Poznámky k událostem, ke kterým se někdy i opakovaně vracíme

 

Mimo jiné k nim patří i témata české politické pravice, která vždy pohotově vytahuje v době, kdy může předpokládat, že svým výkladem historie lze ovlivnit současné veřejné mínění.

(Následující poznámky se pokoušejí doplnit o informace, které se u těchto příležitostí zpravidla neuvádí)

.... postupně doplňováno ... z průběžně uváděné literatury opsal  Zadražil zadrazil49@volny.cz

 

 

 

 

50 léta minulého století, odboj

Přechody hranic do 89 

Říjnová revoluce 1917

Poválečný odsun

Tibet

Skupina Mašínů

Ministr Jan Masaryk

Z projevu A. Dullese z roku 1945, který se stal základním strategicko-politickým dokumentem USA a jeho spojenců po 2. světové válce

Allan Wellsh Dulles, 1953-61 ředitel CIA

 

 

Babice - poznámky

 

 

 

         

                                

50 léta minulého století - mýty - pravda ?

Následující text je zpracován podle knihy: Výbušnina

autor: Stewart Steven

Vydalo SAKKO Praha 1991

Operation Splinter Factor (Headderand Stoughton London, Sydney, Auckland, Toronto, 1974)

Kniha pojednává o poválečných událostech v Polsku, Československu a Maďarsku. Tento stručný výtah nenahrazuje tuto publikaci.

V úvodu knihy je psáno proč kniha nebyla hned po vyjití do češtiny přeložena:

Před převratem 89 -byla napjatá situace mezi Východem a Západem v důsledku intervence států Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.

A po roce 1989 také nevyšla, neboť kniha vrhá poněkud jiné světlo na americkou politiku, než se dnes u nás líčí.

Akce SplinterFactor, která je dodnes svými původci nejpřísněji utajována, prokazuje účast CIA a konkrétně Allana Dullese (Poslední deník Martina Bormanna) na vyvolání procesů proti významným funkcionářům komunistických stran zemí střední a východní Evropy.

Tuto knihu dostal tedy čtenář až po dvaceti letech, kdy ji Stewart Steven napsal (strana 3).

Zhoršily se vztahy (koncem čtyřicátých let) mezi Východem a Západem tou měrou, že nakonec bylo nutno na ně pohlížet tak, že prakticky neexistují. Možnost jaderné války byla hrozivě a trvale na obzoru. Doba byla zralá pro extrémní činy všeho druhu. (strana 15)

Svobodný svět měl vůči satelitním státům (státy střední a východní Evropy) závazek: vyrvat je ze Stalinových drápů. Válka však nepřicházela v úvahu. Hledaly se jiné cesty. A Dulles se je vydal hledat.Z jeho (Dullasovy) zprávy CIA se však nesmí spokojovat s pasivním příjímáním

informací ze zemí za železnou oponou, ale musí postupovat proti komunistickému nebezpečí i v samotných komunistických zemích. (strana 34-35).

K událostem v Československu:

Lobbyisté, placení CIA, již nastavovali výhybky pro to, čemu se později říkalo Kerstenův dodatek, novele zákona o ozbrojených silách z roku 1952. V Německu umístěné a vycvičené zvláštní jednotky složené výhradně z východoevropanů, měly podporovat očekávané lidové povstání za

železnou oponou a po úspěšné kontrarevoluci, která na sebe podle Dullesova názoru nemohla nechat dlouho čekat, se podílet na opětovném nastolení demokratických poměrů (strana 91).

Parlamentní demokracie Velkém Británie a Francie naservírovali Československo Němcům jako na podnosu. Proto komunisté získali v roce 1946 v absolutně svobodných volbách 38 procent hlasů a tím se stali nejsilnější stranou v československém parlamentu. (stana 93).

7. září 1948 pohřeb J. Beneše - pohřeb byl pro reakcionáře záminkou pro provokaci neslýchaného rozsahu, chtěli teď dosáhnout toho, co se jim v únoru nepodařilo. Byla to protivládní demonstrace, které se mělo zúčastnit 100 tisíc lidí. .... reakce chtěla dostat ulici pod kontrolu.

Rozdávaly se letáky, které vyzývaly obyvatelstvo, aby šlo do otevřeného boje, obsazovalo ministerstva, nádraží a pošty. .. ... Opozice, která se stala obětí vlastní a americké propagandy věřila, že všichni Češi jsou proti vládě, že je třeba jen začít a celý národ povstane, aby setřásl vnucené

panství Moskvy. Avšak jak ukázaly poválečné volby, průměrný tovární dělník byl věrný komunistům, ...(strana 95)

.... Gottwald nebyl tak radikální. Byl přesvědčen, že stalinismus se nemusí bezprostředně rovnat policejnímu státu, že je možné obejít se bez politických vězňů a celého bombastického povyku s divadelními procesy. Přemlouval Slánského, aby příliš bezohledně nezasahoval. Presidentovo

zpočátku odvážné vystupování vedlo k tomu, proč Československo, hlavní objekt SplinterFactor, vyšlo nesrovnatelně nedotčeno z přeměn, které tato operace vyvolala v sousedních zemních. Dulles a jeho kolegové se však nadále domnívali, že kontrarevoluce může vzniknout jedině v

Československu (strana 96).

V létě 1951 byla situace už velice výbušná. Revoluční situace, přesně to, k čemu směřovala akce SplinterFactor, nazrála. Vývoj se ale nyní pohyboval samovolně - agenti provokatéři již nebyli nutní. V německém Norimberku byly uvedeny do pohotovosti české ozbrojené síly, které byly

součástí mezinárodní brigády vytvořené americkou armádou. Měly okamžitě pomoci spontánnímu povstání lidu, s nímž se nyní počítalo každý den, a které nevypuklo.

Nicméně bylo již na dosah ruky a proto se zdál oprávněný další tah: musil být tak šíleně odvážný, aby sed jeho tlakem zhroutila celá struktura strany a vlády v Praze. SplinterFactor ztratil veškerý zájem na zatčeném Vladimíru Clementisovi. Allan Dulles se připravoval na svůj bezpochyby

největší úlovek (strana 101)

Pro Allana Dullese a CIA byl Rudolf Slánský jediný, kdo byl sto udržet Československo ve východním bloku. Jen on mohl zabránit výbuchu narůstající revolty. Slánský musel zmizet. Musel být odstraněn týmiž metodami, které Dulles uplatnil proti tolika jiným (strana 102)

V červenci zasáhl Stalin. Sovětský velvyslanec v Praze Stalina informoval o Gottwaldově pokynu ohledně Slánského. Stalin, který možná poprvé začal něco tušit o machinacích americké tajné služby v pozadí monstrprocesů, napsal Gottwaldovi 20. téhož měsíce šifrovaný dopis." Obdržel

jsem obviňující materiál o soudruzích Slánském a Gemindrovi" napsal, " Nepovažujeme tento materiál za dostačující a jsme toho názoru, že práce v Praze se neprovádí s potřebnou vážností....Stalin se znova obou zastal (Stránského a Gemindra) ..."Může to být provokace nepřítele," řekl a uvedl příklady, jak "čestní členové strany byly zatčeni a falešně obviněni. Nemá-li být práce bezpečnostních orgánů na prospěch nepříteli, je třeba ji průběžně co nejbedlivěji kontrolovat a zabránit, aby se všeobecná nedůvěra šířila až do nejvyšších orgánů." (Stalin) Intuitivně prohlédl koncepci akce SplinterFactor, ale ještě nevěděl, že skutečně existuje (strana 104)

Pro Allana Dullese znamenala Stalinova intervence rušivý zásah do operace, která probíhala vcelku dobře (strana 105)

Kniha má celkem 123 stránek, na zbývajících jsou informace mimo jiném také o událostech v Maďarsku 1956, ... Příslušníci cizinecké jednotky, vyškolené CIA a umístěné v Německu, se daly na pochod do Maďarska, aby podporovali revolucionáře. Radio Free Europe (Svobodná Evropa), tehdy téměř naprosto kontrolované CIA, podněcovalo maďarské povstalce, aby nepolevovali, že pomoc je již na cestě. ...31. října vysílač hlásil: "ministerstvo obrany a ministerstvo vnitra jsou ještě v komunistických rukou. Tak to nesmí zůstat, bojovníci za svobodu

nevěšte své zbraně na hřebík". Vysílač rozšiřoval návody jak zhotovovat Molotovovy koktejly a pilně podněcoval k povstání. Maďaři brali všechno za bernou minci. Nevěděli, že Svobodná Evropa jen za sebe a CIA (strana 119)

Allan Dulles vyvolal situaci, kterou mohly vyřídit jen ruské tanky. (strana 119)

Pro ty, co vědí o tak zvaných "padesátých létech" velmi málo, nebo jen to co uvádějí současné sdělovací prostředky, jsou tyto úryvky nejspíš zcela nesrozumitelné nebo i překvapivé. V případě zájmu o pochopení je třeba si celou zmíněnou knihu přečíst, nebo hledat podklady i jinde.

 

 

 

Anna Kvášová, matka dvou dětí, vesnická funkcionářka KSČ, zavražděná 10. ledna 1952

Z jejího domu v obci Chrastné jí v podvečer vylákali tři neznámí muži pod falešnou záminkou, že se má dostavit  na narychlo svolané jednání stranického orgánu.

Po krátké jízdě zastavili a na okraji lesa ji zavraždili.

 

       V padesátých letech minulého století docházelo v Československu k sabotážím na národním majetku, ničení hodnot, zastrašování veřejnosti a k vraždám lidí, kteří se snažili poctivou prací budovat lepší socialistickou společnost.

 

 

50 tá léta, Padesátá léta, agenti, III.  //AR0_141, Mc Carty, procesy,  rozsudky, oběti   //arch č. 9, HaNo 30.11.98
      Podle HaNo  20.2.2002 (pod zkratkou kz): Zdokumentováno je totiž, že v prvních 5 letech tohoto desetiletí  k nám z protější strany přešlo na 1 200 agentů, z nichž mnozí měli nejen informační, ale i destrukční cíle. Zadržena jich byla menšina. Přesto pohraničníci a příslušníci SNB zabavili 444 pistolí, 16 granátů a 12 samopalů. Ti kteří prošli často přinášeli i pokyny pro domácí odbojové skupiny. Bezpečností bylo v roce 1950 zmapováno 32 teroristických skupin přímo navázaných na některou západní centrálu. (Dnes se tomu říká třetí odboj.) Při jejich akcích bylo zavražděno 79 občanů, především funkcionářů státních a politických organizací a 113 příslušníků SNB a Pohraniční stráže.
Popravených v 50 letech  podle Svobodné Evropy 247

 


Odboj, podle HaNo 22.12.2004
1. odboj byl za první světové války 1914 - 1918, jeho cílem bylo obnovit samostatnost československého státu.
ruští legionáři 65 988
francouzští legionáři  11 871
italští legionáři  27 840
celkem podle posledních výzkumů 105 699 osob. Počty padlých chybí.
2. odboj za druhé světové války, v letech 1939-1945
Hájení pohraničního území před Mnichovem 30.9.1938, kdy padlo 170 obránců hranic.
2400 bylo jako rukojmí odvlečeno do Říše.
Z pohraničí bylo vyhnáno 170 000 Čechů, židů, protifašistických Němců. Cílem druhého odboje bylo obnovení Československé republiky.
Odboj zahraniční a vnitřní.
Zahraniční odboj: měli jsme na frontách 97 489 vojíků, z nichž padlo 4 573.
Domácí odboj: v koncentračních táborech 285 000 osob, z toho 235 000 tam zahynulo a vrátilo se 50 000. Československo ztratilo ve druhé světové válce 360 000 životů
3. odboj 1948-1989 Ani UDV dosud nevymezil jeho charakter a cíle. V žádném případě se zde ani v zahraničí nevytvořily síly, schopné změnit režim. Proto to nebyl odboj, ale pouze asi 6 let politického pronásledování. V padesátých letech bylo popraveno asi 230 osob a asi 262 000 se dostalo do vězení nebo táborů různého typu včetně černých baronů, rehabilitace koncem 50 let.

 

Pesaci_studene_valky_REFLEX

 

 

 

Smrt ... vražda - sebevražda ministra Jana Masaryka

 

Podle HaNo ( asi 97-00) autor Jiří Frajdl

 

Nejasnosti kolem smrti Jana Masaryka

   1. Když 25. Ledna 1946 odjel z Mariánských Lázní transport odsunutých Němců do americké okupační zóny byl v některých pohraničních městech rozhazován ilegální leták, oznamující, že president Beneš a Jan Masaryk budou potrestáni smrtí.

   2.  Dne 11.2.46 byl skupinkou amerických vojáků odvezen z území republiky štěchovický archív - spisy německého státního ministerstva v Praze. Snahu utajit tuto skutečnost před českou i světovou veřejností prolomil Jan Masaryk. Tehdy měl jeden z amerických ministrů prohlásit ... toho chlapa patří zabít.

   3.  V letech 1946 - 48 měl J. Masaryk několik projevů pro západní tisk a projev v OSN. Západní tisk označil jeho projevy za prosovětské a nežádoucí.

   4.  Dne 17. Února 48 se konala porada ministrů zahraničí. Jan Masaryk byl kritizován za zastávání protiněmeckých a protikapitalistických stanovisek.

   5.  Na tajné poradě národních socialistů 16. Února 48 se jevil J. Masaryk jako nespolehlivý a neměl být zasvěcen do připravované demise.

   6.  Dne 20. Února 48 podali ministři národně socialistické, lidové slovenské demokratické strany demisi. Jan Masaryk demisi nepodal. Zúčastnil se komunisty vedené generální stávky, byl na besedě s čs. Generalitou, kde přemlouval vysoké důstojníky, aby šli s  K. Gottwaldem.

   7.  Jan Masaryk propustil z diplomatických služeb diplomaty, o nichž se domníval, že pracují pro západní zpravodajské organizace.  Dostával výhružné dopisy.

   8.  J. Masaryk údajně někomu do Anglie poslal dopis, jak se má naložit s jeho majetkem.

   9.  Jan Masaryk odmítl odchod do emigrace po únoru 48

  10.  V ilegální organizaci, ve které měla hlavní vliv Milada Horáková, se očekával impuls k anti únorovému převratu. V mezinárodním měřítku to měla být třetí světová válka, ve vnitropolitických poměrech smrt Masaryka. Proto by bylo vhodné vyšetřit, zda se přípravy ke státnímu převratu konaly již před datem smrti J.M. nebo až po jeho smrti.

  11.  Proto vznikla snaha obvinit někoho konkrétně. A tak byl skupinou teroristů vyslaných z Bavorska zavražděn major Š (v opisovaném  textu není uvedeno celé jméno) odůvodněním, že nese odpovědnost za smrt J. Masaryka. Je tedy toto obvinění nepravdivé, pak kdo plánoval smrt J. Masaryka v chronologickém sledu s přípravou protistátního převratu.

  12.  Jaký je originál pitevního protokolu ? Tvrdí se v něm prý o sebevraždě. Jan Masaryk měl obě nohy zlomeny ve stejné výšce. Při pádu  z okna nejsou zlomeniny tak pravidelné.

  13.  Nejdůležitější ... komu to vše (smrt J. M.) prospělo, komunistům ne (uvažovali o jeho kandidatuře na presidenta).

 

Komu více posloužila ministrova smrt

podle HaNo8. ledna 2004, strana 5,

J. Masaryk v únoru 1948 zůstal loajální k předsedovi vlády K.Gottwaldovi. Souhlasil se svojí účastí v rekonstruované vládě. V té době byl nemocen. Přesto s horečkou přišel na přehlídku Lidových milicí 28. února a Noskovi, který ho posílal domů s úsměvem opáčil: " To tak! Abyste řekli, že pro trochu chřipky sabotuji vládní akce. To nic, to se vydrží!"

4. března hovořil k armádním důstojníkům. Řekl tehdy: „ Moje krédo v této dramatické době bylo jasné. Když se přiostřila situace, neuvažoval jsem ani minutu, kde je moje místo. Je s lidem, s Čechy a Slováky, které miluji. Slyším-li hovořit o lidech, kteří začínají odboj, píchne mne u srdce. Odboj proti Hitlerovi ano – ale odboj proti vlastní krvi, vlastním bratřím v republice, nikdy. Jsem přesvědčen, že se nové války nedočkám. Je to moje přání a má modlitba. Počítejte se mnou, jsem jeden z vás!“ (tento text jsem upřesnil podle HaNo příloha Naše pravda číslo 16  18. Dubna 2011, strana 2 článek Kdo vlastně měl zájem?)

 

    I na zasedání vlády se pečlivě připravoval. Přípravy však nedokončil. Dopisy, telegramy, nenávistné útoky jeho "přátel" ho zlomily.

    Pro komunisty byla jeho smrt velkou ztrátou. Ztratili významný trumf. Alespoň pokud jde o mezinárodní vztahy.

 

Spíše než Jan Masaryk bývá buržoazními sdělovacími prostředky připomínána jeho tragická smrt. A to ještě proto, aby navodila možnost spekulace jeho zavraždění komunisty. I když to je pro současnou generaci dávná minulost, kdo to byl Jan Masaryk?

Několik historických údajů.

Jan Masaryk věděl, kdo umožnil vyzbrojit Německo pro druhou světovou válku, rozuměl spolupráci i nespolupráci spojenců při likvidaci fašismu, a podle všeho tušil, že Německu v budoucnu opět někdo pomůže.

O SSSR hovořil jako o spojenci a ochránci, nebyla mu lhostejná slovanská vzájemnost. Měl obavy o další světový vývoj, o stav tehdejší OSN, i o stovky milionů hladových dětí ve světě. Když 25. Ledna 1946 odjel z Mariánských Lázní transport odsunutých Němců do americké okupační zóny byl v některých pohraničních městech rozhazován ilegální leták, oznamující, že president Beneš a Jan Masaryk budou potrestáni smrtí.

Dne 11.2.46 byl skupinkou amerických vojáků odvezen z území republiky štěchovický archív - spisy německého státního ministerstva v Praze. Snahu utajit tuto skutečnost před českou i světovou veřejností prolomil Jan Masaryk.

Dne 20. Února 48 podali ministři národně socialistické, lidové slovenské demokratické strany demisi. Jan Masaryk demisi nepodal. Zúčastnil se komunisty vedené generální stávky, byl na besedě s čs. Generalitou, kde přemlouval vysoké důstojníky, aby šli s K.Gottwaldem.

Jan Masaryk propustil z diplomatických služeb diplomaty, o nichž se domníval, že pracují pro západní zpravodajské organizace.

Jan Masaryk odmítl odchod do emigrace po únoru 48.

Hodnocení událostí se děláme každý sám. V tom o Janu Masarykovi by nemělo chybět zjištění, že to byl politik, který šel vždy s lidem své země. 

 

Skupina Mašínů

Bratří Mašínové synové plukovníka předválečného Československa, vlastence a bojovníka proti fašismu.

        Z hlediska Vyššího principu mravního není sice vražda na tyranovi zločinem, ale zabití pokladníka, nebo podříznutí řadového policisty je vždy a pouze brutální či loupežnou vraždou.

 

Josef a Ctirad Mašínové  (podle HaNo 21.8.98) společně s Paumerem se v padesátých létech prostříleli do na území  Západního Berlína.

Palmer uvedl, že se chtěli prostřílet na západ a vstoupit do americké armády, o které předpokládali, že zahájí boj proti SSSR

USA je nevydaly na žádost našich úřadů pro trestné činy: vražda, pokus o vraždu, sabotáž, rozkrádání národního majetku, vyzvědačství, vlastizradu a zběhnutí.
         Trestnou činnost završili jako výsadkáři US ARMY. ... trestný čin: služba v cizím vojsku.

24.05.08 pořad  Dokumenty z cyklu ...    s Milanem Paumerem 13.30

                                                             Paumer použil výrazů:   -  podšmikl krk (Honzátkovi)

                                                                                                 - odejít na západ do americké armády a ve třetí válce bojovat proti komunismu.

 


Na území České republiky byly jejich trestné činy promlčeny v roce 1998.

 

HaNo 19.6.2004:
13.října 1951 - bratří Mašínové si v praze najali autotaxi k jízdě do Hradce králové. U Chlimce nad Cidlinou donutili řidiče Eduarda Šulce zastavit, odvedli jej do lesa, přivázali ke stromu. Šulcovým autem odjeli mašínové do Chlumce a vešli do stanice SNB. Ctirad Mašín praštil službu konajícího příslušníka SNB Oldřicha Kašíka železnou ttyčí do zátylku. Mašínové tvrdí, že Kašík se k jejich překvapení nesložil k zemi, ale snažil se po  tvrdém úderu tyčí vyndat svoji služební zbraň. Josef Mašín zabil Kašíka dvěma výstřely. ze své zbraně.
28. září 1951 - Milan Paumer, Ctirad Mašín a Zbyněk Janata zajali posádku sanitního vozu - řidiče Bohumila Turina a člena záchranné služby Josefa Kavína, když předstírali dopravní nehodu. Spoutali a odvezli k lesu za Prahou, kde j přivázali ke stromu a omámili chloroformem. Poté odjeli do Čelákovic a pod záminkou autonehody vylákali příslušníka SNB Jaroslava Honzátka. Odzbrojili ho, svázali a spolu s ním se vrátili na stanici, kde po delší době našli zbraně. Honzátka omámili chloroformem. Spoutaného a omámeného příslušníka SNB  pak Ctirad Mašín podřízl dýkou.
2.srpna 1952 - Josef mašín a Václav Švéda zastavili v katastru obce Žleby u Čáslavi auto n.p. Kovolis z Třemošnice na Čáslavsku, které vezlo peníze na výplatu zaměstnancům, a získali tak zhruba 900 tisíc Kčs. Pod záminkou kontroly osobních dokladů přinutili řidiče Františka Kočího a vedle sedícího bezpečnostního referenta Karla Skokana (na výzvu odevzdat zbraň, kterou měl u sebe) vystoupitt z vozu. Při střetu Josef Mašín zastřelil pokladníka Josefa Rošického. Další z osádky auta, Ludmila Minaříková, po výstřelu utekla.
7. září 1953 - zapálili Ctirad Mašín a Václav Švéda podél silnice z Vyškova do Kroměříže 17 stohů slámy (z toho 11 zcela vyhořelo, škoda téměř 250 000 Kčs). Ctirad Mašín při pronásledování člany požárního sboru použil zbraň a těžce zranil Jana Leciána (průstřel hrudníku a vystřelené pravé oko).
3. října 1953 - překročili Ctirad a Josef Mašínové, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata v prostoru Chomutova státní hranici do NDR.
10. října 1953 - na nádraží v Uckru (bývalém NDR) je obstoupili příslušníci Volkspolizei a odvedli do čekárny. Tam došlo k přestřelce, jejímž výsledke byl mrtvý velitel akce komisař Herman Grummini a dva těžce zranění, policisté. Janata se nastalém zmatku oddělil od ostatních a následně 11. října byl zatčen.
17. října 1953 - u obce Waldow se podařilo příslušníkům Volkpolizei mašínovce obklíčit. Při přestřelce byli zastřeleni dva policisté - vrchní střážmistr Heinz Sunkel a komisař Martin Lehman. Václav Švéda byl postřelen do ramene, následně pak zatčen,
29. října 1953 Mašínové a Paumer naskočili na vlak vezoucí brambory do Berlína. O den později se octli v tehdy rozděleném městě. Při přestřelce u u Rangsdorfu překročili dálniční okruh. Paumer byl přitom zraněn. Pěšky došli ke stanici S-Bahnu Dahlewitz, nasedli na vlak a přes střelbu ve stanici Mahlow projeli do Západního Berlína.
Dále: Bratří Mašínové byli přes území tehdejší NSR dopraveni do Spojených států amerických. Zde vstoupili do armády a získali státní občanství USA. Od roku 1959 společně podnikali Texasu. Milan Paumer je následoval, také vstoupil do armády. Pak se usadil a podnikal na Floridě.
V roce 1954 bylo stíhání Mašínů za sabotáže, vraždy, rozkrádání národního majetku, zběhnutí, vyzvědačství a vlastizradu bylo  přerušeno.
V roce 1998 nabylo právní moci rozhodnutí, podle kterého jsou činy Mašínů promlčeny.
V květnu1955 byli tři členové skupiny  popraveni.

V roce 2000, v obci Sadská z podnětu zastupitelů za ODS jim bylo uděleno čestné občanství  // HaNo 23.5.2000 autor Martin Čihák.

 

16. června 2004 v Senátu proběhlo veřejné slyšení zaměřené na činnost skupiny bratří Mašínů. Pravicoví senátoři v čele s Martinem Mejstříkem (Cesta změny) a Josefem Pavlatou (ODS) nyní prosazují, aby bylo Mašínům uděleno státní vyznamenání.
Příttomen byl i Paumer a sestra Mašínů Zdeňka Mašínová. V televizním šotu prohlásila, že by na místě svých bratrů jednala stejně rozhodně

V roce 2008  Na své cestě do USA Mirek Topolánek předal své ocení Mašínům a po návratu také Paumerovi. (Prý jako syn vysokého komunistického funkcionáře předlistopadového režimu o ocenění - podle jeho slov - snil již tehdy).

PRA1

 

PRA2

 

 

Jak jsem poznal Milana Paumera já.

Před několika lety se Milan Paumer odvážil přijet na besedu do jámy lvové do Čelákovic, kde stále žije sestra strážmistra Honzátka i jeho dvě děti. Všichni tři se přišli podívat do očí člověku, který byl u toho, když bratři  Mašínové podřízli chloroformem omámeného otce dvou dětí. Nemohu Milanu Paumerovi upřít odvahu. To, co se na něho valilo, bylo jak příval a bylo to pochopitelné, přišli  totiž i žijící známí a kamarádi  Honzátka, ale také dost lidí, kteří činy skupiny obhajovali.  Pravda, všichni obhájci se narodili nejdříve kolem roku 1989. Po velmi bouřlivé diskuzi, kterou jsem popsal v článku do PolabskéhoTOKU, jsem seděl  s Milanem Paumerem více než hodinu a povídal jsem si s ním. Chtěl  jsem totiž publikovat i rozhovor. Ten rozhovor nakonec  nevyšel,  nenapsal jsem ho.  A proč? Protože jsem na to, co mi Milan Paumer říkal, chtěl co nejdříve zapomenout, dělalo se mi z toho špatně.  Pár příkladů:  Na mou otázku, zdali se on a bratři Mašínové někdy cítili vinni,  že Mašínův strýc,  který jim na své jméno koupil motocykl a s ním pak vyráželi na své akce, dostal doživotí, odpověděl:  "A proč bychom se měli cítit vinni? Byla to válka a on byl oběť,  to se stává."  Zeptal jsem se také proč se nepokusili spáchat atentát na nějakého představitele komunistické moci,  odpověď zněla, že o tom ani neuvažovali. Jediné co chtěli, bylo získat  zbraně, peníze, prostřílet se na západ a vstoupit do amerických jednotek  Rangers. To se jim nakonec podařilo a všichni tři se, podle slov Paumera, dobrovolně přihlásili do války ve Vietnamu.  V řeči jsem se dozvěděl, že se on i bratři Mašínové, kteří jako mladí  chlapci dostali v roce 1945  vyznamenání od prezidenta Beneše za pomoc jejich otci při  protifašistickém  odboji, chtěli dostat  do vznikající zvláštní jednotky Československé armády. Podle Milana Paumera ani jeden z nich neprošel testy a do  jednotky  se  nedostali, a tak se rozhodli,  že se prostřílí na západ. Paumer mi pak líčil, jak proběhlo přepadení transportu peněz.  Pokladník jim peníze již vydal, ale ve voze jel náhodou nějaký  milicionář,  který chtěl krádeži peněz zabránit,  tak ho jeden z Mašínů bodl nožem a zranil, nato probodl i pokladníka, který  prý chtěl sáhnout po pistoli.  Akce v Čelákovicích pak probíhala tak, že Mašíni vtrhli do služebny SNB, nic netušícího strážmistra omámili  chloroformem, svázali do  kozelce a šli si pro samopaly a  munici.  Když odcházeli, policajt se začal probouzet a sténat, a tak ho,  svázaného a  ještě omámeného, podřízli.  Milan Paumer vyprávěl, že on měl za úkol hlídat venku před  strážnicí, aby je někdo náhodou nevyrušil.  Nesměli existovat svědci. Naštěstí je nikdo nevyrušil. Ptal jsem se, co by dělal, kdyby k němu přišlo malé děcko a začalo by si ho prohlížet, jak to děti  u neznámých lidí dělají. "To by mělo smůlu," zněla lakonická odpověď.  "Mám tomu rozumět tak, že byste třeba šestileté dítě zabil?" Zněla  má další  otázka.  "Mělo by prostě smůlu," opakoval svou prvotní odpověď. Na závěr jsem se ho zeptal, kdy on a bratří Mašínové byli v životě  nejšťastnější. Prý v době války ve Vietnamu, tam prý mohli zabíjet komunisty ve velkém a  moc prý ho mrzelo,  že nevypukla třetí světová válka západu s východem, aby mohli  přijet s  americkou armádou do  Československa a tady si to vyřídit s bolševiky. Po celou dobu mého povídání s Milanem Paumerem jsem se snažil  najít v něm aspoň kousek lidství,  soucitu, pocitu lásky. Nenašel. Na většinu otázek odpovídal, alespoň mně to tak připadalo,  naučenými  frázemi, jakmile z role  vypadl, zaznívala slova o uctívání násilí, permanentní válce a  velice často opakoval slova zabít, zabíjet.  Milan Paumer pak vyprávěl další příběh.  V době kdy jejich trojku naháněli v NDR vojáci a policisté po  prozrazení na  jednom malém nádraží,  Mašínové s Paumerem leželi na kraji lesa ve škarpě, byla noc. V tom se na světlejším horizontu objevila postava vojáka. Byl od  nich prý na  dvě stě metrů.  Voják tam jen tak postával a Ctirad prý řekl Paumerovi, aby se díval, jak  umí střílet z pistole.  A opravdu na jedinou ránu vojáka zastřelil.  Paumer se přímo rozplýval Ctiradovým střeleckým uměním. Ten voják, byl shodou okolností velitel jednotky.  Pro všechny mladší diskutéry, kteří se do mne jistě pustí jen  pár informací. Jsem ročník 1949, syn otce, který v roce 1950 dostal za  protistátní činnost Jáchymov s visačkou MUKL,  pro ty mladé, znamenalo to: Muž Určený K Likvidaci.  Otec přežil, v pětapadesátém ho pustili, ale na následky uranu předčasně  zemřel.  Duch nenávisti ke komunistickému režimu jsme podědili s bratrem oba dva, byli  jsme činní v odporu proti režimu,  okusili jsme si i komfort vyšetřovací vazby, bratr i vězení a já  nesměl  publikovat.  Takže mne nikdo nemůže nařknout s komunistického myšlení, ale i  přesto,  poté, co jsem hovořil osobně  s Milanem Paumerem a poznal ho jako člověka hloupého,  necitelného,  s  výrazným násilnickým aspektem  a láskou k zabíjení, nemohu a nechci činy této skupiny  schvalovat.  Vrah, zůstane vždycky vrahem. A podříznout omámeného a do kozelce svázaného nepřítele i ve válce, by se podle ženevských konvencí z roku 1929 trestalo kulkou ve všech armádách. Nebo by se aspoň  mělo.  Stydím se za svého premiéra a všechny potentáty, kteří se snaží  z  vrahů udělat hrdiny. Je to můj názor a nehodlám od něho ustupovat.  Vladimír Kapal

 

 

 

VŘSR a dnešek.

 

Otázky a odpovědi.

motto: "Většina z nás současníků nepamatuje události roku 1917 a proto nám nezbývá než si pročíst co je o tom napsáno a hlavně spolehnout se na vlastní rozum."

 

Proč datum 7. listopadu -  Tehdejší ruský kalendář ukazoval na 25. října, ale proč se vlastně již v té době ve Smolném usnesli, že je listopad? Teprve počátkem dalšího roku vláda (tedy Rada lidových komisařů) sáhla ke změně kalendáře. Přesto dodnes se pravoslavná církev řídí

kalendářem juliánským a ne gregoriánským.

 

Co vedlo k revoluci

Kniha anglického historika Orlanda Figese (Delta, Praha 2000, 837 s.) s názvem Lidská tragedie (podtitulek Ruská revoluce 1891 - 1924)

Tento autor nesouhlasí s komunismem, ale přesto jsou jeho postřehy zajímavé. 

Z obsahu knihy:

- Třistaleté výročí romanovské dynastie probíhalo "na pozadí několika desítek let stoupajícího násilí, lidského utrpení a represí, které carův lid postavily proti režimu" (s.42)

- První lidská tragedie nastala v roce 1891, kdy během roku zemřelo v důsledku vládou nezvládnutelného hladomoru více než půl milionu lidí. 

- Druhá tragédie 9. ledna 1905 snad na 150 000 lidí uspořádalo prosební pouť k Zimnímu paláci. nešlo u žádný převrat, vždyť je vedl pop Gapon, jinak také tajný agent carské policie. proti nim bylo posláno 12 000 vojáků. Na dlažbě zůstalo kolem dvou set mrtvých a 800 raněných. Lid

volal "již nemáme cara, není náš". M. Gorký napsal své ženě: "jedině krev může změnit barvu dějin". Myslel na barvu carské vlajky.

- Revoluce v roce 1905 byla poražena. "Různá opoziční hnutí, dělníci, rolnická revoluce, vzpoury ve vojsku se nedokázaly spojit." (strana 211). Při potlačení vzpoury na křižníku Potěmkin bylo zabito na 2000 lidí. Carská pravice pořádala nesmyslné protižidovské akce. "Během dvou

týdnů bylo dokumentováno na 600 pogromů s 3000 mrtvými." (strana 206). Car tak vyhlásil vlastnímu lidu válku.

- Autor Figese v knize připomíná, že ministr vnitra nechal v letech 1906 - 1909 popravit 5000 politických vězňů a dalších 38 000 poslal na Sibiř na nucené práce.

(autor nepřesný, bylo popraveno 3862 osob, stovky zemřely ve vězení. Mimořádný soud se skládal ze třech lidí - soudců, rozhodujících o obžalovaném bez státního zástupce, obhájce a svědků. Proti rozsudku nebylo prakticky odvolání a musel být vykonán do 48 hodin) 

- O carských vojácích v první světové válce autor uvádí: "Právě jejich strašlivá zkušenost z války zažehne revoluci. Carův zoufalý hazard přivede jeho režim do zkázy" (strana 256). Situace v armádě- například v armádě bylo 10 typů pušek různé ráže a střelivo k nim  šlo bez ohledu na tuto

skutečnost. Mnozí vojáci bojovali bez bot, byl nedostatek jídla. Dělostřelecké baterie dostávaly střelivo jiné než potřebovaly. 

- Autor knihy rozpoznal že revoluce " se zrodila ve frontách na chléb" (strana 299). Hladovým davům a vojáků se v hlavách zrodilo poznání, že pokud válka neskončí nebude lepší život a válka neskončí dokud bude car u moci. 

- K obraně Zimního paláce: "byla povolána vojenská jednotka, ale poslána zpět do kasáren, vojáci měli zabláceny boty a mohli by pošpinit koberce. Ženský prapor utekl do sklepa, když Aurora vypálila salvu slepých nábojů. Vedlejší vchod do paláce zůstal nestřežen". Za těchto okolností neměla Kerenského vláda naději na úspěch. Nikdo jí neposkytl pomoc. 

- Ilustrace vztahu carských důstojníků k sovětskému státu: Když Polsko napadlo teprve se stabilizující sovětskou moc, chtělo uchvátit Ukrajinu a značnou část Běloruska, vstoupilo do Rudé  armády na 20 000 bývalých carských důstojníků. Celistvost státu jim byla více než občanská válka a cizí intervence, která ruskou říši drolila.

- Stanovisko kontrarevolučních diktátorů vyjádřil Wrangel "nepřinášeli jsme  odpuštění a pokoj, ale pouze nelítostný meč odplaty" (strana 529)

- Kolčakův režim na Sibiři: "Rolníci byli veřejně mrskáni a věšeni a celé vesnice byly vypalovány, vesničané v tom museli vidět pomstu starého režimu který se vrátil" (strana 546) 

 

Jak to bylo s vyvražděním Carské rodiny.

Car Mikuláš II

Za jeho vlády: krveprolití v Petrohradě (krvavá neděle), kdy proti prosebnímu průvodu, nesoucímu carovi prosební petici bylo použito zbraní. (v průvodu byly neseny obrazy cara, ikony, .... akci organizoval agent carské ochrany G. A. Gabon, 1123 demonstrantů včetně žen a několika dětí bylo zastřeleno a na 2000 osob zraněno.

- Smrt cara byla přijata s nezvyklým klidem (s carem nespokojeni vojáci...)

- Carská rodina byla hlídána velmi nedbale, prozatímní vláda dávala najevo, že by nic nenamítala, kdyby se car odebral do emigrace, že je přítěží.

- Žádný evropský stát cara nechtěl,

- Velká Británie odmítla azyl,

- Car se o útěk nepokusil,

- v Rusku se vytvořilo několik center monarchistických povstání, ale kupodivu žádné nevytvořilo komando pro osvobození cara, v místě jeho hlídání nebyla větší sovětská posádka a strážní oddíl měl jen několik osob.

- o osvobození cara neusilovali ani protisovětské oddíly - Eserů, menševiků, konstitučních demokratů. I pro ně byl car nežádoucí osobou. To vše vedlo k tomu, co se stalo 17.7.1918

Výrok Trockého - ten zdůvodnil exekuci tvrzením, že bylo třeba spálit všechny mosty, aby na straně jedné i druhé bylo jasné, že revoluce nebude dělat žádné kompromisy s monarchistickými tužbami ...".

V té době totiž popravy sovětských vojáků, komisařů, politiků byly na denním pořádku především v bělogvardějských armádách. 

 

    Dodatek: Francouzi oslavují každým rokem Velkou francouzskou revoluci, i když 21.ledna 1793 byl popraven Ludvík XIV., obviněný a odsouzený za podporu zahraniční intervence proti revoluci. A 16. října 1793 za spojení s protifrancouzskou koalicí byla z rozhodnutí Konventu gilotinována i Marie Antoinetta, dcera Františka I. a Marie Terezie. Světové dějiny znají ještě několik poprav králů a jiných panovníků. Vždy šlo  o radikální politicko-mocenské řešení, a lidé, kteří nepřejí takovému jednání, se vždy zajímají o okolnosti a příčiny takového jevu. Již nejeden historik si všiml, že smrt statisíců je vnímána jen jako statistický údaj, smrt jednotlivce jako lidská tragedie.

- Podle ČTK (červenec 2000) -Ruská pravoslavná církev oficiálně prohlásila za svaté posledního ruského cara Mikuláše II. a jeho rodinu. Akt se uskutečnil v nově postaveném velkochrámu Krista Spasitele v Moskvě. Jeho součástí byla bohoslužba, kterou sloužil patriarcha moskevský a celé Rusi Alexij II. Zúčastnily se jí tisíce lidí, kteří drželi v rukách ikony nebo carovy portréty.

Podle průzkumu téměř polovina Rusů s kanonizací nesouhlasila. 

 

Proč si říjen připomínáme

Připomínáme si toto výročí jako významný mezník v dějinách civilizace naší planety.

Ať se dnes prezentuje toto období jakkoli, nelze zapomenout, že dalo vznik zemi, která jako první nabídla ostatnímu světu mír a příklad jiného než kapitalistického způsobu života.

První odpovědí kapitalistického světa byly vojenské intervence. Proti mladé revoluci bojovali Američané, Němci, Poláci, Francouzi, české legie.

Toto těžké období bylo i obdobím první mezinárodní solidarity se sovětským Ruskem. Byli to američtí přístavní dělníci, kteří stávkami odmítali nakládat zbraně pro bělogvardějce. 

Kapitalistický svět připravil této zemi i 22. červen 1941.

Mělo se tehdy jednat o bleskovou válku.

Zvláštním rozkazem německého vrchního velení byli hitlerovští důstojníci a vojáci zproštěni vší odpovědnosti za vraždy, loupeže a jiné zločiny, páchané na občanech SSSR.

V tomto rozkaze se zároveň zdůrazňovalo, že "zvláštní úkoly války" na Východě vyplývají z rázu, který má a tím je konečný a rozhodující boj dvou protichůdných politických soustav.

To bylo zjevné přiznání boje fašismu jako výplodu kapitalistické společnosti za zničení socialismu.

K tomu se dnes rovněž historikové a propagandisté nechtějí znát.

A Německo dnes? .. Jak si vysvětlit slova bývalého předsedy Spolkového sněmu E.Gerstenmaiera, pronesená v roce 1961 u příležitosti oslav 90.výročí vytvoření Německé bismarkovské říše.Gerstenmaier tehdy prohlásil " " Nevzpomínáme dnes na německou říši jako na drahého zesnulého, nýbrž jako na německou říši, která i přes katastrofy druhé světové války a přes důsledky těchto katastrof nepřestala existovat. Německá říše zůstala společnou vlastní Němců a zůstává základem živoucí velikosti Německa.(HaNo 14.-15. červen 97)

Po draze vykoupeném vítězství přišlo dlouhé období studené války.

Před 90. lety začaly dějiny Sovětského Svazu, země, která byla pevně spojeným mezinárodním kapitálem po většinu své existence donucena se ve válce bránit, nebo se na tuto válku připravovat.

Přesto dosáhla nevídaných úspěchů.

Je to jako legenda, že země, která na svém začátku musela většinu obyvatel naučit číst a psát dosáhla první vesmíru, porazila ve své době neporazitelnou nacistickou armádu. 

Říjnová revoluce měla přímý vliv na vznik nových států v Evropě. 

A tak pomohla i vzniku samostatného Československa 28.října 1918. Říjen dal vznik zemi, která měla rozhodující podíl na vítězství nad fašismem, čímž zároveň zničila plány našeho německého souseda na likvidaci českého národa.( Český živel ve střední Evropě) 

To je bezprostřední význam Říjnové revoluce pro nás. Sovětská země úspěšně vzdorovala kapitálu světa, ale neubránila se před vlastními zrádci. VŘSR je spojena především se jménem Lenina. Dnes se pokouší toto jméno vymazat z historie. Jeho knihy zmizely z knihoven, ulice a náměstí

byly přejmenovány. Je líčen jako diktátor snílek, nepřítel svobody. Jeho největším zločinem bylo to, že dovedl Říjnovou revoluci k vítězství a ukázal, jak toto vítězství zabezpečit. Lidé, kteří do té doby neměli nic než svou pracovní sílu, kteří mřeli v zákopech za zájmy jiných, kteří dřeli na

půdě, která jim nepatřila, lidé, kteří denně museli počítat každý peníz, aby mohli naplnit ty nejzákladnější potřeby člověka, se konečně stali lidmi. I volnost, jenž odstranila pouta závislosti na bohatství, bratrství, jež bylo příslibem do budoucna.

A to byl největší zločin. Skončilo se totiž s privilegii, práce se stala cennější než peníze. 

Luza se začala domnívat, že jí patří budoucnost, že se může srovnávat s privilegovanými. Kontrarevoluční převraty jsou proto přímo spojeny se snahou zničit Leninovy myšlenky. 

Lze však myšlenky zničit ?

Ideje socialismu vyjadřují zájmy prostých lidí. Proto se nedají trvale zničit (a to ani vlastními chybami).

Ani současné budování kapitalismu v naší zemi pohyb světa doleva nezastaví.

Je to spíše naopak, neboť primitivním zaváděním kapitalismu se současně vytvářejí podmínky pro vznik příčin, které již jednou vedly ke vzniku socialismu.

 

Jaký je odkaz října 

Citace názoru dnes již zapomenutého Charlese du Chambruna, který v předvečer revoluce napsal dnes již také zapomenuté kněžně Muratové: " Mezi ženou, která si nikdy nemusela sama dojít koupit k pekaři rohlík, a ženou jež klopýtá sněhem za skývou chleba, aby nakrmila své děti zeje propast, kterou revoluce překlene mrknutím oka." (Souběžné dějiny 1.díl Aragon) 

Toto hodnocení, které je o pár dní starší než revoluce sama, vyjadřuje odkaz Října pro neprivilegované 21. století.

 

 

Další informace:

Hobsbawm Eric, historik,  (*1917)

Krátké dvacáté století 1914 - 1991, jak zní podtitul  Věku extrémů (Argo 1998)

          z textu:   ... Říkalo se, že více lidí bylo zraněno  při natáčení  Ejzenštejnova filmu  Říjen (1927) než během skutečného dobývání Zimního paláce 7. listopadu  1917. Prozatímní vláda, nemajíce nikoho, kdo by ji bránil se prostě vypařila...

                       .... nový režim (bolševický) oficializoval to, co už dělníci sami prováděli tak jako tak od vypuknutí revoluce. Pouze na ně naléhal (Lenin), aby udržovali výrobu.   ... řekl jim: dělejte vše co chcete dělat, vezměte si vše, co si chcete vzít, my vás budeme podporovat, ale starejte se o výrobu, vězte, že je užitečná. Dělejte užitečnou práci, budete dělat chyby, ale naučíte se (strana 72)

 

          Když se revoluce v Petrohradě obešla prakticky bez krveprolití, propustili na Leninův příkaz uvězněné kontrarevolucionáře na jejich čestné slovo, že nebudou postupovat proti sovětské moci, (propuštěni ministři prozatímní vlády, vojačky ze Ženského

praporu, junkery - na čestné slovo, že se do ničeho nebudou plést /podle HaNo 4.11.08).  ..... tito své slovo  nedodrželi  -  odtud Leninovo: .... Bez násilí vůči násilníkům nelze lid od násilníků osvobodit.

 

Ohlas říjnové revoluce 1917 oběhl v následujících 2 letech celý svět:

                 -  "Sověty" byly formovány na Kubě tabákovými dělníky, aniž by věděli, kde Petrohrad vůbec je.

                 - ve Španělsku se léta 1917 - 1919 stala známými jako "bolševické dvouletí".

                 - v Pekingu propukla studentská revoluční hnutí v roce 1919.

                 - v Argentině (Cordoba) 1918.

                 - brzy se revoluční vlna rozběhla napříč celou latinskou Amerikou

 Světová revoluce se ale z mnoha příčin neuskutečnila.

 

O poválečném odsunu trochu jinak

 

Odsun a Angličané
HaNo (3).6.04,:… Rozhodující pro poválečný vývoj byl dokument „The Transfer of Minorities“ (Odsun menšin) od J. D. Mabbota v rámci výzkumné skupiny expertů z Foreign Press and Research Bureau ( Ústav pro zahraniční tisk a výzkum). Dokument byl předložen již v květnu 1940 zadavateli úkolu, britskému ministerstvu zahraničních věcí. Memorandum končí závěrem, že transfer (odsun, německy správně Abschub) je nejlepším řešením národnostních konfliktů i v Československu. (Po zhodnocení finančních, sociálních vztahů bylo pro toto rozhodnutí důležité
zjištění, že přesídlení obyvatel v takovém rozsahu je možné a mohlo by se realizovat za souhlasu mezinárodného společenství s jeho spoluprací).
O zorganizování odsunu rozhodla postupimská konference 2. srpna 1945 a sám odsun pak proběhl pod mezinárodní kontrolou spojeneckých orgánů a mezinárodního červeného kříže.  ( tedy odsun vypracovala prakticky Anglie, na jejíž adresu dříve Hitler prohlásil …. „Ich werde ganz England coventrisieren“ ( Srovnám celou Anglii se zemí jako Coventry))

 

Odsun a Gottwaldova KSČpodle HaNo 10.6.04
     Moskevské vedení KSČ při jednáních s Benešem v Moskvě v prosinci 1943 nesouhlasilo s koncepcí odsunu sudetských Němců. Je to zachyceno v XI. svazku Gottwaldových spisů strana 259-272, kde jsou sděleny výsledky jednání KSČ s Benešem. Potvrzuje to i Beneš ve svých Pamětech, strana 405-414.:: Gottwald i ti druzí trvali na oddělení těch sudetských Němců, kteří prokazatelně aktivně podporovali Hitlera a zradili Československo. Ti měli být odsunuti. Další, třeba i členové strany Henleina, kteří jen pasívně přihlíželi, měli mít volbu, zda přijmou československé občanství nebo německé občanství. Samozřejmě antifašisté měli automaticky obdržet československé občanství a spolupůsobit při všech otázkách řešení výběru sudetských Němců k odsunu. Beneš se proti tomu zasazoval o globální odsun.

      Komunisté v letech 1945 - 1948, kdy bojovali o volební vítězství nad pravicí, toto jednání nezdůrazňovali. Vrátili se k však ke správnému internacionalnímu stanovisku už v roce 1950, kdy Gottwald razil " Není Němec jako Němec" a důrazně požadoval odlišení mezi našimi sousedy.

 

          Odsun brněnských Němců (podle HaNo 5.4.2001, článek podepsaný Jaroslav Srbek)           Uskutečnil se poslední květnový den. Byla to neplánovaná akce, dokonce uskutečněná proti tehdejšímu  názoru krajského sekretariátu KSČ, v jehož čele stál Šling. Byla to spontánní akce podporovaná národně socialistickou stranou.
          Byla to reakce na chování Němců, kteří svého času v čele s pronacistickým vůdcem Schwabem ještě před 15. březnem 1939 pokusili o puč a tím dosáhnout připojení města k Německu, reakce na chování Němců za okupace, kteří dostávali lepší potravinové a další příděly, obsadili všechna významnější a lépe placená místa v městské správě, "arizovali" židovské majetky, jejich byty, přivlastnili si je a jejich majitele posílali do plynu.
          Odpor proti tomuto odsunu nevyjádřili dokonce ani lidovci.
V Brně na rozdíl od jiných českých měst byla nejsilnější německá menšina. Odtud se z velké části rekrutovali gestapáčtí vyšetřovatelé, kteří se hodili pro dobrou znalost češtiny, odtud byly panem Koslowskim řízeny akce proti odpůrcům tisícileté říše na celé Moravě, tady byl vypracován proslulý plakát "Moravanům ...", vyvěšovaný ve všech obcích, který hrozil smrtí každému, kdo by odpůrcům Říše podal byť třeba sklenici vody.
           V srpnu 1941 čelní představitelé německé menšiny (Judex, Schwabe, Folta a jiní) podávali do Berlína návrh na konečné řešení české otázky.
           V osvobozeném Brně působila silná německá menšina i po osvobození značné problémy ("pomáhali" ke zvýšení zásobovacích problémů, za naprostého nedostatku bytů vlastnili prostorné byty často po vystěhovaných židech).
            Spontánní hnutí za vystěhování německých obyvatel nabylo na síle v polovině května. Když se však za jeho uskutečnění postavilo i osazenstvo největších fabrik ve městě, nepodařilo se mu zabránit. Jeho důsledkem byla bohužel smrt 643 účastníků pochodu, kteří kdesi u Pohořelic vinou nakažené studny podlehli epidemii úplavice. České orgány poskytly nemocným všemožnou pomoc.

 

Další sebrané poznámky

 KČP k historii česko - německých vztahů na Jihlavsku

(Třešť, autor Jaroslav  Šebesta)

 

       V Uherské říši i na Jihlavsku byli Češi objektem poněmčování. Pod různými tlaky se i v lidových vrstvách na existenci českého národa té    Klub českého pohraničí v Jihlavě pozorně sleduje vývoj česko-německých vztahů, má zájem na dobrém a plodném soužití a spolupráci se všemi sousedy naší republiky, ale pouze na základě rovnosti, vzájemného respektování, každý ve svém státě a svých hranicích, v souladu s lidskými a občanskými právy.

Proto odsuzuje a odmítá snahy sudetských Němců o zpochybnění Postupimské dohody a požaduje, aby bylo vysloveno kategorické NE všem jejich požadavkům vůči naší republice.

Protože na Jihlavsku bylo v minulosti poměrně silné německé osídlení a mnoha našim občanům nejsou známy skutečnosti z dávné i nedávné minulosti tohoto kraje, chtěli bychom alespoň poněkud tuto část historie poodhalit.

K tomuto účelu jsme si dovolili použít část práce RSDr. Vlastimila Kopečka, rodáka z Jihlavska, který se touto problematikou podrobněji zabýval.

Jihlavské němectví mělo 800 roků dlouhou a bohatou tradici. Jeho počátek byl založen kolonizační vlnou, zahájenou Přemyslovci v první polovině 13. století, kdy zde byla objevena bohatá ložiska stříbra a nebyl dostatek pracovních sil k jejich těžení. Vzhledem k řídkému osídlení zdejší krajiny bylo velmi obtížné zde horníky v dostatečném počtu získat a rovněž organizace důlních prací a jejich řízení bylo pro začínající těžbu problémem.

Tyto obtíže vyřešili tehdejší vládci tím, že do země pozvali Němce, kteří již měli s těžbou bohaté zkušenosti a dokonale ji ovládali. Osídlencům byla udělována široká privilegia a proto s horníky přicházeli i další řemeslníci, dělníci i obchodníci. Němci tak ovládli nejen těžbu stříbra, ale prakticky osídlili celou oblast, v níž si vytvořili a udržovali vedoucí postavení, které tvrdě uplatňovali proti tehdejší menšině českého obyvatelstva.

Zkušenosti hornických osídlenců byly využity i při uplatňování horního práva. Jejich zásluhou zde bylo vypracováno tak zvané Jihlavské horní právo, které městu bylo uděleno kolem roku 1249. Tato právní základna posílila postavení města v zemi, potvrdila postavení německých kolonistů v oblasti, avšak současně vytvořila podmínky pro její staletou germanizaci.

Pozdější zánik těžby vedl ke stagnaci vývoje, Němci si však své vedoucí postavení udrželi. Značná část havířů se začala věnovat zemědělství a osídlila území kolem Jihlavy. Vznikla zde celá staletí nepřekonaná tradice, že půdu mohli vlastnit jen Němci, kteří houževnatě bránili, aby půdu mohlo získat i české obyvatelstvo. Tomu bylo vyhrazeno jen postavení dělníků, pacholků a děveček.

Ve městě se rozvinula řemeslná výroba a vaření piva. To vše bylo také výhradně v rukou Němců. Rozvoj kapitalistické výroby počátkem 19. století vedl ale k postupným změnám v národnostním i sociálním složení obyvatelstva. Vznikly továrny na výrobu kůže, sukna, sklárny, pily. Německý venkov nebyl schopen dodávat průmyslu dostatek pracovních sil, proto docházelo ke stěhování českých dělníků z vnitrozemí do Jihlavy. Pohyb v sociální struktuře vedl také ke změnám mezi Němci. Část německého obyvatelstva z vesnic přecházela do průmyslu a na německé vesnici začala chybět námezdní pracovní síla zemědělských dělníků. To otevíralo prostor pro příliv české pracovní síly na venkov.

S přílivem českých dělníků docházelo i k procesu sebeuvědomování českého obyvatelstva, které dosud pasivně přijímalo nadvládu nebo se hlásilo k Němcům. Tento proces byl urychlen rozvojem výroby v prvním desetiletí tohoto století, kdy ale současně začaly vznikat vážné národnostní rozpory, které dále narůstaly.

České dělnictvo se usídlovalo nejen v Jihlavě, ale také v blízkých obcích, do té doby výlučně německých - Bedřichov, Staré Hory, Dřevěné Mlýny, Pávov, Dobronín, Antonínův Důl, Dvorce, Rantířov a další.

Posilování české národnosti, kterou Němci až dosud bez problémů germanizovali, vedlo nutně k reakcím Němců, kteří usilovali o zachování německého charakteru regionu a upevnění jejich dominantního postavení. Zakládají proto značné množství německých, nacionálně orientovaných spolků a organizací, které ovlivňovaly německé obyvatelstvo v nacionálním duchu a mobilizovaly jej k obraně a upevňování němectví na Jihlavsku. Současně zakládají řadu zájmových spolků, dobře dotovaných bohatým německým kapitálem, s pestrou kulturní a zájmovou činností, se snahou získat české obyvatelstvo pro práci v nich a eliminovat tak proces českého národního sebeuvědomování. Mnohé z těchto spolků prvé i druhé skupiny vyvíjely činnost téměř až do roku 1938.

Na venkově znásobili Němci úsilí o monopolní vlastnictví půdy. Čech neměl možnost koupit si půdu nebo usedlost. Na venkově vznikla příkrá hranice mezi německým sedlákem, statkářem a českým deputátníkem, kočím a děvečkou.

Docházelo k drastickému omezování českého školství. Zatím co počet Čechů rostl, počet českých škol byl držen na úrovni 19. století. V roce 1910 měla Jihlava podle oficiálních statistik 5.974 Čechů, ale jenom jednu českou základní školu o 8 třídách. Na venkově žilo 3.6ll

Čechů, kteří měli k dispozici pouze tři základní školy vzdálené od

sebe několik desítek kilometrů. Neexistovaly žádné české školy vyššího typu.

Čechům nezbývalo, než posílat svoje děti do německých škol, čímž docházelo k silnému odnárodňování budoucí potencionální české inteligence. Stačí se projít po jihlavském hřbitově. Ještě dnes je zřejmé, kolik pohřbených Němců nese české příjmení.

Češi byli diskriminováni při přijímání do státních služeb. Čech neměl šanci být zaměstnancem dráhy, pošty, tabákové továrny, úřadu, pokud se nepřihlásil k Němcům.

Veškerou průmyslovou výrobu ovládal německý kapitál. Ještě v roce 1918 byl v Jihlavě v českém vlastnictví pouze jeden podnik. Podnikatelé často vyvíjeli na české dělníky nátlak, aby se hlásili k německé národnosti. Vynikal tím zejména fabrikant Löv, majitel továrny v Heleníně

Zde tedy a těmito způsoby byly pokládány základy německému, krajně extrémnímu nacionalismu ve snaze zachovat si své výsadní postavení v Jihlavě, které začalo být, podle Němců, ohrožováno. V žádném případě se neprojevovala ze strany Němců sebemenší snaha o spolupráci s Čechy, o vzájemné respektování, uznání stejných práv pro všechny. Vždy se prosazovala nadvláda Němců a podřízené postavení Čechů.

V té době se také zrodila myšlenka představit toto úzení, osídlené převážně Němci, jako monolitní německou oblast. Německá inteligence začala diskutovat a publikovat myšlenku o "Jihlavském jazykovém ostrově". Ani po prohrané první světové válce se Němci nehodlali smířit s Versailleským mírovým systémem, s Saint Germainskou a Trianonskou smlouvou a tedy ani s Československou republikou. Pod vedením německého politika a nacionalisty Logmanna von Auen se pokoušeli vytvořit německé župy, které by v příhodné době mohly být připojeny k Německu nebo Rakousku (Sudetenland, Deutschsüdmähren, Böhmerwaldgau). Německo-rakouský nacionalistický historik a sociolog Emanuel Schwab vydává ve Vídni brožuru "Iglauer Sprachinzel Deutsch", ve které se snaží dokázat osídlení oblasti Němci, jejich nárok na přičlenění k Rakousku a podpořit myšlenku, tehdy již rakouským parlamentem uzákoněnou, že jihlavská enkláva bude součástí Rakouska a má být vyčleněn i příslušný koridor pro spojení s Rakouskem. Je to jasný důkaz o tom, jak psychika jihlavských a rakouských Němců byla zatemněna nacionalismem, že jihlavští Němci se necítili vázáni ani československým občanstvím. Tehdy to české obyvatelstvo považovalo téměř za žert, protože to byl požadavek za dané situace nereálný a zdálo se, že Versailleský mír je naprosto spolehlivý. Německu však stačilo necelých 20 roků, aby sny sudeťáků uskutečnilo v daleko zrůdnější podobě a my se málem stěhovali na Sibiř, do Patagonie či do

brazilských pralesů.

Poučením pro náš dnešek může být jen jedno: být v každém ohledu zásadoví v hájení svých výsostných práv, hledat bezpečnost v helsinském mírovém procesu kolektivní evropské a světové bezpečnosti a ne pod atomovým deštníkem útočícího vyděrače NATO, ve kterém stačí dojít jen k malé změně poměru sil, aby vše bylo jinak a opakoval se proces vývoje 30. a 40. let ještě na vyšší a dokonalejší úrovni.

Osm set let sídlili Němci v této krajině, měli svou ekonomiku i kulturu, své, více než rovnoprávné postavení a tato krajina se stala nebo mohla stát jejich skutečnou vlastí. Po celou dobu zde dokonce měli dominantní postavení, které zvlášť vyniká po roce 1526, kdy po 400 let ovládal české království rakouský stát a jeho německý národ, ve kterém česká řeč, česká národnost a vědomí české identity zanikaly. Tak, jako v celé Rakousko měř zapomínalo.

Snaha o české národní obrození ve 2. polovině 19. století a v Jihlavě hlavně v prvním desetiletí 20. století a později, vyvolaly u Němců v Jihlavě (tak jako v celém státě) nepřiměřené nacionální reakce. Pro tyto vášně nebylo možno dlouho konsolidovat situaci ve městě a proto po první světové válce řídil město vládní komisař, jmenovaný vládou.

Národnostní třenice pokračovaly dále a zejména od roku 1929 došlo k posílení nacionalistických německých stran na Jihlavsku a po roce 1933 vlivem Německa a SdP k masovému přechodu téměř 100% jihlavských Němců k Henleinovi a k podpoře Hitlera a jeho vnitřní i zahraniční politiky.

Jihlavští Němci, tak jao většina Němců v ČSR vůbec, zradili tuto svoji 800 let starou vlast, která je kdysi přijala, někdy i více než jako rovnoprávné obyvatele. Aktivně pomohli Hitlerovi rozbít československý stát ve prospěch totality, fašismu a přípravy strašné, genocidní války. Zradili tuto vlast svým úsilím připojit území historicky náležející československému státu k Německu a stát se říšskoněmeckými občany. To v plné míře naplnili. Po šest roků utlačovali, deklasovali a doslova vybíjeli nejlepší příslušníky českého národa. Natrvalo se tím vyřadili z naší společnosti. Svou bývalou vlast ztratili dobrovolně, vlastní vůlí a vinou, po právu. Jejich odsunu poskytl podporu celý národ s vyjímkou kolaborantů, zrádců, konfidentů a různých Vařechů, Beranů a Háchů.

Dnešní požadavky sudetských Němců a jejich příznivců ve vládě SRN a u nás Němcům zaprodaných disidentů a emigrantů jen dokazují, že si vůbec nechtějí uvědomit svůj obecně lidský a mravní propad a že mají hodně daleko k vlastnostem, které by z nich učinily věrohodné přátele svobodného, suverenního českého státu.  
 

Dalšími kapitolami pokračuje Klub českého pohraničí Jihlava v seznamování občanů s historií česko-německých vztahů a to:

1. V období po mnichovském diktátu do německé okupace 15. března 1939

2. Život na Jihlavsku za války do roku 1945

3. Konec války a odsun Němců

       Materiál je převzat zčásti z dokumentů jihlavského archivu, z práce Aloise Šimka a disertační práce Jaroslava Šebesty.

Díky nim můžeme podat občanům ucelený pohled na česko-německé vztahy od jejich počátků v 13. století až po ukončení německého osídlení v roce 1945 odsunem Němců z Jihlavska.
  

Období od Mnichova k 15. březnu 1939

Po mnichovském diktátu, kdy byla naše republika okleštěná o pohraniční území, vystupovali jihlavští Němci již zcela otevřeně a provokativně jako exponenti nacistického Německa a cílevědomě, podle jeho pokynů dále rozbíjeli republiku.

Jihlavský jazykový ostrůvek se stal dokonce střediskem nacistických piklů proti republice. Vrátili se sem předáci bývalé SdP Dr. Franz Brummer a Dr. Ervin Hanamann a opět se ujali politického vedení. Ohledně osoby jihlavského vůdce však vznikly mezi místními Němci neshody. Přijel je řešit senátor Krczal z Brna a poslanec Peters, kteří chtěli v Jihlavě založit novou jednotnou německou stranu, tzv. "Deutsche Partei", která navazovala na bývalou SdP.

Jihlavští Němci chtěli udávat a také udávali politický směr celé německé menšině v republice, která i po odstoupení pohraničních území čítala na 300 tisíc obyvatel. A kurs, který udávali, byl vysloveně nacistický.

Koncem listopadu 1938 byla v Jihlavě zřízena úřadovna německé pomoci (Deutsche Reichshilfe). V novinách Mährische Grenzbote se objevovalo stále více článků s nacistickou tématikou, včetně rasistického štvaní proti Židům. V čísle 139 z 14. 12. 1938 přinesl list na celé první straně Hitlerovu řeč z Norimberka a vůbec převážná část listu se zabývala tématikou a oslavnými články režimu Třetí říše. V čísle 141 z 9. 12. 1938 oznamuje list výsledky jihlavské "zimní pomoci" (Winterhlfawerk) a na příští neděli plánoval jídlo z jednoho hrnce (Eintopfsontag), což byly akce konané přesně podle říšského vzoru.

Střediskem nacistické propagandy se stal "německý úřad práce" (Deutsches Arbeitsam). Pod tímto nevinným názvem se skrývaly nejradikálnější nacistické živly, které chráněny sociální firmou svého úřadu, pokračovaly v rozvratné činnosti proti republice. Vedoucím tohoto úřadu byl Leo Engelmann.

Tyto nacistické organizace, které na území jihlavského jazykového ostrova volně, bez jakéhokoliv omezování, vyvíjely svoji činnost, byly neslučitelné se suverenitou nezávislého státu.

Jihlavští Němci mohli být spokojeni, neboť jim nikdo nebránil v hlásání nacistické ideologie a organizování jejich společenského života podle nacistického vzoru. Žádala se od nich jen minimální tolerance vůči republice, na jejímž území žili. Ani to však jihlavští Němci nechtěli. Trvali na svém maximalistickém požadavku - úplném připojení k Říši. Jejich jednání bylo vyloženě provokativní. Tak například ve Frýdnavě na Havlíčkobrodsku byly 3. 1. 1938 vyvěšeny nacistické vlajky a vedeny proslovy proti republice. V Kostelci v hostinci Jana Reitera nacvičoval místní Turnverein už v polovině prosince Horst Wesselovu píseň "Die Fahno hoch" a účastníci schůzí se zdravili vztyčenou pravicí. Na oslavě 75. výročí založení jihlavského Turnvereinu, konané začátkem ledna 1939 měl štvavý projev předseda spolku ing. Konrád Weigner, který prohlásil, že se i turneři účastnili osvobozovacích bojů sudetských Němců a poděkoval za "osvobození" Hitlerovi, Henleinovi a poslanci Kundtovi. Na závěr pak všichni účastníci zazpívali Horst Wesselovu píseň.

Co bylo ještě v roce 1938 považováno za provokaci, dělo se již v lednu 1939 při oslavě nacistického svátku se souhlasem úřadů, které dovolily Němcům vyvěsit nacistické prapory. Ani tato benevolence nebyla však německými občany oceněna a ve Štokách a v Kamenné došlo k dalším protičeským výtržnostem.

Toto nepřátelství vůči všemu českému obyvatelstvu se dále vyhrocovalo a snad nejhorší bylo na Štocku a Stonařovsku. Skupiny ordnerů si počínaly velmi výhružně a to nejen vůči místním českým lidem, ale podnikaly i nájezdy do sousedních, národnostně smíšených obcí, kde německý živel byl v menšině. Tak např. výrostci z Pávova vtrhli koncem ledna 1939 do Dobronína, kde vznikla mezi Němci a Čechy rvačka a Pávovští museli neslavně utéci.

Hlavním podněcovatelem těchto protičeských akcí byl Deutsches Arbeitsamt a Mährischer Grenzbote. Hned v novoročním čísle přinesl články nacistických veličin Seyse Inquarta a župního vedoucího Hanse Krebse, také rodilého Jihlavana.

Nacistické demonstrace na náměstí v Jihlavě se opakovaly ještě v únoru 1939. Provokativní chování jihlavských Němců se většině českého obyvatelstva zdálo nepochopitelné, vždyť Němci měli větší práva než čeští občané. Teprve později se ukázalo, že všechny provokace a demonstrace byly organizovány na pokyn Říše a měly jeden cíl: přesvědčit veřejné mínění doma i ve světě, že české úřady nejsou schopny zajistit bezpečnost a svobodný život německé menšině a že Německu nezbývá nic jiného, než okupovat Československo a zavést pořádek.  
 

K tomu směřovala i velká demonstrace, konaná 13. března 1939 na jihlavském náměstí. Vedle výtržností ze strany Němců byl jejich hlavní cíl zmocnit se radnice. Počínali si velmi troufale, věděli, že policie nesmí proti nim použít násilí. Demonstrace byla připravena podle pokynů říšských míst a byla jimi široce publikována. Současně s touto demonstrací v Jihlavě došlo i na německém venkově k řadě protistátních výtržností. Ve Šlapánově vystěhovali násilím ze školy českého učitele a také děti vyhnali ze školy, kterou zabrali. Po vsi vyzývavě chodila pohotovostní stráž ordnerů. V Měšíně se 14. března 1939 konala rovněž protičeská demonstrace, při které byly zabrány statky českých usedlíků Puchty a Novotného, vytlučena okna české školy a stržen její nápis. Také ve Ždírci obsadili českou školu a vystěhovali učitele. Při tom ve všech těchto obcích byly vedle českých škol i školy německé. Ve Vyskytné odzbrojili ordneři četnictvo, obsadili poštu a přerušili telefonní spojení s Jihlavou. Českou školu rovněž zabrali.

Nejbouřlivěji probíhaly události ve Stonařově, kde vyústily v přímý pokus o povstání. Již v 9. hodin ráno 13. března začali se shromažďovat u pomníku padlých místní nacisté, kterých se sešlo na tři sta. Odešli na náměstí a před obecním úřadem, kde byla umístěna také četnická stanice, uspořádali shromáždění, na kterém promluvil starosta Franz Tomschik. V doprovodu J. Schramnka a J. Pollaka odešli pak na četnickou stanici, kde se dožadovali od vrchního strážmistra Brhela zprávy, zda byl v Jihlavě zatčen nacista E. Sladek. Zfanatizovaní nacisté se nedali uklidnit a za zpěvu nacistických písní táhli ke škole, zastavovali se před obydlími českých občanů a pokřikovali: "fuj, böhmische Hunde, sie müssen raus von da, fuj, böhmische Ksindel, wir wollen deutsche Gendarmen und Post". Před domy německých občanů pak křičeli: "Heil Hitler! Wir wollen zu Deutschland!"

Demonstrace nabývala hrozivých rozměrů. Rozvášnění nacisté vnikli násilím na četnickou stanici, zdemolovali zařízení kanceláří, holemi a býkovci ztýrali četníky. Při těchto výtržnostech byl smrtelně zraněn hostinský Matějka, lehčeji byli zraněni Gleixner a Pajdal.

A tak v této hektické době pro české obyvatelstvo Jihlavska dospěly události až k nešťastnému 15. březnu 1939.

Ještě krátce před příchodem nacistických jednotek do Jihlavy obsadili jihlavští ordneři státní policejní úřad, odebrali policistům zbraně. Nato obsadili plynárnu, elektrárnu, vodovod, nádraží, poštu a radnici. Zfanatizovaní nacisté očekávali na náměstí příchod německého vojska. Druhého dne přijel do Jihlavy i Dr. Seyss Inquard a oddíly SS standarty Deutschland.

Chlad, s jakým české obyvatelstvo přijalo nacistické vojsko byl vynahrazen fanatickým přijetím, které přichystalo německé obyvatelstvo jak v Jihlavě, tak i v zněmčelém okolí. V Jihlavě v prvních dnech po okupaci jedna slavnost stíhala druhou.

Hned 16. března navštívil město Seyss Inquard. Navštívil německý Arbeitsamt, který byl umístěn v hotelu "Jihlavský dvůr". Tam se mu hlásili oba vedoucí dr. Engelmann a Dr. Roeder. Pod hlavičkou tohoto úřadu se od října 1938 soustřeďovala podvratná činnosti proti republice. Seyss Inquard to dobře věděl a proto jej navštívil dokonce před návštěvou radnice. Tam byl uvítán Dr. Brunerem, který byl považován říšskými úřady za jihlavského

starostu.

Dne 19. března navštívil město jiný, významný nacistický funkcionář, jihlavský rodák, vládní president Hans Krebs a generál Blaskovitz. Tito a všichni jihlavští nacisté se snažili, aby město Jihlava dostalo čistě německý ráz. Nespokojili se tím, že němečtí obchodníci a řemeslníci přepsali své firmy, které za republiky byly dvojjazyčné, pouze na německé. Rovněž ulice byly přejmenovány, většinou podle významných nacistických představitelů a označeny pouze německy.

Náš lid byl okupací otřesen, nikoliv zlomen. Byl si vědom, že nacisté jsou nepřáteli všeho lidského a že ho očekávají těžké doby.

Klement Gottwald k tomu napsal:

Dějiny českého a slovenského národa nekončí 15. března. Byla by chyba, kdyby z té skutečnosti, že česká vládnoucí třída kapitulovala bez boje a slovenská buržoazie dokonce dobrovolně vlezla do hitlerovského chomoutu, svět soudil, že český a slovenský národ schvaluje toto hanebné chování vládnoucí třídy. Nikterak! Český a slovenský lid povede svůj podzemní boj proti režimu okupantů a kolonizátorů, proti cizácké nadvládě fašistického Německa.

Náš lid si byl vědom, že osvobození může přijít jedině porážkou nacismu a proto se připravoval k odporu.  
 

Od samého počátku okupace po 15. březnu 1939 se nacisté snažili, aby město dostalo čistě německý ráz. Nespokojili se tím, že němečtí obchodníci a živnostníci přepsali své firmy, které před Mnichovem byly dvojjazyčné, pouze na německé, ale i mnoha českým obchodníkům začernili české znění jejich firem. Rovněž ulice byly přejmenovány podle významných nacistických představitelů a označeny pouze německy.

Lid v Jihlavě i v celém státě si byl vědom, že osvobození může přijít jedině s porážkou nacismu a proto se připravoval k odporu i přesto, že hned v prvních dnech okupace byla v Jihlavě, ale i v ostatních místech okresu zatčena řada českých vlastenců. Prvními zatčenými byli vedle představitelů české inteligence především aktivní činitelé Komunistické strany! Prvními byli v Jihlavě soudruzi J. Apelfeld, Cyril Hakl, Josef Macháček a Jan Dobrovolný. Byli zatčeni i němečtí komunisté z Jihlavy a okolí. Například manželé Blaschkovi, soudruh Frühvirt, Antonín Urbar a mnoho dalších. Stejnému řádění byli vystaveni komunisté v Třešti, Polné a dalších obcích okresu. Druhou složkou, která byla vystavena od počátku okupace velmi silné perzekuci, byla tzv. Obrana národa. V ní se soustředili bývalí důstojníci rozpuštěné čs. armády. V Jihlavě tuto organizaci vedli plukovníci Karel Bláha a Antonín Strnad, kteří měli spojení na plukovníka gen. štábu Lysáka. Okresními veliteli byli major Kaňák pro Jihlavu, major Špírek pro Třešť, podplukovník Kozák pro Telč a major Hůrka pro Dačice.
 

Kromě ilegální organizace KSČ a Obrany národa se v Jihlavě organizovala také skupina levicově zaměřených sociálních demokratů"byli to zejména strojvůdce Šafránek, lékárník Vácha, Ludvík Čutka a učitel B. Šedivý. Tato skupina udržovala spojení s petičním výborem "Věrni zůstaneme" a přes Ludvíka Čutku i s vedením Komunistické strany.

Jihlavští Němci se snažili, aby Jihlavsko činilo dojem zcela německého území prodchnutého zcela nacistickým duchem. Dosavadní starosta Jihlavy Dr. Brummer byl nahrazen ještě zarputilejším nacistou Dr. Leo Engelmannem. Jihlava se stala sídlem NSDAP. Krajským vedením NSDAP byl jmenován prof. Raimund Siegel, organizačním vedoucím Dr. Josef Röder a propagačním vedoucím prof. Stefan Koblischek. Kreisleiter Siegel byl tak nadšeným stoupencem nacismu, že byl jmenován členem Reichstagu. V Jihlavě byla usídlena i řada nacistických vojenských formací! Některé jen přechodně, jako SS standarta Deutschland, vedená Standratführerem Steinerem. Jiné zde měly delší pobyt, jako např. protiletadlový oddíl a 132 prapor pěchoty, jehož velitelem byl ppl. Schmidt.

Z řad jihlavských Němců se celé stovky mladíků hlásily do sborů SS, takže v Jihlavě mohla být vytvořena SS Standarta Iglau. Jejím velitelem Sturnbanführerem byl jmenován Emanuel Sladek, který velmi rychle postupoval po žebříčku nacistických hodností. Vykonával dohled na vládní policejní úřad a posléze se stal i jeho přednostou.

Pokud jihlavští nacisté byli starší a pro službu v SS se nehodili, přihlašovali se do stejně elitních oddílů SA. Již v dubnu 1939 bylo v této organizaci 1600 jihlavských Němců. Je možno říci, že nacistickou uniformu nosili téměř všichni jihlavští Němci od 12 do 80 let. Ti nejmladší uplatňovali svoje "Němectví" v Hitlerjungend, ti straší v říšské pracovní službě R A D (Reischdeutscher Arbeitstdienst( a ti nejstarší v Říšském válečném svazu vojenských vysloužilců. Ženy oblékly uniformy BDM (Bund der deutschen Mädchen). Je pochopitelné, že se němectví v Jihlavě nemohlo obejít bez nejhorší složky nacismu, to jest GESTAPA. V Jihlavě byla zřízena pobočka brněnského gestapa. Prvním vedoucím gestapa byl Dr. Virtbauer. Také nejfanatičtějším jihlavským nacistům jako Heyschneiderovi, Kirchnerovi a dalším bylo umožněno vstoupit do těchto služeb.

Všechen tento mocenský aparát nacismu byl v takové míře dislokován právě v Jihlavě, neboť je známo, že špičky jihlavských nacistických funkcionářů jako byl Siegel, Krebs, Röder a spol., měli plán spojit jihlavský německý jazykový ostrov se souvislým německým územím na Slavonicku. Tyto plány nacistů v Jihlavě vyvolaly zřízení německých úřadů jako byl úřad Oberlandratu, krajského vedení NSDAP Amstgerichtu (německý soud), ozbrojených složek všeho druhu a další instituce. Toto se neobešlo bez přílivu Němců z Říše, kteří sem přicházeli v takovém počtu, že pro ně muselo být hned v roce 1939 vybudováno nové sídliště. (Dnešní Lidická kolonie). Vedle vytvoření mocenských, vojenských a potlačovatelských struktur bylo rozšiřováno zcela plánovitě německé školství. Vznikla německá obchodní škola, učitelský ústav, německé gymnázium a další, včetně sítě škol základních. České školy byly z Jihlavy přemístěny daleko na venkov.

Německý školní inspektor, zuřivý nacista Ignaz Göth prosazoval, aby ve smíšeném území Jihlavska nebyla žádná česká škola. A tak řada českých škol byla přeměněna v německé, jako např. v Salavicích, Vyskytné, Dvorcích, tam kde se to nepodařilo prováděli Němci represe vůči českým rodinám. Německé školství roubovali nacisté i ryze českým městům a obcím. Jako např. v Třešti, Telči, Dačicích, Lukách a dalších. Stačilo, aby v okolí těchto míst žilo několik Němců a již pro ně byly zřizovány německé školy.V mnoha místech byla nositelem němectví bývalá šlechta, která v předmnichovské republice ujišťovala svojí loajalitou, ba dokonce se hlásila k české národnosti, jako např. Wenzl Sedlnický z Luk či Podstatzký/Lichtenstein v Telči.

Nejtěžším údobím v šestileté okupaci byl bezesporu rok 1942 - rok heydrichiády. Nacisté v oné době dosahovali svých nejvyšších úspěchů. Měli obsazenu téměř celou Evropu, jejich vojska se rozlétla po Sovětském svazu, stála před Moskvou a Stalingradem, šplhala se na Kavkaz. Současně s těmito úspěchy zostřili nacisté svůj kurz proti českému lidu. Zavedli dozor nad veřejným, společenským a kulturním životem. Rozpustili většinu dosud existujících spolků a dále stupňovali germanizační úsilí celého Jihlavska. Na pravidelných poradách vládních komisařů, tzv. "německých měst" - Brna, Jihlavy, Olomouce, Ostravy a Českých Budějovic, se radili jak nejrychleji dosáhnout plné germanizace jednotlivých regionů. Nejradikálněji vystupoval v procesu germanizace vedle brněnského komisaře Dr. Judexe i jihlavský komisař Dr. Engelmann. Mnozí z těchto komisařů žádali často svého jihlavského kolegu o radu jak ještě tvrději postupovat vůči českému živlu.

V roce 1942 došlo i na území Jihlavského Oberlandrátu ke konečnému řešení židovské otázky. Již od r. 1940 nesměli Židé navštěvovat veřejné místnosti, divadelní představení a sportovní podniky. Na nákup životních potřeb jim byly vymezeny jen pevně stanovené hodiny a jejich příděl byl ještě omezenější než pro české obyvatelstvo. V září roku 1941 jim bylo nařízeno nosit veřejně šesticípou žlutou židovskou hvězdu a občanům tzv. arijského původu byl přísně zakázán jakýkoli styk s židovskými spoluobčany. Jihlavští Židé byli zejména před první světovou válkou většinou nositeli místního němectví. Přesto jejich osud dojímal české občany a všichni odsuzovali jednání nacistů, kteří, když už nemohli zbavit Jihlavu Čechů, chtěli ji alespoň vyčistit od Židů.

V roce 1938 jich žilo ve městě na 700, ale ihned po zřízení protektorátu se jich 200 vystěhovalo, z toho 50 do zahraničí. Do května 1942 bylo jihlavským gestapem vzato do vazby 80 Židů a posléze do koncentračních táborů a z této skupiny se vrátily pouze dvě osoby. V roce 1941 se museli všichni Židé vystěhovat z celé oblasti tzv. Oberlandrátu do sběrného střediska v Třebíči. Odtud byli v květnu 1942 dvěma transporty odvezeni do koncentračních táborů, především do Terezína. Z 1350 odvlečených Židů přežilo nacistické běsnění pouhých 32 osob. V těchto číslech jsou zahrnuti i telečští Židé, kterých bylo odtransportováno 67. Z telečských Židů se nevrátil ani jediný. Naopak v těchto číslech není uveden počet celé židovské komunity Třeště a Polné, což představovalo několik set lidí různého stáří a pohlaví. Z nich se po válce rovněž nikdo nevrátil. 
 

Do této atmosféry národnostního a politického napětí přišel atentát na protektora Reinharda Heydricha. Tento nacista si za krátkou dobu svého působení vysloužil pověst největšího nepřítele českého lidu. Proto také krátce po atentátu zavládla v myslích lidu skrytá radost. Tento čin pozvedl u lidí sebevědomí a víru, že nacisté jsou porazitelní. Tyto pocity však po prvých masových vraždách a zejména po tragédii Lidic vystřídala ještě hlubší deprese.

Také v Jihlavě místní nacisté, v čele s představiteli gestapa Blumem, Eiglem, Kostanem a dalšími využili heydrichiády k represím vůči českému obyvatelstvu. Ale nebyli to jen zaměstnanci gestapa, ale i většina jihlavského německého obyvatelstva pozorně naslouchala o čem Češi hovoří a podezřelé oznamovali gestapu. Stovky lidí Jihlavska byly po atentátu zatčeny, mučeny a popraveny a zavlečeny do koncentračních táborů. Do této doby také spadá akce, kterou provedlo gestapo proti premonstrátskému klášteru v Nové Říši. Na udání, že řeholníci poslouchají zahraniční rozhlas, gestapo obklíčilo klášter a zatklo všechny řeholníky, včetně opata Pavla Součka, převora Vavřince Novotného a Dr. Norberta Hrachovského. Zatčení byli odvlečeni do koncentračního tábora, odkud se již nevrátili. Teror vůči Čechům pokračoval s nemenší brutalitou. Avšak přes veškerou brutalitu a násilí stíhala nacisty postupně porážka za porážkou. Jihlavští Němci ve své drtivé většině stále ještě v letech 1943 - 1944 věřili ve vítězství nacistických zbraní. Utvrzovala je v tom i psaní místního nacistického listu "Mährischer Grenzbote". Jihlavské Němce velmi povzbudila Hitlerova řeč z 9. listopadu 1943. Hitlerův projev byl poslouchán hromadně a příštího dne Grenzbote přinesl zprávu, že 30000 Němců z Jihlavska naslouchalo vůdcově řeči a je spolu s ním odhodláno vést válku až do vítězného konce. Jihlavské gestapo, u něhož bylo zřízeno zvláštní zajišťovací oddělení, sledovalo velmi pozorně veškeré dění v kraji a zvláště ve městě a tak v dubnu 1944 mimo komunistů zatklo skupinu sociálních demokratů, kteří byli členy jihlavské pobočky ilegální organizace "Petiční výbor Věrni zůstaneme".

Jihlavské nacistické vězení, umístěné v budově krajského soudu, si získalo zejména v závěrečných letech okupace neblahou pověst. V budově samé konalo gestapo většinu výslechů a rovněž správce věznice, jihlavský nacista Josel, proslul svou krutostí. Při brutálních výsleších a krutým zacházením ve vězení zahynuly desítky lidí. V takovém prostředí mezi zfanatizovanými Němci se jihlavských Čechům žilo těžce.
 
  K některým otázkám česko-německých vztahů na Jihlavsku

Nacismus zanechal v okupované Evropě krvavou stopu, která vyvolala ve všech okupovaných zemích v konečném údobí války reakci a promítla se i v postojích obyvatelstva k těm, kteří po celou dobu války znásilňovali, plenili a vraždili. Tomu se sotva kdo může divit. Padesát let po válce, v tichosti pracoven, může leckterý historik a vzdělanec předkládat své soudy o násilí vystěhování a porušování lidských práv. Zapomíná se však na to, že události v rámci česko-německých vztahů po válce byly pouze následkem a reakcí na vlastní příčinu odsunu Němců. A tou byl Mnichov, vyhnání Čechů z pohraničního území a poté zabrání celého státu, zbavení jeho samostatnosti a jeho vřazení pod kuratelu Říše. Nesprávné řazení příčiny a důsledků umožňují dnes našim polekaným historikům, pracujícím v žoldu a zájmu dnešního Německa, konstruovat své teze o tom, že zlí Češi, tento pronárod, se dopustil v roce 1945 násilí a zločinů na nevinných Němcích. Tito naši intelektuálové a vládní špičky, kteří se kají za tzv. bezpráví odsunu, zapomínají, že v podmínkách okupace, jazykově a politicky utlačovaného národa, násobené zatčeními a popravami tisíců nevinných lidí, vedly demokratický odboj k spontánnímu přijetí myšlenky odsunu. Byly to především odbojové, sociálně demokratické skupiny okolo "Petičního výboru - Věrni zůstaneme", které požadavek odsunu německého obyvatelstva po válce formulovaly v rámci svého programu "Za svobodu". Tento program byl přijat i ostatními odbojovými skupinami v průběhu války. Při formulování tohoto programu a zakotvení požadavku odsunu, bylo nejvážnějším důvodem rozbití republiky henlainovci, Frankova politika národní deprese a teroru, jakož i to, že velká většina sudetských Němců se přihlásila k nacistické politice národního útisku, ponížení a asimilaci Čechů. V létě 1942 důvěrné zprávy SD popisovaly výmluvně, jak heydrichiáda a Lidice byly přijímány německými soukmenovci se zadostiučiněním.

Do rozhodujícího roku 1945 a konce války vstupoval náš lid poučen strašnou zkušeností. Tuto zkušenost znásobila i pevná a tvrdá podmínka bezpodmínečné kapitulace a retribuce, pochody smrti, hromadné popravy a zločiny ustupujících jednotek SS (viz Pleština, Leskovice, Mnich, Třešť, Velké Meziříčí a desítky dalších). Toto vše vytvořilo atmosféru národní revoluce, která byla i jistým podhoubím pro některé politováníhodné průvodní jevy pokvětnové doby roku 1945. Ovšem již v červenci 1945 postupimská konference vítězných mocností rozhodla o odsunu, který byl prováděn ve své organizované fázi za pevné podpory Amerických a Sovětských úřadů. Zrůdnost nacistické politiky a neslýchané milionové vraždy a zločiny postavily vítězné mocnosti před praktickou nutnost přijmout nové právní zásady. Dobře chápaly, že je základní rozdíl mezi masovými vrahy, jejich pomahači a oběťmi. Velmi silně si uvědomily, že shovívavost vůči katům je ukrutenstvím vůči obětem. Ale i přes naší krutou zkušenost s Němci, nepřijalo naše zákonodárství tzv. princip kolektivní viny Němců a výslovně hovořilo o německých antifašistech.

V politické rovině princip kolektivní viny odmítla především z politických stran KSČ, když razila heslo: "Není Němec jako Němec". Náš právní řád plně akceptoval zásady přijaté spojeneckými velmocemi a týkaly se především členů SS, NSDAP, Rodobrany, SdP, Vlajky, Hlinkovy gardy, Svatoplukovy gardy atd. Je zajímavým dobovým dokladem, že při debatě o retribuci na Postupimské konferenci např. Winston Churchil uvažoval o

alternativě, že by prostě hlavní viníci bez jakéhokoliv soudu byli

pověšeni. Bojím se domyslet co by dnes následovalo, kdyby podobný názor vyslovil některý čs. politik nebo politická strana. To by ho asi naši současní prokleli do desátého pokolení. Z uvedeného plyne, že naše politika usmíření a spolupráce přímo vyžaduje nikdy nezapomenout na nedávno nám připravovaný úděl a také na to, že ještě žijí vdovy a sirotci po popravených a umučených.

Jak jsme již uvedli, převážná většina Němců žijících v předmnichovské republice se stala povolným nástrojem dobyvačné politiky německého imperialismu proti naší republice a řada z nich se propůjčila přímo k vyhlazovacímu tažení proti národům Evropy a českému národu zvláště. Proto vznikla idea transferu Němců a byla realizována na základě Postupimské dohody usnesením o přestěhování Němců z ČSR, Polska a Maďarska dne 7. 7. 1945. Spojenecká kontrolní rada stanovila dne 20. 11. 1945 směrnice pro odsun Němců do jednotlivých pásem Německa. S oficiálním odsunem bylo započato 25. 11. 1946 a poslední transporty opustily naše hranice v létě 1947. Celkem byl z ČSR do oblastí západních zón odsunut jeden milion 559 tisíc Němců. Do východní zóny 841 tisíc a do Berlína čtyři tisíce Němců.

Všem antifašistům bylo zachováno čs. státní občanství a mohli podle vlastní vůle buď zůstat v republice nebo se dobrovolně vystěhovat do Německa. Velká část německých antifašistů se rozhodla k dobrovolnému přestěhování do Německa. Němci odsunutí do západních zón Německa se sdružili v tzv. Landsmanschafty, ve kterých po celou dobu až do dnešních dnů živí protičeské nálady. Kruhy německých politiků. hlavně sudetoněmečtí nacionalisté, zneužívají přesídlenecké organizace k politice revanšismu a podněcují je k boji za návrat do bývalé vlasti.

Podívejme se nyní na průběh odsunu Němců z jihlavského regionu. Zde musíme ihned na počátku učinit poznámku na okraj, ale je velmi aktuální a týká se i textu česko-německé deklarace v té části, kde se hovoří o násilném vyhánění. Ze všech dostupných dokumentů archivní povahy, které jsou k dispozici současným badatelům jasně vyplývá, že naprosto k žádnému násilnému vyhánění Němců z jihlavského regionu nedošlo. K čemu ovšem došlo, byl přímo panický útěk Němců z východních oblastí, který se valil před postupující sovětskou armádou. Často pod ochranou jednotek SS doslova utíkali všichni ti, kteří obtížili své svědomí brutálními činy (např. v Třešti a jinde). Toto v žádném případě nebylo vyhnání ani odsun, ale naprosto bezhlavý útěk. O tom však režimní historici na obou stranách cudně mlčí.

První etapa odsunu Němců a doosídlování německých obcí na Jihlavsku započala již v červnu roku 1945. I když v této době se doosídlují především produkční oblasti jako Jižní Morava, Žatecko, Litoměřicko. Nicméně začíná doosídlování i jihlavského německého jazykového ostrova, který je v oblasti méně produkční, s podnebím drsným, než aby mohl být považován za výhodný pro zemědělskou výrobu. Fakt, že i tato oblast je již v průběhu roku 1945 vysídlena od Němců a doosídlována má své specifické důvody. Nešlo totiž o

oblast pohraniční, ale o území uvnitř státu. Německé obce byly obklopeny širokým územím českých vesnic a noví dosídlenci zde neprožívali pocity cizoty a rovněž nemusely být zpřetrhány rodinné a příbuzenské svazky těch, kteří přišli většinou z blízkého okolí.

Při vysídlování Němců a doosídlování obcí na Jihlavsku vycházel okresní národní výbor a jeho zemědělská kolonizační komise ze směrnic, které již 10. května 1945 vydalo ministerstvo zemědělství a které stanovily přesný postup vysídlení a dosídlení. Šlo o dekrety č. 5 z 18. května 1945 o neplatnosti některých majetkových právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů. Dále dekret č. 12 z 21. června 1945 o konfiskaci a urychlení rozdělování zemědělských majetků Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa a dekretu č. 28 z 20. července 1945 o osídlení zemědělské půdy Němců a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci.

Na základě těchto směrnic a dekretů byly ještě před žněmi v roce 1945 Němci ze svých usedlostí v jihlavském okrese vysídleni a okresní národní výbor postupně začal doosídlovat celý bývalý německý jazykový ostrov, který měl 61 obcí a asi kolem 24.000 obyvatel německé národnosti. Z tohoto počtu spadlo do pravomoci jihlavského okresu jen 22 obcí a několik malých osad. Úkol vysídlení, postupný odsun a dosídlení českého obyvatelstva byl prvním velikým úkolem, který ONV v Jihlavě splnil.

Německé obyvatelstvo, pokud samo neuteklo před příchodem sovětské armády, bylo soustředěno do několika sběrných a internačních táborů, které byly v Jihlavě a blízkém okolí zřízeny. Odtud pak na základě dohody mocností z Postupimi byly vypravovány transporty většinou do západní zóny Německa. Celkem byly na jihlavském okrese čtyři střediska pro internaci a odsun Němců a to: pracovní středisko ve Starých Horách, dále tzv. tábor D, kde byli práce neschopní a přestárlí, potom krajské internační středisko vyšetřovanců pro mimořádný Lidový soud a konečně sběrné odsuvné středisko. Tato sběrná střediska sloužila také částečně pro odsun Němců z obvodu okresu Dačice, Třebíč, Velké Meziříčí, Nového Města a Moravských Budějovic. V každém transportu, který odjížděl z Jihlavy bylo průměrně 1.200 Němců. Všichni byli řádně vybaveni ve smyslu příslušných směrnic ministerstva vnitra šatstvem a jídlem. Při vlastním odsunu bylo postupováno humánně, zajišťoval jej okresní národní výbor a nedošlo k vážnějším incidentům, ale ani stížnostem ze strany odsunovaných. Rovněž zahraniční tisk konstatoval výslovně humánní odsun Němců z Jihlavy.

Cestou milosti byli z odsunu vyňati staří Němci, jejichž nejbližší příbuzní se zavázali postarat se o jejich výživu. Odsun Němců z jihlavského okresu byl ukončen do konce roku 1946. K 1. 11. 1946 zůstalo ve správním obvodě ONV Jihlava celkem 1.600 osob německé národnosti. Z tohoto počtu pak podle našich zákonů nepodléhalo odsunu:

občané německé národnosti mající průkaz specialistů4

rodinní příslušníci specialistů5

Němci s prozatímním osvědčením o státním občanství150

Němci žijící ve smíšených manželstvích265

Němci židovského původu7

Němci vyňatí z odsunu cestou milosti346

Takže k 1. 11. 1946 podléhalo odsunu již jen 283 obyvatel německé národnosti. Tito byli ještě do konce roku 1946 s posledními transporty vystěhováni.

Celé Jihlavsko, které odedávna zápasilo se sveřepým německým živlem si oddechlo a soustředilo své síly na konsolidaci doosídlovaných měst a obcí. Protože v posledních měsících války ztratili němečtí rolníci veškerý zájem na obdělávání pozemků a tak jarní a žňové práce v roce 1945 byly jimi značně zanedbány. Proto ONV a jeho zemědělská komise věnovala velkou pozornost organizování dočasných pracovních brigád ze závodů a kanceláří do doby příchodu nových trvalých dosídlenců a jejich převzetí usedlostí.

Jihlavský okres dosídlil celkem 7.900 ha zemědělské půdy a 2.000 ha lesů. Toto množství půdy dosídlilo 618 českých a slovenských zemědělských rodin. Všichni tito národní správcové na majetcích Němců dostali zvláštními dekrety ministerstva zemědělství již v průběhu roku 1946 přidělenou půdu do vlastnictví.

Většina hlasovala za fašismus

      Dnes vás seznámíme s obsahem dvou dopisů, které jsme v těchto dnech dostali od našich čtenářů. Oba se zabývají česko-německými vztahy, což - v době konečné přípravy tzv. česko-německé deklarace - je zvláště aktuální...

První nám napsal Jiří Janeček z Holýšova:

Někteří občané nás obviňují ze šíření nenávisti vůči Němcům. Nejsme nacionalisté ani šovinisté. Neodsuzujeme německý národ a lid jako takový. To nelze, nechceme-li být sami odsuzováni. Dějiny nám zachovávají i tradice pozitivní, kdy vztahy byly oboustranně plné porozumění, souzvuků a vzájemné pomoci. Vztahy mezi státy a národy uzrávají jako sladké či kyselé plody stromů, které mají zapuštěny v zemi své třídní kořeny. Podle třídních zájmů jsou pak v souladu nebo v rozporu. Pracující lid je pak postaven před těžkou zkoušku - na čí stranu se má přiklonit. Zda má respektovat mezinárodní a vlastní třídní solidaritu nebo se podrobit zmanipulování pod falešnými hesly nacionalismu. Německý národ, když se mu v třicátých letech postavil do cesty fašismus, se nechal zmanipulovat a v této těžké historické zkoušce neobstál.

Přes demokratizaci společenského systému v Německu po roce 1945 bohužel opět dnes stojí v pozadí německé politiky takové monopolistické síly nejmocnějšího kapitálu, které napomohly Hitlerovi k moci. To nás

znepokojuje. Proto také mnohé co nás ohrožuje kritizujeme. Neodsuzujeme bývalého prezidenta dr. E. Beneše, protože nám zanechal poučení své doby a varování před dobyvačnými silami příštího Německa.

V druhém dopisu si Vlastislav Kohout z Litvínova dává otázku, zda Němci odsunutí z pohraničí byli či nebyli převážně nacisty. Pokusme se s ním najít odpověď...

Pro důkaz tohoto tvrzení se musíme vrátit až do roku 1918, kdy v ČSR začíná politická strana Němců DNSAP založená Jungem a Krebsem (nepleťte si to s Hitlerovou stranou NSDAP). Tato strana DNSAP byla státem 3. 10. 1933 rozpuštěna a Jung uprchl z ČSR do Německa. Počátkem října 1933 však Konrád Henlein založil stranu SHF, která byla krátce před volbami roku 1935 přejmenována na stranu SdP (Sudetendeutsche Partei). Tato nacistická strana dostávala vždy finance z Německa. V těžkém ovzduší ČSR se dne 19. 5. 1935 konaly volby do parlamentu. Výsledkem voleb bylo ohrožení demokracie v ČSR. Henleinova strana dostala 1.249.530 hlasů, tj. tři čtvrtiny všech německých voličů a tedy 44 mandátů.Republikánská strana získala 1.176.593 hlasů a 45 mandátů, KSČ 833.194 hlasů a 30 mandátů, a to hlavně od nezaměstnaných. Strana národního sjednocení 17 mandátů. Německá sociální demokracie 11, Němečtí křesťanští sociálové 6 mandátů.

Horší to bylo v červnu 1938, kdy SdP měla 1.347.903 členů a byla početně daleko nejsilnější politickou stranou v Československu. V obecních volbách 12. června 1938 volilo 81 % hlasů pro SdP.

V noci z 29. do 30. července 1938 přišel Mnichov a ČSR byla odsouzena na zničení. Henlein 14. září odeslal Hitlerovi žádost, aby wehrmacht obsadila pohraniční okresy, kde je více než 50 % německého obyvatelstva. Na shromáždění v Aši 15. září všichni Němci požadovali "chceme domů do Říše". Konečně naše vláda zakázala stranu SdP dnem 16. září 1938. Hitler nařídil vytvořit Sudetendeutches Freikorps, který měl 26 tisíc ozbrojených mužů s velitelem Konradem Henleinem. Terorizovali své politické protivníky. Pak od 1. října se vraceli z Německa do pohraničí henleinovci a bylo to ještě horší, když SdP přešla do Hitlerovy strany NSDAP. Bylo rozhodnuto. Od 10. října okupovala německá vojska naše pohraničí v rozloze 28.363 km2. V tomto území žilo 2.806.638 Němců a 719.127 Čechů. Ve zbývající české části státu zůstalo ještě 262.437 Němců.

A antifašisté? I k tomuto tématu se V. Kohout pokusil vyjádřit a seznámit nás s některými z nich, které znal ...

Antifašisté byli buď v koncentračních táborech, nebo v odboji. O činnosti německých antifašistů na Mostecku jen vzpomínka. Soudruh Hans Belyer organizoval ilegální skupinu říšských Němců na Mostecku. Skupina Gustava Lohne a Hanse Bürgera měla 15 německých členů, jejich heslo bylo: "Hitler znamená válku".

Poslanci Schenk, Babel, Krehan otevřeně vystoupili proti Henleinovi. V roce 1942 organizoval Alfred Becker antifašistickou odbojovou skupinu. Soudruzi Hugo Lezer, Birkicht, Hess byli společně s Čechy Mrnkou, Štvrtečkou, Beštou, Beldřichem, Piskačem, Jar. Hrabákem, Ant. Hejhalovou atd. Rodiny soudruhů Beckera, Birkichta, Hesse a dalších se v červnu 1945 přestěhovaly se vším majetkem zpět do Německa. Jako bojovníci proti fašismu prohlásili, že budou při výstavbě nového Německa. V prosinci 1945 se z Litvínova přestěhovalo 56 rodin i s majetkem do Meklenburgu jako antifašisté, aby pomáhali při výstavbě socialistického státu.

 

 

Tibet  podle RP středa 7. února 1990,  strana 13.
Španělský časopis INTERVIÚ ve stati o nositeli Nobelovy ceny dalajlámovi (TenzinGyatso  Nobel. cena 1989), uvádí, že "tibetský král-bůh byl vlastně vrcholem pyramidy otrokářské moci" a že falešný obraz míru, ztělesňujícího tibetský buddhismus a dalajlámu, nemá nic společného s realitou".
Časopis dále píše: " Mluvící zvířata, jak tam nazývali všechny, kdo nebyli vysokými pány - a představovali 95 % obyvatelstva - žili v bídě a útlaku. Nevolníkům, sloužícím přemnoha klášterům a pánům, už na výstrahu uřezávali nosy, ušní boltce, těm, kteří jevili známky vzdoru, amputovali ruku či nohu a "urážka důstojnosti" byla trestána uříznutím jazyka či vyloupnutím očí, například jestliže nevolník přihlížel, či mluvil, když pán znásilňoval jeho dceru".
V národním muzeu hlavního tibetského města Lhasy, "muzeum hororů", lze spatřit mnohé ozdoby z lidské kůže, trubky ze stehenních kostí mladých chlapců i úděsné nástroje mučitelů.
Dalajláma držel svůj lid v bídě, otroctví a nevědomosti. Je skutečností, že to v 50. letech byla Maova Čína, jež přinesla svobodu tibetským otrokům a nevolníkům.

Historie: (podle: Encyklopedický slovník díl Pro-Ž strana 586, vydala ACADEMIA, Praha 1982, vydání první)
zač. 7. století  - sjednocení Tibetu ve feudální říši
8. století - šíření buddhismu
13. století - závislost na dynastii Jüan
od 14. století - postupné vytváření zvláštní formy církevní světské feudální vlády; lámaismus
od 15. století - v čele státu dalajláma a pančenláma
od 1751 definitivně součást Číny
po 1918 silný vliv Velké Británie; snaha o odtržení.
po 1945 pronikání USA; snaha o odtržení Tibetu od Číny
1950 - obsazení Tibetu čínskou lidovou armádou.
1951 - smlouva s Čínou o t.zv. mírovém osvobození Tibetu
1956-1958 - místní nepokoje
1959 kontrarevoluční povstání,v březnu dalajláma jako spoluautor povstání uprchl do Indie,( podle HaNo 18.března 2009  strana 5

dodnes dostává od USA  170 milionů dolarů ročně.), povstání potlačeno čínskou armádou, rozpuštěna vláda, vytvořen přípravný výbor Tibetské autonomní oblasti v čele s pančenlámou. (Podle HaNo 18.března 2009  strana 5 - Za vyvoláním nepokojů stojí Národní rada pro demokracii).

od 1959 demokratické přeměny - zrušení nevolnictví a nucené práce, pozemková reforma
1.9.1965 ustavena Tibetská autonomní oblast v rámci ČLR

1989 studentských demonstrací na Náměstí Nebeského klidu v Pekingu v roce 1989

(Podle HaNo 18.března 2009  strana 5 -  na demonstracích měl podíl G. Škarpen, bývalý představitel CIA).

 

Nepokoje březen 2008

HaNo 17.3.2008

Druhý nejvyšší představitel tibetského buddhismu, 11. pančenláma, ostře kritizoval drancování a rabování v tibetském správním středisku Lhase, které tam na objednávku rozpoutali a účastnili se jejich mniši řízení ze zahraničí. Řekl: “Protestující nepoškodili jen zájem národa a našich lidí, ale porušili i hlavní zásady buddhismu."

       Při řádění v ulicích Tibeťané  ve Lhase vypálili řadu čínských obchodů na budov. Mnichové kamenovali policisty.

Zasáhnout musely čínské bezpečnostní síly. Podle jejich údajů si nepokoje vyžádaly 10 obětí.

      Uměle vyprovokované nepokoje zahájené jen pár měsíců před zahájením letních olympijských her v Pekingu mají před světovou veřejností zdiskreditovat Čínu, které velmi záleží na úspěšném průběhu tohoto celosvětového sportovního klání a již několik let tomuto pro ni důležitému cíli podřizuje veškeré úsilí.

 

Geografické:  - oblastní město Lhasa
                        - 1,25 mil obyvatel celkem, tvoří Tibeťané, Číňané
                        - náhorní plošina (okolo 4000 m) vrcholící Mount  Everestem.

 V Tibetu pramení pět asijských veletoků, jsou tam ložiska kovů, uranu, boraxu, rudy měď zlato a nafta

 

Pravda o Tibetu , podle HaNo 1(2). listopadu 2002
Podle čínské delegace tibetologů v čele s ředitelem Nakladatelství čínské tibetologie Suo Lang-tuo-ťim. Na čínském velvyslanectví v Praze představili skutečnou podobu života Tibetu a odpovídali na dotazy odborníků a novinářů.

Tibet nežije problémem lidských práv, ale problémem typu:
- negramotnost obyvatelstva (klesla od roku 1952 na 38,1 %)
- realizace zákona o ochraně tibetštiny,
- zvyšování počtu nemocničních a vzdělávacích zařízení (čtyři vysoké školy, celkem 1008 škol různého typu pro 397 315 studentů, počet dětí zapsaných do ZŠ se zvýšil o 85,8 %, 14 nemocnic)
- zvyšování průměrného věku (ve sledovaném období posledního půlstoletí se zvedl z 36 let na 67)
- úmrtnost kojenců (z 200 000 na 6610)
- přiměřená pracovní doba (ta je vzhledem k nadmořské výšce pouze 35 hodinová)
- posun kvalifikovaných Tibeťanů do klíčových funkcí na celostátní úrovni....

Za 50 let vložila ČLR do Tibetu 40 miliard jüanů, přičemž čtvrté zasedání o rozvoji Tibetu v červnu 2001 rozhodlo, že během desáté pětiletky by mělo být investováno dalších 32,2 miliard jüanů. Celkové investice se vyšplhají na 37,9 miliard jüanů. Přesto Tibet zůstává oproti ostatním provinciím troch pozadu. Život pro 2 620 000 TIbeťanů (po pátém sčítání obyvatelstva) z celkového počtu 6 000 000 (ostatní žijí mimo území tibetské autonomie) v náročných horských podmínkách bude totiž vždycky složitější než jinde, například v úrodných zemědělských krajinách.
Pokud jde o nejožehavější téma - dalajlámu, jeho jmenování považují pražští hosté za nezákonné a neplatné. Přednost dávají pančenlámovi a velkému ústřednímu Budhovi, jejichž reinkarnace musí být potvrzena ústřední čínskou vládou. To ovšem vůbec nemá vliv na případné omezování lidských práv v Tibetu, kde vycházejí tisíce tiskovin nejrůznějšího zaměření.

 

 Čína dokončila sídlo dalajlamů  //podle HaNo   srpen 09

      Čína dokončila sedmiletou renovaci paláce Potála v tibetské metropoli Lhase, který byl sídlem  tibetského duchovního vůdce dalajlamy, dokud neuprchl po neúspěšném povstání před 50 lety do indického exilu.

Obnova památky, které zahrnovala  i opravu letního paláce dalajlamů Norbulingka přišla v přepočtu na 44 milionů dolarů.

Podle čínské vlády je projekt opravy paláce součástí plánu propagace tibetské kultury a jazyka, jakož i posilování ekonomické oblasti, kde hlavní roli hraje turistický ruch. Plán na propagaci turismu v Tibetu počítá s opravou 22 kulturních památek.

 

Podle HaNo 20. 5. 2014, strana 5

Ještě v roce 1959 patřila téměř všechna obdělávaná půda šlechtě a klášterům. Většina Tibeťanů byla nevolníky, neboť 5 % populace vlastnilo všechno a o všem rozhodovalo. Dalajláma žil ve čtrnácti-poschoďovém paláci s tisícem místností, jak potvrdil Gary Wilson v jedné ze svých reportáží. Dalajláma se svou rodinou vlastnil jeden tisíc nevolníků a sto domácích otroků. Podle další informace zdroje Geldet and Geodet, například velitel dalajlámovy armády 4000 km2 a3500 nevolníků.

Děti byly doživotními otroky a vlastnil je buď nějaký pán, nebo klášter. Ženit se nesměli bez souhlasu pána nebo lámy. Zdravotní zabezpečení se rovnalo nule.

Jednalo se o systém, který byl v Evropě před mnoha staletími.

 

//podstata útoků – Čína se nepodřídila americkým zájmům.

 

Smutné okolnosti nezákonných přechodů hranice a současnost. // Hraničář březen-duben 2008, strana 5

- v letech 1948 - 1989  (období 41 let)   282 lidí přišlo při nezákonném přechodu hranice o život (číselný údaj podle ÚDV) - to je důvod označovat minulý režim za zločinný.
Pro srovnání - v naší zemi:
- za rok 2004 spáchalo sebevraždu 1 583 lidí
- za rok 2007 zahynulo na silnicích 1 111 lidí
- za rok 2006 spácháno 231 vražd.
Podle Hraničář  červenec-srpen 2008:
      USA, aby zabránily nelegálním přechodům z Mexika do USA, budují plot mezi oběma státy v oblasti řeky Rio Grande. Oblasti kolem texasko-mexické hraniční řeky Rio Grande mají být odříznuty od lidí, kteří jsou na ní závislí. Tato "železná opona", která nevzniká ani mezi znepřátelenými státy ani v období studené války, bude dlouhá 1070 km a vysoká 5-6 m. Tuto hranici střeží tisíce  moderně vyzbrojených pohraničníků. Podle zveřejněných údajů při pokusech o ilegální přechod této hranice ročně přišlo o život na 500 lidí.

 

Podle OBRYS 22/2011

Z projevu A. Dullese z roku 1945, který se stal základním strategicko-politickým dokumentem USA a jeho spojenců po 2. světové válce.

 

Název vystihující obsah by mohl být 

Manifest kontrarevoluce

 

".... Skončí válka, všechno zevšední, usadí a uklidní. A my použijeme všechny síly, všechno zlato, veškeré materiální síly pro obelstění a ohloupení lidí! Lidský mozek, lidské vědomí je přizpůsobivé ke změnám. Zasejeme tam chaos a nepozorovatelně nahradíme skutečné lidské hodnoty falešnými, kterým budou věřit. Jak? Najdeme s námi stejně smýšlející, spojence a pomocníky v samotném Rusku. Krok za krokem se bude vyvíjet obrovská, nezměrná tragédie k zániku nejnepokornějšího národa světa. S konečnou platností a nezvratně uhasne jeho sebevědomí.

například z literatury a umění postupně vytrhneme její sociální podstatu. Malířům vezmeme touhu zabývat se zobrazováním a zkoumáním procesů probíhajících v hlubinách národních mas.

Literatura, divadlo kino budou zobrazovat a oslovovat nejnižší lidské pudy a vášně. Všemožně budeme vyzdvihovat a podporovat tzv. umělce zabývající a ztělesňující v lidském vědomí kult sexu, násilí, sadismu a zrady - zkrátka všelikou nemorálnost. Chaos a nepořádek vytvoříme i v řízení státu.

Neviditelně, aktivně a trvale budeme podporovat nepoctivost úředníků, korupci a všechno, co vede k svévolnosti. byrokracie a nesvědomitá práce budou vydávány za ctnosti. Čestnost a poctivost budou na posměch a nikomu nepotřebné, budou patřit minulosti. Sprostota a drzost, lež a klam, opilství a narkomanie, živočišný strach z druhých, nestydatost, zrada, nacionalismus a nepřátelství mezi národy, co nejvíce pak nepřátelství a nenávist k ruskému národu - to všechno co nejobratněji, aniž by si toho kdokoliv všiml, budeme kultivovat, až to rozkvete v krásné květy a přinese toužebné plody.

jen málo ,lidí bude tušit nebo pochopí, co se děje ... Ale takové, lidi zaženeme do bezvýchodného postavení, vystavíme je posměchu, najdeme způsob, jak je očernit a prohlásit za odpad společnosti. vyrveme duchovní kořeny bolševismu, zprofanujeme a zničíme základy vrozené mravnosti.

Rozkladným způsobem rozložíme generaci za generací, vyvoláme erozi a odstraníme leninský fanatismus.

Začneme působit na lidi ještě v dětských a pionýrských letech  Hlavním cílem bude mládež. Začneme ji rozkládat, mravně kazit a zbavovat cti.

Z mládeže vychováme cyniky, vulgární lidi, hlupáky, neotesance, kosmopolity. Tohle učiníme."

 

(Blíže viz I. Čomakov, Před sada na istorijata, I. část, strana 10, Poligraf - OOD, 1994,  nebo M. Kilev, Chruščov a rozpad SSSR, OREGO 1999, strana 70-71)

 

BABICE, 2. červenec 1951 // NaNO 13.11.98

 

Poznámky:

        Oběťmi v Babicích jsou učitel Tomáš Kuchtík, lesní dělník Josef Roupec a dělník Bohumír Netolička.
František Pařil, farář v Horním Újezdě, měsíční plat 6000 Kč. Měl na faře tolik zásob potravin až se mu kazily, že po jeho zatčení se stěhovala jeho spižírna do školky. Malý vyplácel banditům plat - denní částka 200 Kč ve dnech akce zvýšená na 300 Kč/den, to byla ve své době slušná odměna. Tato mise těmto žoldákům přinesla částky desítek tisíc korun. A to v době nedostatku, přídělového systému a také hospodářského embarga západu proti východnímu bloku. Smysl nedává ani tvrzení o vyprovokování babické akce STB - vždyť ve zmíněné oblasti nebyly zásadní problémy v kolektivizaci. Proklamované násilí vyšetřovatelů - nebylo ani nutné. Obvinění toho na sebe navzájem sdělovali dost. Například otec (Němec) došel prozradit i úkryt svého syna. (syn se nechal doma zazdít). Nebyly jen Babice- teroristické akce se ve stejném období uskutečnily v Heralticích (Malý), 14.června 1951 v Cidlině, 30. června 1951 v Horním újezdě (Mityska), Mikulovice (stodola). Při těchto akcích bylo zraněno několik lidí. Připravovali větší akci v Šebkovicích.Václav Malý byl při zadržení skupiny zastřelen (podle některých zdrojů se zastřelil, a také zastřelil jednoho ze své tlupy).

//HaNo 21. srpna 2004 v článku  Tak mi o Babicích vyprávěl strýc podepsaný Gabriel Florián, Stará Říše je doslova uvedeno:
... Chtěl bych k babické aféře něco připomenout, protože moji příbuzní se do ní zapletli a byli potrestáni 11 letým vězením. Můj strýc Ludvík Stehlík a jeho syn, dělali odboj, protože v červnu 1951 byli přesvědčeni, že do měsíce bude převrat. Podrobnosti jsem se dozvěděl, když se vrátili z vězení na amnestii v květnu 1962. Třetí odboj jsem vždy odsuzoval, protože to byla útočná akce, vedená presidentem USA Trumanem, Svobodnou Evropou a Piem XII., který v květnu 1948 vyhlásil  "Křížové tažení proti bezbožnému komunismu". Jeho politika bojovná i jezuitská se mi hnusila, protože byla v přímém rozporu s naukou Ježíše Krista. A spoléhal na odstrašující sílu A-bomby, která ztroskotala v červenci 1949, kdy SSSR vyrobil svoji bombu.
Moji příbuzní, postiženi babickou aférou, byli hluboce věřící katolíci a vnitřní rozpolcení u nich nastalo, když terorista Malý je zapojil do odboje  spolu s Mityskou a Plichtou, který se ukrýval u mého strýc Stehlíka. Ten Plichtovi doručil pistoli od faráře Drboly. Strýc Stehlík vyprávěl, že teroristé chtěli ztrestat Kuchtíka, kterého podezřívali, že udal faráře Drbolu a ozbrojeni vešli do babické školy. Komunista Netolička sáhl po pistoli a současně Mityska spustil samopal a "vzal (podle slov Ludvíka Stehlíka) to napříč samopalem". Zůstali tři mrtví a jeden postřelený. Teroristé (Mityska a Malý) utíkali do Cidliny a vyprávěli (mému strýci Stehlíkovi a Plichovi. / ZN 1996)  co se stalo. Všichni byli zděšeni. Netušili, že dojde k vraždám. Pak teroristé utekli do žita u Bolíkovic, kde byli zajati a Malý zastřelen. Tak mi to vyprávěl strýc, když se vrátil z vězení.
Doplněno podle HaNo 17.7.2006 článku autora G. Floriana, Stará Říše, kde píše: Děkan filozofické fakulty UK Michal Stehlík je pravnukem mého bratrance Josefa Stehlíka z Horek. Jeho manželka byla  dcerou plukovníka  Josefa Stehlíka, který se do Babické aféry nezapletl jako jeho otec a jeho bratr.

Český rozhlas 2.  20. 6. 2010 - úřad pro vyšetřování zločinů ztratil údaje k Palachovi, Babicím, protistátní skupině z Ústí z padesátých let - prý při neodborně rozpáranou složkou.