Z obhajovací řeči Fidela Castra, tehdy 26-ti letého, před soudním tribunálem Batistova režimu v roce 1953

Následující text jsou pouze zkrácené úryvky.

Naším úmyslem nebylo bojovat s vojáky z Moncady. Chtěli jsme je překvapit, zmocnit se kontroly zbraní a vyzvat je, aby odhodili onen hanebný prapor tyranie a pozdvihli prapor svobody, aby hájili vznešené zájmy vlasti a ne nízké zájmy malé skupiny lidí, ... aby šli společně s lidem bojovat za jediný a krásný a důstojný ideál, který stojí za to, aby pro něj člověk obětoval život, za slávu a štěstí vlasti.

Podmínka, na níž byla založena možnost našeho vítězství, byla rázu sociálního Byli jsme si jisti, že můžeme počítat s lide. Když říkám lid, nemyslíme tím ony zazobané konzervativní vrstvy národa, kterým je vhod jakýkoliv represivní režim, jakákoliv diktatura, jakýkoliv despotismus, který se uctivě klaní jakémukoliv pánovi, div si nerozbije čelo o zem. Hovoříme-li o boji, rozumíme pod slovem lid onu obrovskou masu Kubánců, které všichni něco nabízejí a kterou všichni klamou a zrazují, masu, která touží po lepší, důstojnější a spravedlivější vlasti, masu, která je poháněna odvěkou touhou po spravedlnosti, protože generaci za generací musela snášet bezpráví a výsměch, ... která je ochotna ... když dostatečně věří v sebe, obětovat pro to i poslední kapku krve.

První podmínkou toho, aby lid upřímně věřil v nějaký záměr, je dělat právě to, co nikdo nedělá. Znamená to mluvit naprosto jasně a bez strachu. Jen demagogové a profesionální politici umějí udělat ten zázrak, že dovedou být zadobře ve všem a se všemi, přičemž nutně všechny a ve všem klamou.

Revolucionáři musejí přesně vytyčit své zásady a vyhlašovat své ideje otevřeně, musejí přesně vytyčit zásady a vysvětlit své záměry tak, aby se nikdo nemohl klamat. ani nepřátelé, ani přátelé.

...... Hovoříme-li o lidu, rozumíme slovem lid :

- oněch 600 000 nezaměstnaných Kubánců, kteří si chtějí poctivě vydělat na živobytí, aniž by museli odcházet z vlasti a hledat si obživu jinde,

- oněch 500 000 zemědělských dělníků, kteří pracují po čtyři měsíce v roce a zbytek hladovějí se svými dětmi a nemají ani píď země,

- oněch 400 000 průmyslových dělníků a nádeníků jejichž starobní důchody jsou bezezbytku zdefraudovány, jejichž výdělky jsou jim urvány, kteří žijí v brlozích a jejichž život je jen dřina a bída,

- oněch 100 000 drobných rolníků, kteří žijí a umírají v práci na půdě, která jim nepatří a stále nevědí, kdy přijde dráb a řekne: táhněte

- oněch 30 000 učitelů a profesorů, tak obětavých a nezištných, s nimiž se tak špatně zachází a mizerně platí,

- oněch 20 000 drobných obchodníčků, zadlužených až po uši, ničených krizí,

- oněch 10 000 mladých vysokoškoláků, kteří když vycházejí ze škol vidí, že jsou všechny dveře zavřené a hluché k jejich volání a prosbám.

Tohle je lid!

Lid, který trpí všemi těmito útrapami a je proto schopen bojovat se vší odvahou.

..... Je známo, že vraždění zajatců je v historii Kuby osudově spojeno s Batistovým režimem

... V Santiagu de Cuba byly překonány všechny formy krutosti, zběsilosti a barbarství. tam se nezabíjelo během jedné minuty, jedné hodiny, jednoho dne. ... kasárna Moncada se změnila v dílnu mučení a smrti, několik lidí nehodných tohoto jména si udělalo z vojenské blůzy řeznickou zástěru. Stěny jsou zbroceny krví, ve zdech zůstaly stopy po kulkách se zbytky kůže, mozků a vlasů spálených výstřely z blízka do obličejů ... mučitelé si nepřipouštěli nejmenší starosti s utajením, co dělali .... cítili se pány světa, absolutními vládci. ... Generál Martíz Díaz Tamayo, který dovezl konkrétní instrukce, vzešlé ze schůzky na níž byl přítomen Batista ..., prohlásil, že je pro armádu hanba, když v bojích má 3 x více mrtvých než útočník a že za každého mrtvého vojáka musejí zabít deset zajatců. tak tedy zněl rozkaz. V každé skupině jsou lidé s nízkými skony, rození zločinci, bestie, v nichž pod lidskou maskou žije dávný atavismus, obludy zkrocené disciplínou a společenským návykem. Dejte jim však napít z řeky krve, neustanou, dokud tam bude jediná krůpěj.. ... V jejich rukou zahynuli ti nejlepší. ... mezi mučením jim nabízeli život, když zradí své přesvědčení... Protože odmítli, strašlivý způsob mučení pokračovalo. Rozdrtili jim varlata, vypíchali jim oči, ale nikdo z nich nezradil. ... I když jim uřezali pohlavní orgány, každý z nich byl tisíckrát více mužem než jejich mučitelé. Fotografie nelžou, je na nich vidět, jak jsou mrtvoly zohaveny.

... když nezmohli nic proti statečnosti mužů, zkusili vyzkoušet statečnost žen. S krvácejícím lidským okem v ruce vstoupil jeden seržant do kobky, kde byly vězněny soudružky Hernándezová a Haydeé Santamaríová, Soudružce Santamaríové ukázali to oko a řekli jí. "tohle je oko tvého bratra, když ty nám neřekneš co nám nechtěl říci on, tak mu vypíchneme i druhé". Ona milovala svého bratra nadevše na světě, ale hrdě odpověděla:" Když jste mu vypíchli oko a on vám nic neřekl, tím méně vám toho řeknu já". .. později se vrátili a pálili jim paže cigaretami....

.... Ti lidé kteří vraždí a mučí zajatce se nechovali jako důstojní kolegové těch vojáků kteří padli v boji.

Viděl jsem mnoho vojáků (na straně Batisty) bojovat s ohromnou udatností, například ty vojáky z hlídky, kteří proti nám vystříleli své kulomety téměř v boji muže proti muži, nebo onen seržant, který riskoval život, aby se dostal k poplašnému zařízení a vzbouřil tábor. Někteří zůstali naživu. Jsem tomu rád. Jiní padli. Domnívali se, že plní svoji povinnost a tím jsou v mých očích hodni obdivu a úcty. Jen lituji, že tito stateční lidé padli za špatnou věc. Až bude Kuba svobodná, bude muset ctít, chránit a podporovat ženy a děti těchto statečných mužů, kteří padli v boji proti nám.. Oni nenesou vinu za neštěstí naší země, oni jsou jen dalšími oběťmi neblahé situace.

Nevolám tu po pomstě za své mrtvé soudruhy ... životy mladých, který umírají pro blaho,lidu nelze vykoupit krví, jediná důstojná cena, kterou za ně lze zaplatit, je štěstí tohoto lidu. ... Naši soudruzi nejsou zapomenuti ani mrtvi. jsou živí dnes více než kdy jindy a jejich vrahové musejí s hrůzou pozorovat jak z jejich hrdinných mrtvol povstává vítězný duch jejich ideálů.

Ať za mne promluví José Martí .."Nářek nad hroby mrtvých musí jednou skončit. Z jejich těl vyvěrá nekonečná láska k vlasti a sláva, která nezná strachu, která nikdy nezhyne a neochabne, neboť těla mučedníků jsou nejkrásnějším oltářem cti".

... Odsuďte mne, nevadí, Historia me absolverá