperiální metody vlády, v nez jsem jiz dávno neveril.
Co bylo podstatou onoho setkání, jez trvalo hodiny, jak uvádí autor odtajneného zápisu? Mám k dispozici jen vzpomínku na to, co se odehrálo. Z memoranda vybírám pasáze, které podle mého mínení nejlépe vystihují Nixonovo myslení.
"Castro mel zvláste obavy, zda nepopudil senátora Smatherse svými komentári na jeho adresu. Na zacátku rozhovoru jsem ho ujistil, ze "Meet the Press" je jedním z nejobtíznejsích poradu, jichz se muze verejný cinitel zúcastnit, a ze si vedl mimorádne dobre, zvláste s ohledem na skutecnost, ze mel odvahu mluvit anglicky bez tlumocníka".
"Rovnez bylo zrejmé, ze pokud jde o jeho návstevu Spojených státu, jeho hlavním zájmem ´není dosáhnout zmeny v kvóte na cukr, ani dostat vládní úver, nýbrz získat podporu americké verejnosti pro svou politiku´.
"Pri hodnocení toho, jakým druhem lídra by z dlouhodobého pohledu byl, mi nedelala nejvetsí starost jeho naivita ve vztahu ke komunismu a zjevné nepochopení nejelementárnejsíéch ekonomických principu, nýbrz jeho témer otrocké podrízení se vetsinovému mínení - tedy hlasu plebsu. To byl duvod, proc jsem se snazil, jak jsem mohl nejvíce zduraznovat, ze ackoli má velký vudcovský dar, zodpovedností lídra není vzdy poslouchat verejné mínení, nýbrz pomáhat ho nasmerovat správným smerem, nedávat lidu to, co si v okamzicích emocionálního vypetí myslí, ze si preje, nýbrz dosáhnout toho, aby si lid prál to, co mu príslusí".
"Kdyz jsem mel slovo, pokousel jsem se zduraznit fakt, ze ac veríme ve vládu vetsiny, muze i vetsina být tyranská a existují urcitá individuální práva, která by vetsina nikdy nemela mít právo znicit".
"Uprímne receno si nemyslím, ze jsem u neho dosáhl velkého efektu, avsak vyslechl mne a zdál se prístupný. Snazil jsem se mu priblízit myslenku, ze jeho místo v historii bude urceno statecností a státnickými schopnostmi, jez prokáze v techto chvílích. Zduraznoval jsem, ze nejsnadnejsí je, být ve vleku plebsu, avsak ze pro lid a samozrejme také pro neho samotného by z dlouhodobejsího hlediska bylo lepsí, delat to, co je správné. Jak jsem jiz rekl, byl neuveritelne naivní, pokud jde o komunistickou hrozbu a podle vseho se naprosto neobával, ze by komunisté mohli nakonec prijít na Kube k moci."
"V nasich hovorech o komunismu jsem se mu znovu snazil predestrít argumenty ve svetle jeho vlastního zájmu a ukázat, ze revoluce, kterou vedl, by se mohla zvrtnout v jeho neprospech a v neprospech kubánského lidu, pokud neudrzí situaci pod kontrolou a nepojistí se, ze se komunisté nedostanou do vlivných a mocenských pozic. Nemyslím, ze jsem v tomto smyslu u neho moc dosáhl".
"Pokud hovoril o otázkách jako svoboda slova, tisku a vyznání, jeho hlavní starostí zjevne bylo uplatnování programu hospodárského rozvoje. Stále znova opakoval, ze clovek pracující na trtinových plantázích tri mesíce v roce, který má zbytek roku hlad, chce práci, neco k jídlu, dum a nejaké oblecení".
"Soudil, ze je velká hloupost, aby Spojené státy dodávaly zbrane Kube nebo jakékoli jiné karibské zemi. Dodal: ´Vsichni vedí, ze pokud by vypukla svetová válka, nase zeme se na obrane této polokoule nebudou podílet. Zbrane, které vlády na této polokouli dostávají, jsou pouzívány jen k represi vuci lidu, stejne jako to udelal Batista, aby skoncoval s revolucí. Bylo by mnohem lepsí peníze, jez zemím v Latinské Americe dáváte na zbrane, vynakládat na kapitálové investice´. Musím priznat, ze v podstate jsem v jeho argumentech stezí nasel duvody k nesouhlasu."
"Dlouze jsme hovorili o cestách, jimiz by Kuba mohla získat investicní kapitál potrebný ke svému hospodárskému rozvoji. Zduraznoval, ze to, co Kuba potrebuje nejvíce a oc on usiluje, není soukromý kapitál, nýbrz vládní kapitál".
Mel jsem na mysli kapitál kubánské vlády.
Sám Nixon pripoustí, ze jsem vládu Spojených státu nikdy nezádal o (financní) prostredky. Ne zcela správne mne pochopil a rekl:
"...ze kapitál vlády je limitovaný vzhledem k mnozství pozadavku a rozpoctovým problémum, s nimiz zápasí."
Evidentne jsem vec uvedl na pravou míru, protoze v memorandu hned nato uvádí:
"...ze vsechny zeme Ameriky a sveta usilují o získání kapitálu, ale do zeme, u níz by existovaly znacné obavy, ze by mohla uplatnovat politiku diskriminující soukromé podnikání, by peníze nesly".
"Opet nemyslím, ze bych v tomto bodu dosáhl neceho podstatného".
"Velmi taktne jsem se pokusil Castrovi naznacit, ze Munoz Marín odvedl v Portoriku vynikající práci v oblasti získávání soukromého kapitálu a celkove zvysování zivotní úrovne tamního lidu a ze Castro by mohl velmi snadno vyslat do Portorika jednoho ze svých hlavních poradcu pro ekonomiku, aby si s Munozem Marínem pohovoril. Tímto námetem nebyl prílis nadsen a rekl, ze kubánský lid je ´velmi nacionalisticky zalozený´ a byl by podezíravý vuci jakémukoli programu iniciovanému v zemi, která je povazována za ´kolonii´ Spojených státu".
"Prikláním se k myslence, ze skutecný duvod jeho postoje je proste ten, ze nesouhlasí s pevným postojem Munoze jako obhájce soukromého podnikání a nestojí o rady, které by ho mohly odvést od jeho zámeru nasmerovat Kubu k více socialistické ekonomice."
"Ve Spojených státech by se nemelo tolik mluvit o jejich obavách z toho, co mohou komunisté udelat na Kube nebo v nejaké jiné zemi Latinské Ameriky, Asie nebo Afriky".
"Pokusil jsem se uvést nás postoj ke komunismu do souvislostí poukazem na fakt, ze komunismus je necím víc nez pouhou teorií a ze jeho agenti pracují nebezpecne efektivne pri prebírání moci a zavádení diktatur."
"Je treba zduraznit, ze nevznesl zádný dotaz ohledne kvóty na cukr a ani se konkrétne nezmínil o ekonomické pomoci."
"Mé hodnocení jeho osoby je svým zpusobem ambivalentní. Cím si muzeme být jistí je, ze má ony nedefinovatelné kvality, které delají z muzu vudce. At si o nem myslíme cokoli, bude významným faktorem v rozvoji Kuby a dost mozná v zálezitostech Latinské Ameriky vubec. Zdá se uprímný, ale je bud neuveritelne naivní, co se komunismu dotýká, nebo mu komunisté delají porucníky."
"Protoze vsak má jiz zminované vudcovské schopnosti, jediné, co bychom mohli udelat, je, alespon se pokusit ho nasmerovat správným smerem".
Tak koncí duverné memorandum Bílému domu.
Kdyz Nixon spustil, nikdo ho nezastavil. Mel ve zvyku poucovat latinskoamerické státníky. Nenosil si poznámky k vecem, o nichz hodlal mluvit, ani si nepoznamenával, co ríká. Odpovídal na otázky, které mu nikdo nepolozil. Zarazoval témata jen na základe predem utvoreného názoru na svého partnera. Ani zák základní skoly neceká tolik prednásek o demokracii, antikomunismu a dalsích aspektech umení vládnout najednou. Byl fanatickým zastáncem rozvinutého kapitalismu a jeho prirozené nadvlády nad svetem. Systém idealizoval. Nedokázal si predstavit nic jiného, neexistovala sebemensí moznost komunikace s ním.
Jatka zapocala s Eisenhowerovou a Nixonovou administrativou. Nedá se vysvetlit, proc Kissinger zvolal doslova, ze "kdyby se zjistilo, ze napr. generální prokurátor Robert Kennedy osobne rídil zavrazední Fidela Castra, tekla by krev". Krev tekla i predtím. Dalsí administrativy, az na výjimky, proste pokracovaly ve stejné politice.
V memorandu z 11.prosince 1959 nácelník divize CIA pro západní polokouli J.C.King rekl doslova: "Detailne analyzovat moznost odstranení Fidela Castra (...) Mnozí dobre informovaní soudí, ze Fidelovo zmizení by velcie urychlilo pád vlády..."
Jak priznala CIA a Churchuv senátní výbor v roce 1975, plány na vrazdu vznikly v roce 1960, kdyz byl úkol znicit kubánskou revoluci zakotven v prezidentském programu z brezna toho roku. Memorandu vypracované J.C.Kingem bylo predlozeno generálnímu rediteli CIA Allenu Dullesovi s poznámkou, ze se výslovne zádá schválení techto a dalsích opatrení. Vsechna byla odsouhlasena a príznive prijata, zejména pak návrh na vrazdu, jak vyplývá z následující poznámky na dokumentu podepsané Allenem Dullesem a datované následujícího dne, 12. prosince: "Doporucení uvedené v odstavci 3 se schvaluje".
V projektu knihy obsahující  podrobnou analýzu odtajnených dokumentu, vypracovaném Pedrem Alvarezem-Tabiem, reditelem kanceláre pro historické otázky pri Státní rade, se uvádí, ze "do roku 1993 odhalily a zneskodnily orgány kubánské Státní bezpecnosti celkem 627 spiknutí usilujících o zivot nejvyssího predstavitele, Fidela Castra. Toto císlo zahrnuje jak plány, které dospely do urcité konkrétní fáze realizace, jako ty, které byly zneskodneny v první etape, tak dalsí pokusy, které byly ruznými cestami a z ruzných duvodu verejne odhaleny v samotných Spojených státech. Zahrnut není urcitý pocet prípadu, které nemohly být overeny, nebot k dispozici bylo pouze svedectví nekterého z úcastníku, a prirozene ani plány datující se po roce 1993."
Ze zprávy plukovníka Jacka Hawkinse, paravojenského velitele CIA v dobe príprav invaze v Zátoce sviní vyplývá, ze "paravojenský stáb studoval moznost zformovat významnejsí údernou sílu, nez malou, plánovanou puvodne".
"Uvazovalo se o tom, ze po rozvinucí efektivní cinnosti odboje vcetne aktivních partyzánských skupin se tyto síly vylodí na Kube. Je treba uvést, ze partyzánské oddíly v té dobe úspesne operovaly v Escambrayi. Pocítalo se s tím, ze po celkovém rozsírení akcí (domácího) odboje uspísí výsadek úderných jednotek vseobecné povstání a v Castrových ozbrojených slozkách se rozmuze dezerce, coz by mohlo znacne prispet k jeho svrzení".
"Koncepce nasazení obojzivelných a výsadkových sil byla projednávána na poradách speciální skupiny v prubehu listopadu a prosince 1960. Trebaze skupina neprijala definitivní rozhodnutí o pouzití techto sil, na druhé strane nic nenamítala proti jejich dalsí príprave k prípadnému nasazení. Prezident Eisenhower byl o této myslence informován koncem listopadu onoho roku zástupcem CIA. Prezident projevil prání, aby se energicky pokracovalo ve vsech jiz probíhajících aktivitách".
Jak informoval Hawkins o "výsledcích programu tajných operací proti Kube od zárí 1960 do dubna 1961"?
Takto:
"a. Vysazení paravojenských agentu. V cílové zemi bylo vysazeno sedmdesát vycvicených parvojenských agentu vcetne 19 radistu. 17 radistu navázalo spojení s ústredím v CIA. Nekterí vsak byli pozdeji dopadeni nebo o své vybavení prisli."
"b. Letecké zásobovací.operace. Tyto operace nebyly úspesné. Z 27 pokusu dosáhly kýzeného výsledku pouze 4 mise. Brzy se ukázalo, ze kubánstí piloti pro tento typ operací nemají potrebné schopnosti. Speciální skupina odmítla dát souhlas k najmutí amerických pilotu na tyto mise, byt bylo povoleno najmout piloty pro prílezitostné nasazení".
"c. Námorní zásobovací operace. Tyto operace zaznamenaly znacnou úspesnost. Plavidla na trase Miami - Kuba dodala pres 40 t zbraní, výbusnin a vojenského materiálu a vysadila a vyzvedla velký pocet infiltrovaných. Nekteré z dodaných zbraní byly pouzity k cástecnému vyzbrojení 400 partyzánu operujících pomerne dlouhou dobu v Escambrayi v provincii Las Villas. Vetsina sabotází spáchaných v Havane a na jiných místech byla proveden pomocí materiálu dodaného touto cestou."
"d. Rozvinutí partyzánské cinnosti. Agentum infiltrovaným na Kube se podarilo vybudovat rozsáhnou ilegální organizaci s pusobností od Havany az po ostatní provincie. Avsak pouze v Escambrayi byly partyzánské akce skutecne efektivní. Odhaduje se, ze zde 600 az 1000 spatne vyzbrojených partyzánu organizovaných ve skupinách o 50 - 200 muzích úspesne operovalo déle nez 6 mesícu. Koordinátor akcí v Escambrayi vycvicený CIA vstoupil na Kubu ilegálne a podarilo se mu dostat do oblasti, kde pusobila guerilla, avsak bezprostrdne nato byl zajat a rychle popraven. Dalsí malé partyzánské skupiny operovaly prílezitostne v provinciích Pinar del Río a Oriente, avsak nezaznamenaly významné úspechy. Agenti informovali, ze ve vsech provinciích je velký pocet muzu bez výzbroje, avsak pokud by meli zbrane, byli by ochotni se zapojit do partyzánských akcí."
"e. Sabotáze
(1) V období od ríjna 1960 do 15. dubna 1961 probíhaly sabotázní akce takto:
(a) Pri 800 pozárech bylo zniceno cca 300 000 t cukrové trtiny.
(b) Bylo zalozeno dalsích cca 150 pozáru, mimo jiné 42 tabákových skladist, 2 papíren, 1 rafinerie cukru, 2 mlékáren, 4 skladist a 21 domu komunistu.
(c) Bylo provedeno kolem 110 útoku dynamitem na kanceláre komunistické strany, elektrárnu v Havane, 2 skladiste, vlakové nádrazí, autobusové nádrazí, ubytovny milicí a zeleznicní trati ad.
(d) V provincii Havana bylo polozeno na 200 nálozí.
(e) Bylo vykolejeno 6 vlaku, znicena 1 stanice a mikrovlnné kabely a velké mnozství elektrických transformátoru.
(f) Komando provedlo prekvapivý útok z more na Santiago a cca na týden vyradilo z provozu rafinerii.
Potud Hawkinsovy informace. Kazdý pochopí, ze 200 bomb v hlavní provincii rozvojové zeme, která zila z monokulturne pestované trtiny, polootrocké práce a kvót na cukr, jehoz byla témer dve století bezpecným dodavatelem, a jejíz puda a cukrovary s nejvetsí produkcí byly majetkem velkých amerických podniku, bylo brutálním cinem tyranie proti kubánskému lidu. K tomu je treba pripocítat ostatní spáchané ciny.
Více uz nereknu. Pro dnesek to stací.
Fidel Castro Ruz, 7. cervence 2007, 15.00 hod.

Tvrdé a evidentní skutečnosti.

Dal jsem prednost tomuto tématu pred jinými pro jeho dulezitost.
Nebudu popírat, ze výsady moci, at reálné, relativní nebo fiktivní, vytvárejí tlak na obcany, kterí byli od nepameti v tomto duchu vychováváni.
K tomu, co si dnes myslím o vztahu k moci jsem nedospel za krátkou chvilku, nýbrz dlouhodobou úvahou, a soudím, ze se jedná o správný záver. Skromný prínos nasí revoluce pripisuji tomu, ze jsme nikdy pred výzvami neuhýbali, navzdory tvrdé realite, kterou nám vnutila brutální blokáda impéria.
31. cervence ve svém zamyslení jsem hovoril o tom, co pro mne znamenal jeden rok venovaný shromazdování informací a hlubokému zamyslení nad základními zivotními problémy, které v soucasnosti více nez kdy jindy ohrozují nás rod.
24. cervence, publikovala ruská agentura Ria Novosti tuto informaci:
"Generál Leonid Ivasov, expert v otázkách obrany, se vyjádril, ze hlavní nástroj severoamerické politiky je ekonomický, financní, technologický a vojenský diktát.
Jeho aplikací se snazí USA zajistit si svetovou nadvládu. Jejich národní bezpecnostní strategie urcuje výslovne nutnost zarucit trvalý prístup, to znamená, kontrolu nad nejvýznamnejsími oblastmi planety, strategickým spojením a prírodním bohatstvím. Je to strategie posvecená formou zákona, coz nás vede k záveru, ze USA ocekávají v budoucnosti jeste silnejsí konflikty s Ruskem, Cínou a Indií.
Washington se snazí vybudovat systém schopný neutralizovat nukleární potenciál svých strategických rivalu, Moskvy a Pekingu a získat tak monopol ve vojenské sfére. USA chtejí rozevrít svuj protiraketový destník nejen v Evrope, nýbrz také v ostatních oblastech sveta, aby vedely co se deje v Rusku a Cíne. Zároven se snazí zvýsit svuj útocný arzenál tempem, které dokonce prekonává i období studené války.
Po kolapsu Sovetského svazu ztratilo NATO svuj obranný charakter, který melo v roce 1949, v dobe svého zalození a premenilo se v mocný a agresivní nástroj ve sluzbách svetové oligarchie, touzící po ovládnutí celé planety. Nový strategický koncept Aliance, schválený v dubnu 1999 díky úsilí USA, zahrnuje nové funkce, neomezuje se pouze na Severní Atlantik a rozsiruje prostor svého vlivu na celý svet. Soucasný generální tajemník NATO, Jaap de Hoop Scheffer navstevuje casto Austrálii, Nový Zéland nebo Japonsko. Aliance prehlízí mezinárodní právo a Radu bezpecnosti OSN. Mezitím USA podporují expanzi NATO a odmítají ratifikovat Úmluvu o konvecních vojenských silách v Evrope (FACE), prisvojují si právo jednat nad hranicí jakýchkoliv limitu a vytváret vojska dle libosti.
USA udelají cokoliv, aby Rusko nebylo nezávislým hrácem. V diskusích o protiraketové obrane, Iránu a Kosovu nebylo dosazeno kompromisu.
Je dulezité, aby Rusko konsolidovalo své pozice a obnovilo svuj geopolitický potenciál. Na zacátku 70. let, kdyz Moskva dosáhla nukleární parity s Washingtonem, si USA uvedomily, ze nemohou zvítezit nad Ruskem vojensky a souhlasily s jednáním jako rovný s rovným. Výsledkem byl v roce 1972 podpis Úmluvy o protiraketové obrane (DAM) a pozdejsí Dohody o omezení strategických útocných zbraní (SALT). Jediné, co USA respektují, je síla. Pokud se cítí v silnejsí pozici, nikdy nedelají nikomu ústupky.
Pro neutralizaci plánu na svetovou nadvládu je nezbytné vytvorit protipól, pro coz uz existuje jeden základ: Organizace pro spolupráci ze Sanghaje (OCSH).
Ve skutecnosti se zdá ponekud nesprávné hovorit o severoamerické síle. USA mají vojenskou moc, silnou ekonomiku a mnozství velmi silné meny, kterou mohou tisknout v neomezeném mnozství, nicméne zcela opacné je geopolitické postavení zeme. USA vzbuzují u zbytku sveta jen málo politické duvery.
V roce 1999 Cína a Rusko zádaly Valné shromázdení OSN o podporu Úmluvy DAM z roku 1972. Ve prospech návrhu hlasovaly vsechny zeme s výjimkou USA, Izraele, Albánie a Mikronésie. Výsledek svedcí o absolutní mezinárodní izolaci USA.
Bez úcasti Ruska nebude mozné vyresit situaci vzniklou na Stredním Východe, Balkánu, Korejském poloostrove a v jiných oblastech zeme. Totéz platí o Cíne, která je schopna celit tlaku Spojených státu. Cína se tesí ve svete velké prestizi, má mocnou ekonomiku a silnou menu.
OCSH by mela získat nové cleny a spojit potenciál tech zemí, které si prejí a jsou schopny aplikovat nezávislou politiku. Za prvé je nutné oficiálne odmítnout svetovou nadvládu USA. Za druhé, Cína a Rusko by mely obvinit USA pred Radou bezpecnosti OSN za rozsirování severoamerického systému DAM jako cinnost, která porusuje architekturu vseobecné bezpecnosti a ohrozuje mezinárodní spolecenství. Cína, Indie a Rusko by mohly tvorit jednotnou frontu proti diktátu Spojených státu. Rovnez by si mohly dát za úkol stabilizaci vseobecného financního systému. V rámci OCSH by mohla být formulována nová filozofie, zalozená na souzití civilizací a na racionálním vyuzívání prírodního bohatství. Jsem presvedcen, ze vetsina státu podporí tato opatrení. Takto se bude formovat nový politický pól, pól míru. Úkolem OCSH je vytvorit nový model rozvoje pro lidskou civilizaci.
Severoamerickému impériu se muze postavit pouze aliance civilizací: ruské, jez zahrnuje Spolecenství nezávislých státu, cínské, indické, islámské a latinskoamerické. Je to ohromný prostor, v nemz bychom mohli vytvorit spravedlivejsí trhy, nás vlastní stabilní financní systém, nasi kolektivní bezpecnost a nasi filozofii, zalozenou na preferenci intelektuálního rozvoje cloveka na rozdíl od moderní západní civilizace, která sází na materiální statky a úspech merí podle poctu rezidencí, jachet a restaurantu. Nás úkol je preorientovat svet ke spravedlnosti a intelektuálnímu a duchovnímu rozvoji."

Toto jsou základní ideje úvahy Ivasova, vysílané Ria Novosti.
Zjistili jsme, ze generál Leonid Ivasov je viceprezident Akademie pro geopolitické problémy, byl tajemníkem Rady ministru obrany Spolecenství nezávislých státu a vedoucím Odboru vojenské spolupráce Ministerstva obrany Ruské federace. 11. zárí 2001, v den tragických událostí v New Yorku, jez slouzily za záminku pro definování základu genocidní politiky Spojených státu, byl generál Ivasov séfem generálního stábu ruských ozbrojených sil. Clovek skutecne dobre informovaný. Stojí zato, aby nás lid poznal jeho stanoviska.
Je zrejmé, proc kubánská revoluce venovala takovou péci vzdelávání lidu. Ze své vlastní zkusenosti jsem brzy dospel k názoru, ze jedine uvedomení by mohlo zvítezit nad instinkty, které nás rídí. Technologické pokroky mluví o moznosti manipulace s fungováním bunek lidského mozku. K cemu bude toto vsechno slouzit ve svete kde vládne obchodní hodnota statku a sluzeb? Jaká autorita to rozhodne? Tímto zpusobem, prostrednictvím drzé loupeze mozku, by mohli znicit to nejcennejsí na lidské bytosti, moznost vzdelávání na základe vedomí.
Z laboratorí muze vyjít lék, který zachrání zivoty, vec spolecensky moc cenná, pokud by tento produkt mohl být k dispozici vsem. Nicméne, v laboratorích vznikají také nejruznejsí druhy zbraní, které mohou ukoncit lidský zivot.
Komercní publicita a konzumní zpusob zivota jsou neslucitelné s prezitím lidského rodu. Zvazte to, a bude jasné, ze nemohou mít jiný výsledek vzhledem k tomu, kam smerují prírodní zdroje, prostor, klima, cas a soucasný systém.

Fidel Castro Ruz
3. srpna 2007
7.15 p.m.

Morální a bezprecedentní porážka imperia

Na úvod tématu je treba nejprve vzpomenout slova Roberta Gonzáleze, advokáta, syna z kubánské rodiny, která se uchýlila do Spojených státu behem diktatury a jenz se vrátil po vítezství revoluce. Také on, jako René, se narodil v oné zemi, v dobe kdy tam sídlila jeho rodina. Celý cas bojoval za svobodu svého brata Reného, který trpí v krutém a nespravedlivém vezení spolecne s ostatními ctyrmi hrdiny, obránci svého lidu v boji proti terorizmu.

"To nejhorsí, co se nám muze stát je, ze prestaneme bojovat, at uz pro pocit z porázky nebo z vítezství. Kauzu Peti vyhrajeme, az kdyz budou v Havane... Tento proces mnohokrát vyhrajes de facto a prohrajes de iure, na zákade rozhodnutí soudcu".

Moudrá a uvázlivá slova opravdového experta, bojujícího proti hanebnostem. On sám vyjádril prekvapení nad tím, co se stalo.

U diskusního stolu nám byla vysvetlena dulezitost úcasti 73 osobností s velkou svetovou prestizí, které v Atlante diskutovaly o otázkách spojených s mezinárodním právem. Tam bylo jasne a nezvratne dokázáno, pro dosazení spravedlivého rozhodnutí, ze neexistují provinení, jez se pripisovala obvineným a tresty, které byly jednomyslne schváleny porotou, prý nestrannou, v nejhorsí spolecnosti na planete, byly nespravedlivé. Je treba císt text peclive a analyzovat co vyjádril kazdý z nich v diskusi nebo telefonicky a tvrzení, o nichz je jeste treba hovorit.

V prípadech skutecné spionáze souzených nedávno ve Spojených státech, trest nepresáhl 10 let. Nasim peti vlastencum nebylo prokázáno ani spiknutí za úcelem spionáze. Za krutý a neslýchaný osud peti a jejich rodin je zodpovedná proradná a neslýchaná politika Washingtonu, která pouzívá terrorismus proti kubánskému lidu a témer pul století porusuje nejzákladnejsí normy Spojených národu a svrchovanost zemí.

Je mnoho dulezitých a dolozených vecí k doplnení, nicméne dnes chci být strucný, aby tato slova byla prepsána a publikována v národním tisku. To nejdulezitejsí je, aby nás lid mel pevné a neochvejné povedomí o techto skutecnostech.

Fidel Castro
22. srpna 2007

Volby
     Naše volby jsou antitezí voleb ve Spojených státech – tam nikoli neděle, nýbrž první úterý v listopadu.

     Tam je třeba být v první řadě velmi bohatý, nebo být podporován spoustou peněz. Pak investovat obrovské částky do publicity, která je zkušeným vymývačem mozků a výrobcem podmíněných reflexů. I když existují  čestné výjimky, nikdo nemůže aspirovat na žádnou vysokou funkci, pokud nedisponuje miliony dolarů.

     Ke zvolení prezidentem je zapotřebí stovek milionů, které plynou z pokladen velkých monopolů. Zvítězit může i kandidát, který získal menšinu národních hlasů.

     K urnám chodí stále méně občanů, protože mnozí dají přednost práci, nebo věnují čas něčemu jinému. Existují tam volební podvody, triky, etnická diskriminace a dokonce i násilí.

     To, že v „temném“, atakovaném a blokovaném koutě světa, který se jmenuje Kuba, hlasuje přes 90 % občanů a že volební urny střeží školáci, je cosi neslýchaného a neuvěřitelného. A právě tak procvičujeme silné svaly svého uvědomění.

     Fidel Castro Ruz, 19. října 2007, 18.12 hod.

Hodnota myšlenek

     Che byl mužem myšlenek.S hlubokou bolestí by poslouchal projevy, jež byly na Iberoamerickém summitu v Santigu de Chile pronášeny z tradičních levicových pozic.Zastánci pravice zaujali stejně tradiční postoje, činíce inteligentní ústupky údajné levici.Cítil by hrdost nad slovy řady odvážných a revolučních předáků, bez ohledu nato, jak jsou politicky zkušení či nezkušení. Zkušenost je matka moudrosti a idejí.Z bitev svedených hrstkou kubánských bojovníků na zlomku území Sierry Maestry proti jednotkám s několikanásobnou početní převahou a výzbrojí, vyvodil Che  myšlenky, jež později shrnul ve své knize Válka guerrill.

Chávezova kritika Evropy, té Evropy, která hodlala na tomto Iberoamerickém summitu dávat lekce z řízení,  byla zdrcující.

    Ve slovech Daniela a Eva zněly hlasy Sandina a tisíciletých kultur této polokoule.

     Z projevu, jenž na Summitu přednesl prezident Salvadoru, se člověku dělá nevolno.

     Kapitalismus je systém řízený slepými, destruktivními a tyranskými zákony, které byly lidskému druhu vnuceny.

     Rozhodnutí věnovat příští summit latinskoamerické mládeži je nestravitelnou směsicí cynismu a lží, která má do myslí národů zasít podmíněné reflexy.

Fidel Castro Ruz, 10. listopadu 2007, 18.02 hod.

Debata na Summitu

      Stěny, vzdálenosti a čas zmizely. Zdálo se to neskutečné. Nikdy předtím se neodehrál podobný dialog mezi šéfy států a vlád,  kteří vesměs zastupovali země, jež byly po staletí rabovány kolonializací a imperialismem. Nic nemohlo být poučnější.

     Sobota 10. listopadu 2007 vejde do historie naší Ameriky jako den pravdy.

     Ideologické Waterloo se odehrálo ve chvíli, kdy španělský král náhle Chávezovi doporučil: „Co kdybys zmlknul!“ V tom okamžiku se otřásla všechna srdce v Latinské Americe. Venezuelský lid, který má 2. prosince odpovědět „ano“ nebo „ne“,  se zachvěl, jako by znovu prožíval slavné Bolívarovy dny. Zrady a podpásové údery, jež denně útočí na našeho drahého bratra, cítění jeho bolívarovského lidu nezmění.

     Když přijel Chávez z Chile na letiště v Caracasu a já jsem přímo z jeho úst slyšel, že se, stejně jako tolikrát předtím, chystá vmísit do davu, uvědomil jsem si zcela jasně, že vzhledem k současným okolnostem a k jeho obrovskému ideologickému vítězství, by ho mohl připravit o život vrah v žoldu impéria, oligarcha ovládaný reflexy, jež zasela imperiální mediální mašinérie, nebo mentálně vyšinutý jedinec. Člověk se nemůže zbavit dojmu, že se impérium a oligarchie pečlivě snaží zavést Cháveze do slepé uličky a udělat z něj snadný cíl pro kulku.

     V případě Venezuely se vítězství nesmí zvrtnout ve svůj strašlivý opak, nýbrž v mnohem větší vítězství, aby se imperialismu zabránilo přivést náš lidský druh k sebevraždě. Je třeba dál bojovat a riskovat, ne však hrát každý den ruskou ruletu nebo házet mincí panna-orel. Nikdo neunikne matematickým výpočtům.

     Vzhledem k okolnostem je třeba využít raději moderních sdělovacích prostředků, které světu živě a přímo přenášely debaty Summitu.
 

Fidel Castro Ruz, 12. listopadu 2007, 16.45 hod.