26. července roku 1953 se pokusila skupina mladých kubánských revolucionářů vedená Fidelem Castrem útokem na kasárna Moncada (jméno podle historické osobnosti Guillermo Moncada) ve městě Santiago de Cuba  dát signál ke svržení diktátora generála Fulgencia Batisty.
Avšak útok se nezdařil, mnoho revolucionářů padlo. Fidel Castro se svým bratrem, Raulem a dalšími více jak stovkou spolubojovníků postaven před soud. Přelíčení se konalo  na podzim roku 1953. Castro, jako absolvent právnické fakulty havanské univerzity ve své závěrečné řeči nazvané „Dějiny mne zprostí viny“ představil ucelený program „Hnutí mládeže“.
Program obsahoval 5 bodů a výslovně se hlásil k Martího odkazu a požadoval:
  - národní svrchovanost a obnovení platnosti ústavy z roku 1940
  - pozemkovou reformu
  - zajištění podílů zaměstnanců na ziscích podniků
  - podíl rolníků na ziscích cukrovarů
  - konfiskaci majetku získaného korupcí.
Tento Castrův program neměl nic společného s marxismem a komunistická strana Kuby útok na kasárna odsoudila. Odmítla myšlenku ozbrojeného boje proti Batistově diktatuře a označila Castrovu akci za „buržoazní avanturismus“.
V květnu 1955 byli útočníci na kasárna Batistou amnestováni. Fidel Castro po propuštění odešel nejprve do USA, kde hledal podporu na svržení Batisty ozbrojeným bojem. Po tomto neúspěšném jednání s představiteli kubánských politických stran odešel do Mexika, kde začal s výcvikem skupiny nazvané na památku na památku obětí prvního neúspěšného útoku „Hnutí 26. července“. Její příslušníci se měli vylodit na ostrove a začít partyzánskou válku. To se stalo v prosinci 1956. Invazní skupina unikla Batistově armádě do pohoří Sierra Maestra. Castrovi spolubojovníci postupně ovládli velké území ve středu ostrova.
Batistova diktatura podporovaná Spojenými státy, čelila už v té době nepřátelství širokých vrstev kubánské společnosti. Byli to studenti,  stávky odborů, nespokojenost se začala objevovat i v armádě.
Partyzánská válka a kontakt jejích účastníků (zvaných barbudos – vousáči) s venkovským obyvatelstvem postupně modifikovala Castrovy názory. Opustil víru v parlamentní demokracii a systém založený na politických stranách i respekt k ústavě, jaký projevoval v předchozích letech. Ovlivnila to i zkušenost z posledních měsíců Batistova režimu – teror tajné policie (během Batistovy vlády bylo povražděno asi 20 000 jejích odpůrců).
       Vojensky organizované partyzánské jednotky byly nakonec tak silné, že dokázaly v polovině roku 1958 odrazit masivní protiúder Batistových tankových oddílů podporovaných letectvem. Batista po pádu Santy Clary oznámil 31. prosince 1958 abdikaci a odletěl z Kuby.
    Opsáno (značně zkráceno) podle publikace Stručná historie Států Kuba, strana 71, autor publikace Josef Opatrný, nakladatelství Libri, Praha 2002.