JOSÉ MARTÍ (1853-1895)

Martí: "všechna sláva světa se vejde do kukuřičného zrnka"

Politik, novinář, státník a spisovatel – revolucionář.

Člověk, který i když zemřel velmi mlád (padl v boji za nezávislost Kuby u Dos Rios na Kubě v roce 1895), znamenal mnoho nejen pro další vývoj Kuby, ale stal se vedle legendárního Simona Bolívara a dalších symbolem revoluce a pokroku na americkém kontinentě.

„Ctím muže, který tyrana jedinou ranou skolí k zemi,

ať na Kubě je narozený

či aragonský výraz má...“

Příklad těchto veršů je typickou ukázkou Martího revolučního nadšení, nesmiřitelnosti s nadvládou španělského uchvatitele a tyrana a plně vyjadřuje šíři duše tohoto revolucionáře.

Stručný výčet nejdůležitějších dat v životě José Martího:

Ø 1869 v šestnácti letech odsouzen za revoluční články a deportován do Španělska

Ø 1870-1873 studium práva a filosofie na univerzitách v Madridu a v Zaragoze

Ø 1874 cesta do Paříže a následně do New Yorku

Ø 1875 pobývá v Mexiku, seznamuje se s domorodými obyvateli

Ø 1877-1878 pobyt v Guatemale

Ø 1879 krátce v Havaně, ale znovu deportován do Španělska

Ø 1880-1881 Paříž, New York a Venezuela

Ø 1889 účast a vystoupení na Americké mezinárodní konferenci ve Washingtonu (upozornil na zájem USA posilovat své postavení zejména v Latinské Americe)

Ø 1881-1895 jako generální konzul zastupoval v New Yorku nejprve Uruguay, následně Argentinu a Paraguay

Ø 1895 zahájil válku na Kubě proti španělským kolonizátorům, ale 19. května 1895 v boji padl

Během pouhých 42 let stačil José Martí svým nadšením, revolučním humanismem nejen zažehnout plamen revoluce na Kubě (po jeho tragické smrti v roce 1895 Kuba získala v roce 1898 svou samostatnost), ale také se svou literární činností navždy zapsat do avantgardy spisovatelů a básníků Latinské Ameriky. Dokázal napsat statě, které doslova burcovaly - Politická káznice na Kubě (1870), Španělská republika před kubánskou revolucí (1873) -, ale i verše pro děti – Ismaelillo (1882) – a v roce 1889 časopis Zlatý věk, opět pro dětí. Kromě toho vynikl zejména jako básník, kdy Veršované dopisy, Fragmenty, Zlatý věk a další jsou mistrovskou ukázkou lyriky, lidskosti, ale i odhodlání k boji na život a na smrt proti okupantům své země. Celkem exituje téměř 50 svazků, které zahrnují Martího prózu, esejistiku, publicistiku a poezii.

José Martímu se podařilo sjednotit kubánskou emigraci, získal ji svou neúnavnou publicistickou, přednáškovou a organizátorskou prací, dařilo se mu sehnat i finanční prostředky pro vojenskou výzbroj povstalců. Od této činnosti Martího neodradily ani deportace, vyhnanství, nucené práce (několik měsíců pracoval José Martí v kamenolomu, přikován k jeho stěně).

Jde o osobnost, demokrata, humanisty, spisovatele a básníka, ale především nesmiřitelného revolucionáře, který vždy a všude bojoval za lidskou spravedlnost.

Podle podkladů ústředních orgánů společnosti

Martí a příroda

BOHATÝ A VYTRVALÝ DIALOG...

Lic. Rafael Polanco Brahojos, viceprezident Kulturní společnosti José Martího

(Bohemia, č. 22, ročník 92, 20.10.2000)

Velký básnický, myšlenkový a bojový odkaz José Martího nabízí i 105 let po jeho odchodu mezi nesmrtelné náměty k úvahám v nejrůznějších oborech lidského vědění. Vizionářský a věštecký charakter jeho myšlení mu v dnešní době dodává překvapivé aktuálnosti a platnosti.

Díky svému etickému a duchovnímu náboji má totiž Martí Kubáncům mnoho co říci k nebezpečím, ohrožujícím lidský druh na naší planetě. V památném článku nazvaném Pouliční učitelé a otištěném v New Yorku v roce 1884, prohlásil apoštol kubánské nezávislosti: „Jediný způsob, jak být šťastný, je být dobrý. Jediný způsob jak být svobodný, je být vzdělaný (...) Nyní je zapotřebí zahájit křížové tažení, abychom lidem odhalili jejich vlastní podstatu a pomocí znalosti prosté a praktické vědy jim dali osobní nezávislost, která prospívá dobrotě a přispívá k důstojnosti a hrdosti nad tím, že jsou vlídnými tvory a bytostmi žijícími ve velkém všehomíru“.

Nádherně a zřetelně jsou zde vyjádřeny myšlenky, jež podle mého soudu, tvoří ústřední jádro onoho bohatého a vytrvalého dialogu Martího s přirozeným prostředím, s Matkou přírodou, jak říká on sám. V jeho díle je zřetelné ono hluboké vědomí vztahu člověka jako bytosti aktivní a přetvářející.

V Martího pojetí jsou zvláště výrazné tři prvky:

Vzdělání jako účinný prostředek k dosažení harmonie člověka s přírodou. Odtud jeho vášnivá obhajoba vzdělání, jež by bylo v souladu s vědou a americkou realitou.

Etika, která musí řídit chování člověka ve vztahu k jiným lidem, ke společnosti a k přírodě.

A estetika. Pro Martího je příroda nejen nositelkou života a výrobním prostředkem, ale také zdrojem duchovního blaha a tudíž i cestou k lepšímu člověku.

K prvnímu aspektu je namístě poznamenat, že Martí nabízí důležité úvahy o pedagogice, výukových metodách a činnostech, se zaměřením na výchovu dětí, adolescentů a mládeže v souladu se změnami jež přináší doba, kterou prožívají, a s tradicemi toho, co nazývá Naší Amerikou od Río Brava po Ohňovou zemi. Zdůrazňujeme v této souvislosti jeho starost o vzdělání žen, pracujících, jeho myšlenky ohledně povinného vzdělávání, odborného vzdělávání a spojení studia a práce.

Uprostřed horečné činnosti k získání nezávislosti Kuby, si v New Yorku našel ještě čas na vydávání časopisu „La Edad de Oro“ (Zlatý věk) věnovaného zcela dětem z Ameriky, s příběhy a články plnými užitečných vědomostí a lásky k bližnímu a k přírodě: „Aby věděly, jak se žilo dříve a jak se žije nyní v Americe a v ostatních zemích¨, (...) aby když dítě uvidí barevný kámen, vědělo, proč je ten kámen barevný a co každá barva znamená (...), a povíme jim, co je známo o nebi a o hlubokém moři a o zemi (...), protože děti umějí milovat. Protože děti jsou nadějí světa“.

Jako pokračovatel tradice kubánské školy od dob otce Félixe Varely a jeho žáka Luz y Caballera, viděl Martí ve vzdělání nejúčinnější nástroj k výchově a přetváření člověka. Již v roce 1878 v Guatemale tvrdí: „Lidi sklidí ten, kdo zasévá školy“. Proto tak zdůrazňuje, že má obsah vzdělání odpovídat době a problémům, jimž musí čelit člověk v Naší Americe.

V jednom z nejznámějších článků k tomu tématu, vydaném v roce 1883 pod titulem Vědecké vzdělání v časopise La América, uvádí: „Nechť se scholastický duch školství změní ve vědecký, nechť jsou kurzy veřejného vzdělávání připravovány a graduovány tak, aby se v základním školství až do konce a absolvování, ve veřejném školství rozvíjelo bez ukracování duchovních prvků

všechno to, co je zapotřebí k bezprostřednímu aplikování sil člověka na síly přírody. Oddělit člověka od země je monstrózní atentát (...)“.

K problémům sužujícím školství, jež nevychovávalo člověka k životu v jeho prostředí ani v souladu s jeho dobou, uvádí: “Řešením je odvážně změnit primární vzdělání z verbálního v experimentální, z rétorického ve vědecké, naučit dítě vedle abecedy slov i abecedu přírody“.

Svou vzdělávací koncepci představuje podrobně o několik měsíců později, v listopadu 1883, v článku Škola elektřiny, otištěném právě v La América: „Vzdělávat znamená vkládat do každého člověka celé předcházející lidské dílo. Znamená to vyložit každému člověka souhrn žijícího světa až do dne, který právě prožívá. Znamená to postavit ho na úroveň jeho doby, aby v ní mohl plout, a nenechat ho zaostat v hloubce, odkud nemůže vyplout na hladinu. Znamená to připravit člověka pro život“.

Jeho myšlenky pak korunuje zásadní prvek, stále znovu se objevující cíl, aby vzdělání člověka a pro člověka bylo základem rozvoje suverenity našich národů. „Člověk roste prací, proto kdo má rád národ, musí lidi naučit tvořit“.

Celé toto vzdělávací úsilí by však bylo zbytečné, kdyby nebylo vedeno etickými principy, umožňujícími “nasadit uzdu zvířeti, které v sobě každý člověk nese“.

Martí chápe harmonii člověka s přírodou jako cosi, co příznivě ovlivňuje schopnost „zkrášlovat místa, kde působí, a tato krásná místa zase působí na tuto schopnost“. Oceňuje vztah člověk-příroda jako vzájemně plodný. Stručně vyjadřuje svou koncepci slovy: „Člověk je sjednocený vesmír. Vesmír je ověřený člověk“.

V nádherné kronice psané v Caracasu v reakci na úmrtí amerického filozofa a básníka Ralpha Waldo Emersona, se zamýšlí také nad tímto vzájemným vztahem: „Příroda inspiruje, léčí, utěšuje, posiluje a připravuje v člověku čistotu. Člověk není celý a neobjeví sám sebe, ani nespatří neviditelné, bez úzkého vztahu k přírodě“.

Martí staví na klíčové místo etiku a proklamuje svou víru v lepšího člověka, v budoucí život a v užitečnost čistoty a žádá nesmiřitelnost pouze vůči neřesti, zločinu a nelidskosti.

Kategoricky se vyslovuje proti dělení lidí podle ras. „Řekněme člověk a jako bychom řekli - všechna práva“.

Úcta k ostatním lidem a k přírodě jsou pro něj jistým zdrojem štěstí: „Neznám vyšší cíl, než naučit se přijímat od přírody onu vážnost a spravedlnost a útěchu a víru, jichž je plná, a získat z nás samotných (...) tu schopnost dosáhnout štěstí, kterou máme, poznat a spolehnout se na harmonii s naší přírodou a na onen trvalý vztah přírody a člověka...“

Aby Martího filosofická koncepce pokud jde o vztah člověk-příroda byla kompletní, je nutné zmínit roli estetiky. Mimořádně senzitivní muž, básnický předchůdce modernismu v Americe, jehož Rubén Darío nazývá Mistrem, kritik umění, který překvapuje ostrým smyslem pro budoucno, chápal krásu ve velmi úzkém sepětí s dobrotou. Pro Martího znamenalo šíření lásky ke kráse součást zdokonalování člověka.

V dopise, považovaném za odkaz, adresovaném milované Maríi Mantille a psaném v Cabo Haitiano krátce předtím, než vstoupil do bojů na Kubě v dubnu 1895, se objevuje odstavec, který lze považovat za jakýsi estetický manifest:

„Největší poezii nalézám ve vědeckých knihách, v životě světa, v řádu světa, v mořském dně, v pravdě a hudbě stromu, a její sílu a lásku, ve vysokém nebi s jeho hvězdnou rodinou – a v jednotě všehomíra, který obsahuje tolik různých věcí a je jedním celkem“.

Jako básník prohlašuje, že „umění není nic jiného, než příroda stvořená člověkem"“ a ve svých verších přijímá symbologii, spojující city a emoce s bohatou různorodostí forem, v nichž se projevuje příroda.

V mnoha ze svých Prostých veršů (Versos Sencillos) staví proti pozlátku, bohatství a lidské nízkosti vždy prostotu přírody:

Vím o dějinách lidstva dávných,

i jeho rozepře já znám –

a květům s písní včel, jež na nich

si poletují, přednost dám.

Marnivci dejte zlatý prach,

Jenž roztavený v pánvi plane,-

A mně jen dejte na horách

Les věčný, když v něm slunce vstane.

(přebásnil V. Maršíček)

Právě během patnácti let (1880-1895), kdy žil ve Spojených státech, nabývá Martího vidění na šíři a univerzálnosti. Byl výjimečným svědkem průmyslového rozkvětu oné země včetně ničivých stop, jež za sebou zanechával těžební průmysl, bezohledného kácení lesů, jež rostly stovky let, a alarmujícího úbytku fauny.

Se systematickou precizností kronikáře sledoval tento proces a pozvedal hlas k záchraně a zachování přírodního prostředí. V článku otištěném v září 1883 v La América, naléhá na „zachování stávajících lesů, jejich ozdravení tam, kde jsou ve špatném stavu, jejich vysazení, kde neexistují“, a kategoricky uzavírá: „kraj beze stromů je chudý, město beze stromů je nezdravé. Krajina beze stromů přitahuje málo deště a nese kruté plody“.

Věren svému slovu a životu, vyloďuje se na Kubě, aby se postavil do čela

„nutné, humanitární a krátké“ války, kterou zorganizoval a vyhlásil. Ve 38 dnech, jež prožil od vylodění v Playitas až do svého úmrtí v boji u Dos Ríos, nám zanechal formou deníku ten nejněžnější a nejdojemnější popis flóry a fauny oné části jeho Kuby ve zbrani. Jména stromů a rostlin, plodů a květin, jejich použití, krása krajiny, hvězdných nocí, zpodobněná zde impresionistickými tahy, je milostným vyznáním muže, který si přál nezemřít v temnotě, nýbrž tváří ke slunci.

Kdo byl José Martí

Armando Hart Dávalos, ředitel Kanceláře martíovského programu a člen Státní rady Kubánské republiky

My Kubánci máme vůči Americe a světu velkou povinnost – ukázat daleko přesněji, kdo byl José Martí (1853-1895), nejhlubší a nejunivezálnější myslitel hispánské Ameriky.

Den za dnem je třeba důkladněji poznávat, kdo byl onen muž, jehož Rubén Darío nazval „Mistrem“, předchůdce latinskamerického modernismu, považovaný za jednoho z nejlepších španělsky píšících prozaiků své doby, esejista schopný dotknout se, vyzdvihnout a identifikovat vše nové v soudobé vědě a kultuře, umělecký kritik vidící daleko dopředu, a zejména organizátor Kubánské revoluční strany a poslední války za osvobození Kuby od španělské nadvlády.

Abychom podtrhli, jak došel k tak jasnozřivému pochopení, a dokázali čelit výzvám, před nimiž Latinská Amerika stojí v nadcházejícím 21. století, připomeňme si, z čeho se zrodil a jak vyrostl do své velikosti tento vzor latinskamerické kultury a politiky, jehož Gabriela Mistral označila za „nejčistšího muže rasy“.

Martí zobrazil ve velké části svých myšlenek a pocitů to nejlepší z původní hispánské kultury, přetvořil to, dodal tomu americký ráz a promítl do obecného. Tento vztah mezi americkým a univerzálním vychází z martiovského principu, že lze „naroubovat na naše republiky svět, avšak kmen musí pocházet z našich republik“.

Byl to básník, jenž otevřel nové proudy, jemný a hluboký milovník literatury a krásy, citlivý a vášnivý hledač lidského poznání, který ve svých Prostých verších proklamoval předurčení hledat svůj osud ve spojení s chudými tohoto světa.

Martí učitel, žurnalista, politický bojovník neúnavně studoval, četl a psal o všem lidském, co se odehrávalo v soudobém světě. Stále znovu čteme s pohnutím a úžasem kroniky francouzských koloniálních invazí na území dnešního Vietnamu a působivé stránky o ruské duši, stejně jako historie, příběhy nejrůznějších národů Evropy a světa, přirozeně včetně jeho úchvatných popisů tehdejšího Španělska.

Byl to Kubánec, schopný popsat a vyprávět nejlepší kastilskou literární formou chicagské události i nejvýznamnější vědecké objevy světa, o nichž se dozvěděl, stejně jako nezapomenutelné stránky o výrazných osobnostech dějin, politiky, literatury i vědy.

Ideje, jež zdědil od spolutvůrců kubánského národa Félixe Varely, Josého de la Luz y Caballera a zejména od svého učitele Rafaela Maríi de Mendive, a vlastní široká kultura, jej vedly k rozvíjení a obohacení nejpokrokovějších politických a kulturních myšlenek své doby. O putování světem zanechal unikátní svědectví ve svém žurnalistickém díle, své poezii, a zejména ve zdařilých osvícených a hlubokých esejistických rozborech.

Když Otec vlasti Carlos Manuel de Céspedes povstal 10. října 1868 v Demajagui, napsal tehdy sotva šestnáctiletý Martí památné verše vytrysklé z vysoké kulturní senzibility a lásky ke svobodě.

S blízkým přítelem Fermínem Valdésem Domínguezem podepsal kritický dopis spolužákovi, který zradil věc nezávislosti Kuby. Dopis je zabaven a oni uvězněni. Martí na sebe bere vinu, je odsouzen a uvržen do řetězů a okovů, což zanechá stopy na celý život. Později je deportován do Španělska. Je mu jen 17 let a už se naučil dost, aby napsal Politickou káznici na Kubě.

V Madridu se věnoval vysokoškolským studiím, jež brilantně završil na Zaragozské univerzitě. Ve Španělsku zažil také událost, která přinesla světlo do jeho revoluční výchovy: ustavení první španělské republiky, jíž věnoval v roce 1873 komentáře zveřejněné v tisku a práci Španělská republika před kubánskou revolucí.

Životní osud neustálého vyhnanství, který provázel Martího po většinu života, přispěl k rozvoji jeho univerzálnosti. Po odjezdu ze Španělska koncem roku 1874 následovala cesta, jež zahrnovala Paříž a New York, poté se usadil v Mexiku, zemi kde se poprvé dostal do bezprostředního styku s domorodým obyvatelstvem. Toto překvapité setkání je počátkem přímého poznávání zemí, které nazýval „naší Amerikou“. Své zkušenosti obohatil během pobytu v Guatemale v letech 1877 – 1878.

Do Havany se na několik měsíců vrátil po skončení tzv. Velké nebo také Desetileté války (1868-1878), která ukázala nejen nejvyšší vrcholy období slávy, hodné věčné a dojemné vzpomínky, nýbrž také potvrdila, že budoucí epopej si žádá jiné muže a jiné metody vedení. Válečné střetnutí vyžadovalo rovněž politického genia, intelektuální talent nejvyšší úrovně, muže činu s vášní a představivostí. To vše zosobňoval José Martí.

Po onom krátkém období na Kubě je znova deportován do Španělska. Podařilo se mu opětovně dostat přes Paříž do New Yorku a několik měsíců na to, do Venezuely, v jejíž metropoli se usadil a ještě blíže se zde seznámil s dědictvím Siomóna Bolívara, osobnosti, jíž tak uctíval a v jejímž boji byl rozhodnut pokračovat. Cítil se být jeho synem a dlužníkem, když s dojetím napsal: „O Bolívarovi lze hovořit z hory namísto tribuny, nebo mezi hromy a blesky, nebo s přehršlí svobodných národů v hrsti a bezhlavou tyranií u nohou...!“.

V Mexiku, Guatemale a Venezuele udržoval styky s bohatým kulturním světem Latinské Ameriky. Jestliže na Kubě poznal černochy odsouzené tehdy k otroctví, pak v těchto zemích poznal přímo Indiány, a to upevnilo jeho protirasistické smýšlení.

„Jsem synem Ameriky, jí dlužím sám sebe“, napsal Mistr, když opouštěl v roce 1881 Venezuelu a mířil do New Yorku, odkud pokračoval ve své křížové výpravě za latinskamerickým sjednocením.

Pří zmínce o jeho výroku „Vlast je lidstvo“ je namístě říci, že Martí dělal politiku pro lidstvo. Dělal ji s plným vědomím jejího univerzálního poslání, vybraných metod, neochvějné pevnosti cílů, mimořádně realistické předvídavosti co se nebezpečí a mezí týče, a s rozhodným, jasným a heroickým odhodláním je překonat. Tato velmi originální kombinace prvků privilegovaného ducha se širokou kulturou a sugestivní a přitažlivou osobností, z něj činí jediného Kubánce schopného seskupit a stmelit veškeré snažení kubánského lidu o dosažení nezávislosti do jediného hnutí, shrnout ho do jediné strany a zkonkretizovat v jediné armádě.

Rozvinul horečnou činnost na myšlenkovém poli, aby sjednotil úsilí ve prospěch díla nezávislosti a dosáhl jasného uvědomění si číhajících nebezpečí. „Největší válka je s námi vedena v myšlení – řekl – zvítězme v ní myšlením“.

Vést válku s vyhraněným politickým názorem byl jediný způsob, jak ji vyhrát. Bylo třeba hledat konkrétní formy organizace armády a prostředky, jak jí napomoci a rozšířit ji na celé území. K tomu bylo nutné sjednotit snahy do pevně semknutého svazku pod jednotným vedením. Pro tento účel založil Martí Kubánskou revoluční stranu, první v Americe a možná i na světě, jež měla organizovat a vést protikolonialistickou válku za nezávislost. Tento počin byl tak novátorský, že stačí sám o sobě na vysvětlení úžasu, jenž vyvolal.

I za plné politické a propagandistické aktivity se Martí s citlivostí a dojemnou něhou věnoval problematice dětí a tématu vzdělávání. Napsal knihu veršů s názvem Ismaelillo, vydanou v roce 1882, kterou věnoval synovi, a později, v roce 1889 se pustil do vydávání časopisu pro děti z celé Ameriky – Edad de Oro, Zlatý věk. Jeho pedagogickému myšlení vévodí teze, že „být vzdělaní je jediný způsob, jak být volní“. Rovněž prosazuje velmi pokrokové zásady spojení studia a práce, komplexnosti vzdělání, vědeckých metod výuky a zejména etické a vlastenecké výchovy.

Boj za nezávislost Kuby byl veden nejen proti španělskému kolonialismu, nýbrž velmi zásadně rovněž proti snahám severního souseda.

Martí se usadil v New Yorku v roce 1880, v době hospodářského a průmyslového vzestupu USA, kde hořely nejrozpornější univerzální myšlenkové proudy té doby. Utvrdil se, že Kuba a Antily jsou klíčem k osudu Nového světa. Žil zde až do roku 1895, kdy znovu zahajuje válku za nezávislost. Tyto roky (1880-1895) byly rozhodující pro politické formování Martího. Právě v této zemi žil nejdéle, s výjimkou Kuby. Nikdo nepsal s větší hloubkou o historii Spojených Států, jejich zvyklostech, jejich kladech a jejich záporech, než Martí. Sborník jeho prací byl vydán pod titulem Americké obrázky (Escenas norteamericanas).

V souvislosti s Americkou mezinárodní konferencí, konanou ve Washingtonu upozornil Martí předvídavě již v roce 1889 na potřebu věnovat pozornost Spojeným státům a jejich zájmu rozšířit svá domínia v Americe, zmocnit se Kuby y Antil, a tak posílit své postavení jako světové mocnosti. Již před sto lety vyjádřil naléhavou potřebu, aby americké národy vyhlásily svou druhou nezávislost na dravém apetitu severního impéria. Rovněž stojí za zmínku Martího diplomatická činnost ve Spojených státech, kde nejprve zastupoval jako generální konzul v New Yorku Uruguay a později Argentinu a Paraguay.

V životě revolucionáře a myslitele, dokázal spojit ve svém charakteru a mysli vědu, uvědomění a čin, přičemž vycházel z etiky, neboť Martí byl mužem hluboce etickým, s kulturou, v níž bylo přítomno křesťanské myšlení a cítění v jejich nejčistším a nejoriginálnějším vyjádření. Řekl: „Človek zemřel na kříži v jeden den a člověk se musí naučit umírat na kříži každý den“.

Jeho čestné jednání ho přivádí na bitevní pole. Byť nebyl válečníkem, uvědomoval si, že válka je objektivní nutností k získání nezávislosti Kuby, a chápal, že musí jít příkladem. „Chce-li pravda vést,“ řekl, „musí vstoupit do kavalerie a zemřít, aby ji ti, kdo umějí umírat, ctili“. Právě tam jsou kořeny jeho tragické smrti u Dos Ríos, kde padl 19. května 1895, krátce po zahájení války, kterou sám připravil. V tom je podstata jeho výchovného příkladu, konečný důkaz důslednosti jeho života.

Německá verze

Wer war José Martí

von Armando Hart Dávalos Direktor des José-Martí-Zentrums und Mitglied des Staatsrates der Republik Kuba

Wir Kubaner sind Amerika und der Welt gegenüber verpflichtet, präziser darzulegen, wer José Martí (1853-1895), der tiefgründigste und universellste Denker Spanisch-Amerikas, eigentlich war.

Von Tag zu Tag wird es dringlicher, jenen Mann umfassend zu kennen, den Rubén Darío "Maestro" nannte, den Wegbereiter des lateinamerikanischen Modernismus, der zu den besten spanisch sprachigen Prosaisten seiner Zeit gehört; ein Essayist mit der Gabe, alles Neue in Wissenschaft und Kultur seiner Zeit zu behandeln, hervorzuheben und zu identifizieren; ein überaus fortschrittlicher Kunstkritiker und an erster Stelle der Organisator der Kubanischen Revolutionären Partei und des letzten der Befreiungskriege Kubas der kolonialen Herrschaft.

Um hervorzuheben, wie er zu diesem allumfassenden Verständnis gelangte, und um uns den Herausforderungen zu stellen, denen sich Iberoamerika an der Schwelle des 21. Jahrhunderts gegenübersieht, rufen wir uns ins Gedächtnis zurück, wie sich dieses Wunder der Kultur und Politik Lateinamerikas, von Gabriela Mistral als "der reinste Mensch der Rasse" bezeichnet, entwickelte und zu Größe erhob.

Einem großen Teil seiner Gefühle und seines Gedankengutes

einverleibte Martí das Beste der Kultur spanischen Ursprungs, überarbeitete es, verlieh ihm amerikanisches Gepräge und begründete seine Universalität. Diese Verbindung zwischen dem Amerikanischen und dem Universellen stützt sich auf das martische Prinzip "soll sich die Welt in unsere Republiken verpflanzen, der Stamm hat jedoch aus unseren Republiken zu bestehen".

Er war ein Dichter, der neue Wege einschlug, ein feinfühliger und tiefgründiger Verehrer der Literatur und alles Schönen, empfindsam und leidenschaftlich das menschliche Wissen suchend, und in seiner Sammlung Einfache Verse verkündete er die Berufung, sein Schicksal mit den Armen der Erde zu teilen.

Martí war Lehrer, Journalist, politischer Kämpfer, der unermüdlich alles, was immer in der Welt seiner Zeit geschah und den Menschen betraf, studierte, las und schrieb: Chroniken über die koloniale französische Invasion in das Territorium des heutigen Vietnam und beeindruckende Seiten über die russische Seele, deren Lektüre immer wieder ergreift und entzückt, sowie historische Abhandlungen, Erzählungen über die verschiedensten Nationen Europas und der Welt und natürlich seine wunderbaren Beschreibungen des Spanien jener Zeit.

Er war der Kubaner, der in bester spanischer Schriftsprache zu beschreiben und zu schildern vermochte, von den Chikagoer Ereignissen bis hin zu den relevantesten wissenschaftlichen Erkenntnissen der Welt, in der er lebte. Gleichzeitig verstand er es, unvergeßliche Seiten über die wichtigsten Persönlichkeiten der Geschichte, Politik, Literatur und Wissenschaft zu verfassen.

Das von den Schmieden der kubanischen Nation, Félix Varela, José de la Luz y Caballero und insbesondere von seinem Lehrer Rafael María de Mendive übernommene Gedankengut und sein umfassendes erworbenes Wissen ließen ihn die fortschrittlichsten politischen und kulturellen Ideen seiner Zeit entwickeln und bereichern. Von seiner Reise durch die Welt hinterließ er ein unvergleichliches Zeugnis in seinem journalistischen Schaffen, seinen Dichtungen und Erzählungen, vor allem aber in den zutreffenden Analysen seiner inhaltsreichen und aufklärenden Essays.

Als am 10. Oktober 1868 Carlos Manuel de Céspedes, der Vater der Heimat, den Aufstand gegen die spanische Kolonialmacht auslöste, war Martí knappe 16 Jahre alt und schrieb einige von einer überaus starken kulturellen Sensibilität und Freiheitsliebe zeugende denkwürdige Verse.

Gemeinsam mit seinem vertrauten Freund Fermín Valdés Domínguez unterzeichnet er ein Kritikschreiben an einen ehemaligen Mitschüler, der der Sache der Unabhängigkeit Kubas abtrünnig geworden war. Das Schreiben wird abgefangen und beide Freunde werden verhaftet. Martí steht für alles ein. Er wird zu Ketten und Fußeisen verurteilt, deren Wundmale sein ganzes Leben überdauern sollten. Später wird er nach Spanien deportiert. Martí ist erst 17 Jahre alt und hat doch schon genügend gelernt, um Das politische Zuchthaus in Kuba zu schreiben.

In Madrid absolvierte er sein Hochschulstudium mit brillantem Abschluß an der Universität Zaragoza. Auf der iberischen Halbinsel wurde er Zeuge eines Ereignisses, das Licht in seine revolutionäre Entwicklung bringen sollte: die Gründung der ersten spanischen Republik. Seine 1873 dazu verfaßten Kommentare wurden in der Presse und in seinem Aufsatz Die spanische Republik und die kubanische Revolution veröffentlicht.

Das Reiseleben Martís in permanenter Verbannung, in der er die meiste Zeit seines Lebens verbrachte, begünstigte die Entwicklung seiner Universalität. Ende 1874 verließ er Spanien und begab sich auf Reisen, die ihn nach Paris und New York führten, und ließ sich danach in Mexiko nieder. Jenes Land brachte ihn erstmalig in unmittelbaren Kontakt mit der Eingeborenenbevölkerung. Mit dieser für ihn erschütternden Begegnung begann das direkte Kennenlernen jener Länder, die er als "Unser Amerika" bezeichnete. Bereichert wurden seine Erfahrungen während seines Aufenthalts in Guatemala in den Jahren 1877 und 1878.

Martí kehrte dann für einige Monate nach Havanna zurück, und zwar nach Beendigung des Großen Krieges (1868-1878), wie er von uns genannt wird, gleichsam bekannt als der Zehnjährige Krieg, in dem es nicht nur Höhepunkte einer ruhmreichen Epoche ewigen und bewegten Gedenkens gab, sondern es gleichsam offenbar wurde, daß andere Männer und Methoden die Führung des künftigen Kampfes übernehmen mußten. Außerdem erforderte die kriegerische Auseinandersetzung ein politisches Genie, ein intellektuelles Talent höchsten Ranges; einen Mann der Tat, der Leidenschaft und des Geistes. All das verkörperte José Martí.

Nach kurzem Aufenthalt in Kuba wird er erneut nach Spanien deportiert. Er kann sich absetzen und reist wieder über Paris nach New York. Einige Monate lebt er in der nordamerikanischen Großstadt, geht dann nach Venezuela und läßt sich in der Hauptstadt nieder. Hier befaßt er sich noch tiefgründiger mit dem Vermächtnis Simón Bolívars, jenes Führers, den er so hoch verehrte und dessen Kampf er fortzuführen sich vorgenommen hatte. Er betrachtete sich als dessen Sohn und in seiner Schuld stehend und schrieb bewegt:

"über Bolívar kann man sprechen von einem Berg aus als Rednerpult, oder zwischen Blitzen und Donnerschlägen, oder mit einer Handvoll freier Völker in der Faust und der enthaupteten Tyrannei zu Füßen...!"

In Mexiko, Guatemala und Venezuela kam er mit der reichen Welt der lateinamerikanischen Kultur in Berührung. Hatte er in Kuba das Leben des Negers kennengelernt, verdammt durch die Sklaverei, so erfuhr er in jenen Ländern unmittelbar über das Leben des Indianers, wodurch seine Rassismusfeindlichkeit nur noch bekräftigt wurde.

"Ich bin ein Sohn Amerikas und ihm verpflichtet", schrieb der Meister, als er 1881 Venezuela in Richtung New York verließ, um von dieser Stadt aus seinen Kreuzzug für die Einheit Lateinamerikas fortzusetzen.

Wenn wir uns seinen Ausspruch "Vaterland ist Menschheit" ins Gedächtnis rufen, so kann man sagen, daß Martí Politik für die Menschheit betrieb. Er tat dies mit der Klarheit seines universellen Verstandes, mit auserlesenen Methoden, unbeugsamer Standhaftigkeit in der Zielverfolgung, außerordentlich realistischer Voraussicht von Gefahren und Beschränkungen und mit entschlossener, ruhiger und heldenhafter Leidenschaftlichkeit, diese Gefahren und Beschränkungen zu überwinden. Diese äußerst einzigartige Kombination von Eigenschaften und Fähigkeiten bei einer privilegierten geistigen Veranlagung mit umfassender Bildung und einer anziehenden und fesselnden Persönlichkeit bewirkten, daß er als einziger Kubaner in der Lage war, das gesamte Unabhängigkeitsstreben des kubanischen Volkes in eine Bewegung einzuordnen und zu verschmelzen, in einer einzigen Partei zusammenzufassen und in einer einheitlichen Armee zu konkretisieren.

Er wirkte fieberhaft im Bereich der Vostellungen, wie man die Absichten für die Sache der Unabhängigkeit vereinen und Bedenken hinsichtlich der ihr auflauernden Gefahren klären konnte. "Durchdacht ist der große Krieg, der gegen uns geführt wird; gewinnen wir ihn durch Intelligenz".

Das Führen des Krieges mit politischem Verstand war der einzige Weg, ihn zu gewinnen. Es mußten konkrete Formen der Organisation der Armee sowie Mittel gefunden werden, den Krieg zu unterstützen und ihn auf das gesamte Territorium auszudehnen. Dazu mußten die Absichten in einem gedrängten Bündel unter einer einheitlichen Leitung vereint werden. Zu diesem Zweck gründete er die Partido Revolucionario Cubano, die erste in Amerika und gegebenenfalls auch in der Welt, um einen antikolonialistischen und Unabhängigkeitskrieg zu organisieren und an seiner Spitze zu stehen. Das Neue daran reicht für sich allein schon aus, die dadurch hervorgerufene Bestürztheit zu erklären.

Auch inmitten seiner intensiven politischen und Propaganda- tätigkeit zeigte Martí ein rührendes Mitgefühl und Zärtlichkeit den Kindern gegenüber und schenkte dem Thema der Bildung und Erziehung besondere Aufmerksamkeit. Er schrieb einen seinem Sohn gewidmeten und 1882 veröffentlichten Gedichtband unter dem Titel "Ismaelillo". Später dann, 1889, befaßte er sich mit der Herausgabe der Zeitschrift

Das Goldene Alter für die Kinder Amerikas. Seine pädagogischen Vorstellungen werden von dem Gedanken geleitet, daß Bildung das einzig Befreiende ist, und begründen sehr fortschrittliche Grundsätze wie die Verbindung von Studium und Arbeit, der integrale Charakter der Bildung und Erziehung, die wissenschaftlichen Methoden des Unterrichts und vor allem die ethische und patriotische Ausbildung.

Der Kampf um die Unabhängigkeit Kubas wurde nicht nur gegen den spanischen Kolonialismus geführt, sondern auch und ganz besonders gegen die Unbotmäßigkeiten des Nordens.

1880 geht Martí erneut nach New York, gerade als die Wirtschaft und die Industrie der Vereinigten Staaten boomten und die weltweit widersprüchlichen Strömungen des Denkens der damaligen Zeit entbrannnten. Und er bestätigt, daß in Kuba und den Antillen der Schlüssel der Neuen Welt liegt. Dort lebt er bis 1895, als er sich wieder einreiht in den Krieg um die Unabhängkeit. Jene Jahre (1880 - 1895) waren für den politischen Werdegang Martís entscheidend. Es war das Land, in dem er - nach Kuba - die meiste Zeit seines Lebens verbracht hatte. Niemand hat je die Geschichte der Vereinigten Staaten, ihre guten und schlechten Seiten, besser beschrieben als José Martí. Eine Kollektion seiner Schriften erschien unter dem Titel Nordamerikanische Szenen.

Anläßlich der Panamerikanischen Konferenz in Washington warnte Martí vorausschauend vor den USA hinsichtlich ihres Interesses an der Ausdehnung ihrer Herrschaft in Amerika und ihrer Absicht, von Kuba und den Antillen Besitz zu ergreifen, um auf diese Weise als Macht an Stärke zu gewinnen, und stellte vor bereits einem Jahrhundert die dringende Forderung, die Völker Amerikas mögen ihre zweite Unabhängigkeit dem ungezügelten Appetit des Imperiums des Nordens gegenüber erklären. Auch als Diplomat leistete er in den Vereinigten Staaten eine hervorragende Tätigkeit. Er wirkte in New York als Generalkonsul zuerst von Uruguay, und später dann von Argentinien und Paraguay.

In seinem Leben als Revolutionär und als Denker war es ihm gelungen, in Charakter und Geist ein Mensch der Wissenschaft, des Bewußtseins und der Tat zu sein. Die Grundlage dafür war seine Ethik, denn Martí war ein von Grund auf ethischer Mensch mit einer Kultur, in der christliches Denken und Sensibilität in ihrem reinsten und ursprünglichsten Ausdruck präsent waren. Er sagte: "Am Kreuz starb der Mensch an einem Tag, und am Kreuz hat der Mensch jeden Tag das Sterben zu lernen."

Die Würde, mit der er lebte, führte ihn auf das Schlachtfeld und obwohl er kein Krieger war, war er sich doch bewußt, daß für die Unabhängigkeit Kubas der Krieg eine objektive Notwendikeit darstellte und verstand, daß er mit seinem Beispiel vorangehen mußte. Er hatte gesagt: "Die Vernunft, will sie führen, so muß sie zum Ritter geschlagen werden! Und sterben, damit sie von jenen geachtet wird, die zu sterben wissen." Darin liegt die Wurzel der Tragödie seines Fallens bei Dos Ríos am 19. Mai 1895 kurz nach Beginn des Krieges, den er vorbereitet und zu dem er aufgerufen hatte. Darin liegt das Wesen seiner erzieherischen Fähigkeit, der definitive Beweis der Folgerichtigkeit seines Lebens.

Anglická verze

Who was José Martí?

By Armando Hart Dávalos Director of the Office of the Martí Program and Member of the Council of State of the Republic of Cuba

We Cubans have a duty to tell the Americas and the world as precisely as possible who José Martí (1853-1895) was. He was the Spanish America's most profound and universal thinker.

It is more and more necessary to know fully who this man was, that Rubén Darío called "Maestro". He was the precursor of Latin-American modernism. He was considered one of the best Spanish-speaking prose writers of his time, and an essayist who was able to tackle, highlight and identify everything new in the science and culture of his time. He was a very avant-garde art critic but, above all, he was the organizer of the Partido Revolucionario Cubano (Cuban Revolutionary Party) and of Cuba's last liberation war against colonial domination.

In order to underline how he managed to acquire such a far-reaching understanding and in order to be able to face the challenges that Ibero-America has, going 21st century, let us remember how this paradigm of Latin American culture and politics, whom Gabriela Mistral called "the purest man of the human race", came to be and how he reached greatness.

Martí collected mostly from his feelings and ideas, the best from culture of Hispanic origin. He transformed it, gave it an American character and put forward its universality. This relationship between the American and the universal is based on Martí's principle: "The world may be grafted onto our Republica, but the body must be that of our Republics."

He was a poet who opened up new trails, and a refined and profound lover of literature and beauty. He was sensitive and filled with passion by the search for human knowledge. In his Versos Sencillos (Simple Verses), he declared his vocation to throw in his lot with the downtrodden of the Earth.

Martí was a teacher, a journalist, a political fighter, who tirelessly studied, read and write about all human affairs happening in the world of his time. He wrote articles about the French colonial invasion of the territory of what is now Vietnam, and impressive articles we still read with emotion and amazement, regarding the Russian spirit, as well as history, and chronicles from the most diverse nations of Europe and of the world, including, of course, his wonderful descriptions of what Spain was like then.

He was the Cuban who was able to write about and depict, in the best Castillian language, anything from the events of Chicago to the most important scientific breakthroughs of the world he knew. He could, in turn, write unforgettable pages about the key figures in history, politics, literature and science.

The philosophy that he inherited from those who shaped the Cuban nation, such as Felix Varela, José de la Luz y Caballero, and, in particular, his teacher, Rafael María de Mendive, combined with the vast culture he acquired, led him to develop and enrich the most advanced political and cultural ideas of his time. He left incomparable testimony of his travels throughout the world in his journalism,his poetry, his narrative and, above all in the well-informed analyses of his lively enlightening essays.

When the father of the Motherland, Carlos Manuel de Céspedes, rose on La Demajuagua, on october 10th, 1868, against the Spanish colonial power, Martí was barely 16. He wrote then some memorable verses, born from an incredible cultural sensitivity and love for freedom.

With his close friend, Fermín Valdés Domínguez, he signed a letter criticizing a schoolmate who had deserted the cause of Cuba's independence. The letter was seized and the two friends were detained. Martí took responsibility for the letter and he was sentenced to jail with chains and fetters, whose marks he bore for the rest of his life. Later, he was deported to Spain. he was only 17 but he had learned enough to write El presidio político en Cuba (Political prison in Cuba).

His higher education was in Madrid and he finished brilliantly in the University of Zaragoza. On the Iberian peninsula, he was witness to an event that would shine light on his revolutionary training: the founding of the first Spanish republic. In 1873, he devoted several commentaries in the press to the event as well as his work: La República Española ante la Revolución Cubana (The Spanish Republic with Regard to the Cuban Revolution.)

The essential voyage of Martí's permanent banishment, which was how he spent most of his life, helped develop his universality. Leaving Spain, at the end of 1874, his travels took him to Paris and New York and he ended up in Mexico. This was where he first had direct contact with the native population. That surprising encounter marked the beginning of his direct knowledge of the countries he would call "Our America". He also enriched his experience during his stay in Guatemala between 1877 and 1878.

He went back to Havana for a few months after the end of what we call the Guerra Grande (the Great War, 1868-1878, also known as the 10 Year War). This war, was not only witness to the high points of a glorious time of eternal and moving memories, but it also made evident that other people and other methods were needed to head the future epic. The confrontation needed moreover, a political genius, someone with the highest intellectual talent, a man of action, passion and imagination. José Martí personified this.

After this short stay in Cuba, he was again deported to Spain. He managed to go to New York, stopping again in Paris. After a few months in that US city, he moved to Venezuela. He lived in the capital, where he became even more familiar with the legacy of Simón Bolívar, the illustrious man and whose struggles he proposed carrying on. He felt as if he were his son and his debtor and he wrote, deeply moved: "We can talk about Bolívar with a mountain as a platform, or between flashes of lightning and thunderbolts, or with a bunch of free people in our hand, and tyranny beheaded at our feet".

In Mexico, Guatemala and Venezuela, he was in contact with the rich Latin American cultural world. While in Cuba, he had to know the negro, who was then condemned by slavery, and in those countries, he knew directly of the Indian, which confirmed his anti-racism.

"I am a son of America: I owe everything to her," wrote the Maestro when he left Venezuela in 1881. He went to New York, from where he carried on his crusade for Latin American unity.

If we bring to mind his statement: Patria es humanidad ("The homeland is humanity"), we must say that Martí's politics were for the human race. He carried out his political activities with clarity about their universal meaning and with exquisite methods; unwaivable firm in his goals, extraordinarily realistic foresight regarding dangers and shortcomings and a dedicated, calm and heroic passion to overcome these. This very original amalgamation of various elements with an gifted spirit, a vast culture and an attractive and interesting personality turned him into the only Cuban capable of uniting and merging in one movement, summing up in one party and forming into one army all the efforts of the Cuban people for their independence.

He became very active in developing ideas in order to join forces for the cause of independence and to clarify awareness of the dangers curking. "The main war against us is one of ideas", he said, "let's win it with ideas".

Waging a war according to political guidelines was the only way to win it. Specific ways had to be found to organize the army, as well as the means to aid the war and extend it to the whole country. To do this, the will of different people had to be tightly unified under one central command. With this goal, he founded the Cuban Revolutionary Party, the first such party in America, and maybe in the world, for organizing and waging a anti-colonial and independence war. The novelty of this fact alone is enough to explain the perplexity it provoked.

Even during all his intense political and propaganda activities, Martí showed moving sensitivity and care for children, and he paid special attention to the topic of education. He wrote a book of poems, which he called Ismaelillo, which was published in 1882 and dedicated to his son. Later, in 1889, he undertook to publish a magazine, La Edad de Oro (The golden Age), aimed at the children of America. His ideas on pedagogy were guided by the thought that: "To be educated is the only way to be free", and they established very advanced principles, like linking studies with work, the completeness of education scientific methods in education and, above all, ethical and patriotic training.

The fight for the independence of Cuba was not only waged against Spanish colonialism, but also, and crucially, against the excesses of the North.

When Martí settled down in New York en 1880, it coincided with the economic and industrial ascent of the USA, where the most contradictory universal ideological currents of that time were fearing. And he confirmed that Cuba, and the West Indies were the key to the future of the New World. He stayed there until 1895, when he returned to start the independence war again. Those years (1880-1895) played a determining for Martí's political education. After Cuba the USA was the country where Martí spent the longest time. No one has written with deeper insight about the history of the United States, its customs, its virtues and short comings. A collection of his writings appears under the title Escenas norteamericanas (North-American Scenes).

Commenting on the American International Conference held in Washington, Martí warned with foresight, in 1889, the attention that needed to be paid to the United States with regard to its interest in extending its control of America and in getting hold of Cuba and the West Indies, to thus strengthen its own position as a world power. Martí warned, one century ago, of the urgent need for the peoples of America to declare their second independence from the voracious appetite of the northern empire. His work as a diplomat in the United States was algo outstanding, representing first Uruguay as the Consul General in New York, and later representing Argentina and Paraguay.